close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Bohatství nebo láska 18.

22. září 2006 v 18:13 | leny |  FF - Bohatství nebo láska
"Protože jsi hostitelka, a tak bude nejlepší když zahájíš večírek…" "No, dobře… Za dvacet minut jsem tam…" "OK, budu tě čekat…J"
Scházím ze schodů a vidím služebnictvo, které pobíhá sem a tam… Vypadají skoro jako mravenci v mraveništi…J Projdu halou a dojdu ke dveřím, které vedou na zahradu… Jsou otevřené… Jdu pomalými a celkem nejistými kroky… Cítím jak se všechny pohledy upírají na mě… Snažím se jít rovně a vzpřímeně… Jen doufám, že se mi nepodvrkne noha… Asi by to byl bolestivý pád… Ty boty, co jsme se Sárou vybraly mají ohromný podpatek… No, alespoň jsem trošku vyšší…J Trochu se uklidním pohledem na Sáru, která mi palcem ukazuje jedničku… Rozhlížím se po zahradě a prohlížím si všechny hosty… Náhle mi do oka padne někdo, kdo vypadá jako… jako… Bill?! Ne, to není možné!!! Nemůže to být on!!! Co by tu dělal?! V ten okamžik se, ale otočí a já po čtyřech dlouhých měsících znovu hledím do těch nejkrásnějších očí jaké jsem, kdy viděla… Můj bože, je to on! Je to opravdu on!!! Cítím jak se mi podlamují kolena a v očích mě začínají pálit slzy… Ne, Annie! Hlavně nebreč! To nesmíš!!! V tu chvíli ke mně přijde Sára a řekne: "Tak Annie, je čas. Tady máš název té kapely a písničky, kterou uvedeš… Co je kam se díváš?" Sára se podívá směrem, kde stojí Bill… Vidím na ní, že ji to ani moc nepřekvapilo… V tu chvíli mi to dojde… "Ty… ty jsi věděla, že přijde??? Mo… moment, ty jsi ho pozvala?!" "No, víš já… pozvala jsem ho, ale ne kvůli tobě… Mají dost dobrou a známou kapelu tak jsem je požádala jestli by tu mohli vystupovat…" "To nemyslíš vážně??? Jak jsi mi to mohla udělat?!" "Říkám ti, že jsem to neudělala kvůli tobě… A už by jsi měla jít… Musíš uvést tu kapelu…" Připadám si jako v mrákotách když jdu na podium, vezmu si mikrofon a začínám vítat všechny hosty… Potom se podívám na ten papírek od Sáry a znovu mám nohy jako ze želatiny… To je přeci Billova kapela… "Sku… skupina Tokio Hotel a písnička Rette mich…" ukončím svůj proslov a mizím z podia… Snažím se vzpamatovat z Billovy přítomnosti, ale je to strašně těžké… Náhle zazní první tóny písničky a po chvíli začne Billův hlas zpívat… Sednu si na první židli, kterou uvidím, protože jinak by hrozilo, že se tady složím… Sedím jako paralyzovaná a poslouchám Billův hlas… Sleduji ho jak se pohybuje na podiu… Náhle si všimnu, že má na krku ten řetízek ode mě… Už to nevydržím… Zvednu se a rychlými kroky jdu do altánku… Cítím jak se mé oči zalévají slzami… Sednu si a snažím se trochu vzpamatovat… Doléhá ke mně Billův hlas… Zaposlouchám se do písničky… Zaposlouchám se do jeho hlasu… Po tváři mi stékají slzy a v srdci cítím strašnou bolest… Ještě, že mám vodě odolnou řasenku… Tyhle šminky jsou naštěstí hodně odolné, ale taky velmi drahé… Ani si nevšimnu, že písnička skončila… Dál sedím a brečím… Náhle uslyším… "Annie…" Otočím se a uvidím Billa… Podívám se mu do očí a vidím, že v nich má slzy… Znovu se rozbrečím naplno… Bill dojde až ke mně… Já se postavím a hledím mu zblízka do očí… Potom to nevydržím a obejmu ho… Bill mě mačká ve své náruči… Potom se od sebe oddálíme a Bill mě políbí… Cítím obrovskou úlevu… Můj bože, jak moc mi tohle chybělo! Líbáme se nekonečně dlouho… Potom nás, ale vyruší něčí hlas… "Annie?! To nemyslíš vážně?! Jak si to představuješ muchlat se tady s nějakým křupanem a vůbec ti nevadí, že kousek od tebe je tvůj snoubenec?!" Odtrhnu se od Billa, podívám se na svou matku a řeknu: "Tak za prvé mami, Bill není žádný křupan, je to kluk, kterého strašně moc miluju a za druhý toho snoubence jste mi vybrali vy!!! Vy jste mi tím zkazili život!!!" Má matka na mě překvapeně kouká a ve tváři má šokovaný výraz… Asi jsem ji překvapila… "Děje se něco, miláčku?" slyším otcův hlas a za chvíli vidím jeho samotného jak jde směrem k nám… "Představ si, že se tady muchlovala s tímhle!" řekne má matka a ukáže na Billa… "Cože?! Annie, můžeš mi to nějak vysvětlit???" "Jistě, že můžu otče…" Cítím jak se na mě upřeli zraky všech… Billa, mé matky i otce… "Já Billa miluju a to ty ani Cherand ani nikdo jiný nezmění… Cheranda si nechci vzít, ale vy mě k tomu nutíte… Uvědomte si, ale že mi tím zkazíte život… Odloučíte mě od někoho komu patří mé srdce… Já Cheranda nebudu nikdy milovat a to vy moc dobře víte… Tak si to konečně uvědomte a nenuťte mě do něčeho, co nechci…" když to dořeknu už to nevydržím… Vyběhnu z altánku, proběhnu zahradou tak, aby mě spatřilo, co nejméně hostů a běžím do svého pokoje… Zavřu za sebou dveře a svalím se na postel… Za chvíli někdo vejde do pokoje a já uslyším Sáry hlas: "Annie, co se stalo?" Řeknu jí tedy úplně všechno a čekám, co mi na to řekne… "Je mi to líto… Neměla jsem je sem zvát… Promiň…" "Ty za to nemůžeš, Sáro. Jsem ti vděčná, že jsi je sem pozvala alespoň jsem měla možnost vidět Billa a řekla jsem svým rodičům vše, co jsem chtěla… Akorát mě mrzí jedna věc… že to bylo zcela zbytečné, protože moji rodiče to stejně nepochopí…" "Třeba to pochopí, Annie…" Podívám se na Sáru a řeknu: "Tomu přeci sama nevěříš… Znáš je… Víš přeci jací jsou…" "Ano, ale třeba…" "Žádné třeba, Sáro… Prosím nechtěj abych si dělala zbytečné naděje…" "Dobře, ale teď pojď semnou… Pojď semnou tam dolů a ukaž všem jaká jsi a že se jich nebojíš… Pojď semnou, Annie…" "Dobře… Ale nevím jestli to zvládnu…" "Zvládneš to, Annie… Jsi silná…"
Jdu tedy se Sárou zpátky dolů a cítím na sobě pohledy mých rodičů… Neustále mě pozorují a něco si říkají… Určitě mě hlídají abych se ani na krok nepřiblížila k Billovi… Ušklíbnu se a vyhledám očima Billa… Zjistím, že sedí na jedné ze židlí a sleduje dění kolem sebe… Nejvíce, ale sleduje mě… Píchne mě u srdce když si uvědomím, že se k němu nemůžu přiblížit… Nemůžu ho obejmout… Nemůžu ho políbit… Potom se ve mně něco zlomí a já udělám něco, co bych nikdy dříve neudělala... Teď už však nemám žádné zábrany… Rozhlédnu se a znovu spatřím mé rodiče jak mě upřeně pozorují… Cheranda nikde nevidím, to je škoda… Razím si cestu mezi hosty a jdu až k Billovi… Když k němu dojdu vidím, že má ve tváři překvapený, ale také vyčkávavý výraz… Pobídnu ho ať se postaví… Udělá to tedy a já ho přede všemi těmi hosty políbím… Vychutnávám si ten polibek a je mi jedno, že nás všichni sledují… Po nekonečně dlouhé době se od něj odloučím a cítím, že nás všichni pozorují a čekají, co se bude dít… Je mi jasné, že můj otec nechce dělat scény, ale přeci to nemůže nechat jen tak… V ten moment mě někdo uchopí za paži, otočí čelem k sobě a za chvíli ucítím na své tváři něčí dlaň, která mi vrazila facku… Byla to pořádná rána… Odhodila mě na zem a zřejmě jsem se uhodila do hlavy, protože od té doby si nic nepamatuji… Ráno jsem se probudila a vedle mé postele jsem spatřila….
Market
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Byl/a jsi tu ?

Klikni sem prosím

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama