close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Já a Bill 18.

14. září 2006 v 15:52 | leny |  FF - Já a Bill
"Co se děje?" objala jsem Marii. Ta mi jen do ucha špitla. "Asi tam bude děsnej bordel, když tam budou dva kluci navíc" pronesla a usmála se na mě. Bill viděl, že mi to už Marie řekla a usmál se na mě. Objala jsem ho, políbila a při té příležitosti jsem objala i Toma. "To je snad sen" pronesu. Nebyl. Byla to holá skutečnost!
"Lásko, musím jít, máme zkoušku." Kývla jsem. "Nechceš jít se mnou?" Nakloní se nade mě Bill. "Jasně…Moc ráda." Mary šla samozřejmě s Tomem. Ty si to řekli už na chodbě. Sebrali jsme se, nasedli do limuzíny a jeli někam do pryč…"Bille…kam to vlastně jedeme?" Bill mě objal. "Do Magdeburku…Máme tam malou zkušebnu. Je to kousek za Berlínem" dodal. Kývla jsem a už jsem viděla nápis Magdeburk. Zajásal jsem.
"Tak jsme tady" řekl Bill a otevřel dveře od zkušebny. Docela prach…Jak by ne, dva měsíce tu nebyli. "Tak se do toho pustíme, ne?" pronesl Tom. Já a Mary jsme se vyhouply na repráky. "Napsal jsem novej song" pronesl Bill. Vzal si jednu kytaru, co tam jen tak ležela…Tom, Georg a Gusti se posadili a čekali co z Billa vyleze. A pak Bill začal zpívat. Zpíval potichu a intenzivně…Děsně procítěně. Písnička byla o nás dvou. Proč jsem se tehdy odstěhovala z Itálie, když tady jsme spolu… Proč, když jsme byli kamarádi, nerozuměli jsme si. Měla jsem na krajíčku…Ale co to povídám..Začala jsem tam brečet jak želva. Bill měl skleněné oči, až při posledních slovech té písničky, když zpíval: "Když já s tebou, doufám, že i ty se mnou…" mu kápla slza. To já jsem ale brečet přestala. Běžela jsem k němu a jemně jsem ho políbila na rty. "Miluju tě" řekl mi do očí, které jsme měli oba totálně červený. "Taky tě miluju Bille…Nechci tě ztratit" pronesu a dlouze ho políbím. "Hey!" křikne Tom. Oba se s Billem lekneme. "Přijeli jsme zkoušet nebo co jako" pronesl Tom naoko naštvaně. Bill zakroutí hlavou. "Stejně se mi dneska nechtělo…Po tom, jak mě nasrala ta učitelka" pronesl Tom a už jsme nasedali do limuzíny a jeli jsem zpátky. "Jeli jsme tam jenom proto, abys zahrál tu písničku?" zeptala jsem se po chvíli ticha Billa. Jen kývl, ale moc mě nevnímal.
Jsme doma. Bordel…Bill šel do mého pokoje…Mary řekla, že vlítne pro nákup a já a Tomík jsme se rozhodli dojít pro všechny jejich věci do hotelu. "Tome, proč to udělal" zeptala jsem se a zase jsem cítila, jak se mi po tváři řinou slzy. "Ale no tak…Wikino nebreč…Znáš Billa…Jakmile potřebuje vypsat svoje věci…vypíše to. Tenhle song prostě napsal tobě…" dodal, obejmul mě a utřel mi svým rukávem slzy. Uchlácholil mě a bylo to zase všechno good…Stejně se na to Billa ještě zeptám, řekla jsem si…Došli jsme do hotelu…Rychle jsme sbalili věci a letěli zpátky domů. Teďka už do našeho domu. To bylo děsně cool. Šla jsem do svýho pokoje a na mí posteli ležel Bill. Položila jsem tu jeho mega tašku na zem a přisedla jsem si k němu. "Bille…" "Ne Veroniko, počkej" přerušil mě Bill. "Ještě jsi mi neodpověděla…V tom songu jsem se tě ptal, proč jsi..proč jsi odjela" vyhrknou Billovi najednou slzy. Nadechla jsem se. "Bille…já…musela jsem. Nevěděla jsem, co k tobě cítím. Až tady v Berlíně jsem to vlastně poznala. Promiň" pípla jsem potichu. Bill nic neříkal. Tímhle mě nejvíc terorizoval…Když nic neříkal…Bylo ticho, když v tom slyším, jak Bill popotáhl. "Ale no tak" šťouchnu do něj. Zvedá ruku a vypadá to, že mě snad chce sejmout, místo toho mě obejme a přitáhne k sobě. Jemně si hraju s jeho piersem v jazyku. Taky jsem o tom přemýšlela…Ale představa na tu bolest …Tak jsem to rychle vzdala…A s radostí…
Bylo asi něco kolem desáté hodiny večerní. Leželi jsme s Billem v posteli…Vůbec se nám nechtělo spát. "Nepůjdeme ven" zeptal se Bill a vstal z postele. "Jasně…a ráda" vypískla jsem a už jsem se oblíkala. Šli jsem parkem…Držela jsem mu pevně ruku. Doplazili jsme se až k dětskému hřišti. Sedli jsem si na houpačky. "Bille…zítra je zase škola" pronesu…ne zrovna příliš nadšeně. "TO já vím" řekl a pořádně se rozhoupal. Lítali jsem tam na houpačkách jak malý děti a dělali kde jaké vylomeniny. Řvali jsem, pištěli, až nás jeden správce parku vyhodil…. "Tak nic" řekl smutně Bill, podíval se na mě a začali jsme se smát. Šli jsme domů, v oblečení lehli a spali…To už jsme totiž byli..totálně mrtví…
(Konec 18.dílu)
Vevu
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama