"Pojďte dál..."vyzve mě slečna v bílém plášti a já napochoduju do kanceláře mojí psychiatričky.
"Dobrý den..."pozdravím paní Wiliansovou...mojí doktorku...
Zvedne oči od nějakých dokumentů, usměje se na mě a ukáže rukou na volnou židli naproti stolu na znamení, ať se posadím.
"Dneska je vaše poslední sezení..."řekne s úsměvem a já na ní vykulím oči.
"Myslíte si snad, že už jsem...v pořádku?"zeptám se jí a ona po prohlédnutí mojí karty přikývne.
Už to bude půl roku, co se nám stala ta...noční můra.
Ten muž, kterého jsme zastavili v autě nás dovezl na policejní stanici. Napřed nám tam nechtěl nikdo věřit, ale když viděli, že je Bill zraněný a všem nám není do smíchu, uvěřili nám. Trvalo snad celé dva týdny, než se případ uzavřel...
Říkám uzavřel...neříkám, že se vyřešil...
Policie našla tělo mrtvého muže, ale nic víc... po naší třídě i učitelce jako by se zem slehla. Nechápali jsme to... Tom měl docela hodně problémů, protože to byl vlastně on, kdo toho chlapa zabil. Ale jelikož si stál za svým a měl dobrého právníka, vyšel jako nevinný...
Byli jsme všichni tři ohromeni... Skoro nikdo našemu příběhu nevěřil a policie se nám vysmála! Záhadou ženu s vraždícím nožem v ruce nikdo nenašel a já si myslím, že po ní ani nikdo nepátral... Taky proč by měli, když si všichni mysleli, že to je jenom příběh střelených puberťáků?!?! Případ uzavřeli jako další ztracení teenagerů v okolí Strašidelného zámku. Teengarů, kteří byli naši spolužáci... naši kamarádi...
S Billem chodím do dneška a to jenom díky té větě...pamatujete, jak mi slíbil, že když se z toho domu dostaneme, že mi něco řekne? To bylo ono...řekl mi, že mě má moc rád .S Tomem jsem nejlepší kamarádka. Už to není Tom vtipálek, jakého jsem ho znala před naším výletem...je zamlklý a hodně přemýšlivý. Bill se mi snaží hodně pomáhat, ale mamka si stála za svým a poslala mě na psychiatrii... Ne...nezavřeli mě do blázince, ale prostě musím jednou týdně chodit za doktorkou, která se mě ptá pořád dokola na jedny a ty samé otázky...
Co se vám vlastně stalo? Jaká je pravda?
Vím, že když jí každé sezení vyprávím můj příběh pořád dokola a dokola, stejně mi nevěří... Jako moje mamka...ani ta ne...
Už jsem toho měli všichni tři plné zuby, tak jsme se dohodli, že budeme lhát...
Na mém předposledním sezení jsem doktorce řekla, že jsem si celý příběh vymyslela, i když jsem byla hodně zklamaná... Řekla jsem jí, že jsme se na výletě ztratili a pak už jsme naší třídu ani s učitelkou neviděli. To bylo snad poprvé, co jsem vidělala na doktorčiným obličeji náznak úsměvu. Nejspíš si řekla, že jsem konečně přišla k rozumu...kdyby jenom věděla...
"Myslím si, že jste zcela v pořádku..."řekne a já se chystám k odchodu.
Ještě před dveřmi se ale zastavím a otočím se na ní.
"Víte... Ať už si o mě myslíte cokoliv, tak já blázen nejsem...JÁ ne!!"řeknu s klidným hlasem, věnuju jí úsměv a vypadnu z nemocnice ven.
Venku na mě čeká usmívající se Bill. Rychlým krokem mu skočím okolo krku a políbím ho.
"Tak jak to dopadlo?"zeptá se mě.
"Je to za náma, Bille...všechno!"zašeptám a Bill se na mě jenom šťastně usměje...
hroznej horor !!!!!! je to super povídka ale fakt šílený !!! :)