"isabel. Jen se chci zeptat. Ty chceš koupit postel každému zvlášť? No nic proti tomu ale nevím kde to dáš. Nemáš zas tak velký byt"řekne tom tázavě
"přemýšlela jsem o tom že koupíme poschoďovou. Tu mojí bychom vyhodili" Řekla jsem
"moment a to jako mám spát s billem na rozměru 60 centimetru? To po mě chceš nepřekonatelné" stěžuje si tom.
"ne. Ta poschoďovka je udělaná tak že rozměr nahoře je na šířku 60 m a dole má 1,5 m. chápeš?" usměju se na něj
" aha. Tak to jo a kde jí vidíš?" zeptá se tom. Chvíli ještě bloudíme chodbami až narazíme na mojí vysněnou postel
"tak ta je dobrá"řekne bill
"já vím"řeknu pyšně
"isabel a vyjde nám to?"zeptá se bill
"no chybí nám asi čtvrtina ale to se dá vyřešit." Odpovím
"jo a jak?"zeptá se tom nedůvěřivě.
"no určitě nějak to vyřešíme. Zatím budete spát na gauči. Dá se rozložit takže se tam vlezete oba dva."řeknu.
"no dobře tak můžeme jít?" navrhne tom.
"vlastně jo" pomalu jdeme. Já zahlídnu vybudovaný dětský pokoj který slouží jako názorná ukázka. Kdo byl někdy v ikey musí to znát. Vběhnu do té místnosti a začnu skákat po posteli. Strašně mě to baví. Všimnu si, že se na mě dívá bill.
"co to tady vyvádíš?" zeptá se mile.
"nevím prostě takový dětský pud. Zkus to taky" nabídnu mu. Bill si sedne.
"no nevím asi jsem s toho už vyrostl" přizná. Já se taky posadím.
"možná jo" podívám se na něho. Až teď si všimnu jak má nádherný oči. Úplně do nich propadám. Díváme se pořád na sebe.
"hej vy dva neměli bychom jít?" řekne tom.
"už jdu" ještě že tam přišel. Jdeme pomalu k východu. Kluci se dívají na podle mě zbytečné doplňky do bytu. Je to fakt neuvěřitelný co všechno ti hoši chtějí. Když už jsme venku nabídnu klukům večeři někde v nějaké restauraci. Totiž se mi nechce vařit. Kluci souhlasí. Vezmu je do jedné celkem levné restaurace, ve které se určitě dobře nají. Vezmu z našich peněz na domácnost pár bankovek. Tom si objedná steak, bill kuřecí a já si objednám nějaký zdravý salát. Když nám to přinesou kluci udělají kyselé obličeje.
"co to máš za jídlo? Ty neumíš jíst normálně?" zeptá se mě tom
"hele musím držet dietu takže hleď si svého a navíc co na tom není normální?" naberu na vidličku kousek rajčete.
"ale nic"řekne tom
"a proč chceš hubnout? Máš nádhernou postavu" bill mě moc potěší
"no a kvůli čemu myslíš že to mám? Ze steaků? Nebo kuřecího?" řeknu kousavě
"to já bych se nemohl tak omezovat. I kdybych měl 150 kilo tak bych jedl na co přijdu." Řekl tom a nechutně hltal steak. Když jsem viděla jak mu po bradě teče tatarka měla jsem chuť odejít. Jde vidět že musí trochu zasáhnout moje výchova. Ale to až později.
" isi můžu ti tak říkat?" zeptá se mě bill
"jo jistě"odpovím
"umíš vařit?"podívá se trochu vyděšeně
"jo umím" usměju se
"a umíš vařit něco jiného než nekalorické chuťově nepřijatelné jídla?" bill má teda starosti
"no moment, tím že jste se ke mně přestěhovali musíte se trochu přizpůsobit mému stylu života"řeknu
"cože?"vloží se do konverzace tom
"no a co jste si mysleli? Že vám budu vyvařovat?"zeptám se vyčítavě. Umím sice vařit i normální jídla ale trochu je poškádlit to nikomu neuškodí. Dívají se na mě vyjeveně
"bille nažer se do sita protože nás čekají perné časy"řekne tom.bill jenom přikývl a začali do sebe rvát jídlo. Já jsem se jen usmívala a pomalu dojídala salát. Čekala jsem že řeknou například my se teda stěhujeme nebo spíš tak se to nauč ale asi jim jde spíš o střechu nad hlavou než o utěšení chuťových buněk. Když už konečně dojedli nemohli se hnout.
"já prasknu"řekne tom a opře se o židli
"já taky"dodá bill
"vidíte a já jsem svěží najezená a plná elánu"řeknu a zvedám se. Zaplatím o už odcházíme. Po celých 15 minut cesty jsem musela poslouchat kluky a ty jejich připomínky,že se každou chvíli poblijou nebo že už dalších 20 metrů neujdou apod.
"už jsme doma" řeknu když otevřu dveře. Slyším jen šťastné oddychy.
"ahoj"řeknu štěněti který štěstím štěká. Vidím taky kocoura který přiběhne tou svojí ladnou chůzí a dívá se jako by chtěl říct no konečně si doma. Kluci úplně udýchaní si sednou do gauče.
"já už nemůžu"řekne tom
"já taky ne"přidá se bill. Štěně začne kolem nich poskakovat. Za to mourek se mi otírá o nohu. Dám kocourovi jídlo a řeknu
"kluci já musím jít se psem ven jo?"kluci jen přikývnou. Jdu do parku který je nedaleko. Pustím tam psa ať se trochu proběhne. Je tak šťastný. Právě mám čas si trochu urovnat myšlenky. Musím přiznat že oba kluci se mi líbí. I když je to proti mým zásadám tak se těmto pocitům nevyhnu. Ale já jsem tvrdá, i když se mi líbí tak nic s nimi nebudu mít. A basta. Se psem jdeme už domů. Když otevřu dveře vidím kluky jak pořád sedí na pohovce.
"tak co? Už vám je dobře?" zeptám se mile
"jo"řekne bill
"mě taky. Ale mohl bych tě poprosit abys mi udělala něco na zub?" tom mě teda překvapil. Copak on na něco má ještě chuť. Dívá se na mě tak smutně
"no dobře jíš všechno?" zeptám se
"jo ale prosím tě něco co má chuť" řekne
"no a když už to děláš tak můžeš mi taky něco udělat?" poprosí mě bill. Jen se na ně podívám nevěřícně. Oni dělají smutné oči tak co mám dělat. Když vidí že už něco přpravuju usmějí se. Udělám jim chlebíčky. Trochu zelené ozdoby a může se podávat. Jen abyste věděli. Vaření jsem se naučila od mamky mé kamarádky hany když jsem u ní přežívala. No a taky jsem se něco odkoukala v práci. když to položím na stůl kluci se jen pousmějou
"přemýšlela jsem o tom že koupíme poschoďovou. Tu mojí bychom vyhodili" Řekla jsem
"moment a to jako mám spát s billem na rozměru 60 centimetru? To po mě chceš nepřekonatelné" stěžuje si tom.
"ne. Ta poschoďovka je udělaná tak že rozměr nahoře je na šířku 60 m a dole má 1,5 m. chápeš?" usměju se na něj
" aha. Tak to jo a kde jí vidíš?" zeptá se tom. Chvíli ještě bloudíme chodbami až narazíme na mojí vysněnou postel
"tak ta je dobrá"řekne bill
"já vím"řeknu pyšně
"isabel a vyjde nám to?"zeptá se bill
"no chybí nám asi čtvrtina ale to se dá vyřešit." Odpovím
"jo a jak?"zeptá se tom nedůvěřivě.
"no určitě nějak to vyřešíme. Zatím budete spát na gauči. Dá se rozložit takže se tam vlezete oba dva."řeknu.
"no dobře tak můžeme jít?" navrhne tom.
"vlastně jo" pomalu jdeme. Já zahlídnu vybudovaný dětský pokoj který slouží jako názorná ukázka. Kdo byl někdy v ikey musí to znát. Vběhnu do té místnosti a začnu skákat po posteli. Strašně mě to baví. Všimnu si, že se na mě dívá bill.
"co to tady vyvádíš?" zeptá se mile.
"nevím prostě takový dětský pud. Zkus to taky" nabídnu mu. Bill si sedne.
"no nevím asi jsem s toho už vyrostl" přizná. Já se taky posadím.
"možná jo" podívám se na něho. Až teď si všimnu jak má nádherný oči. Úplně do nich propadám. Díváme se pořád na sebe.
"hej vy dva neměli bychom jít?" řekne tom.
"už jdu" ještě že tam přišel. Jdeme pomalu k východu. Kluci se dívají na podle mě zbytečné doplňky do bytu. Je to fakt neuvěřitelný co všechno ti hoši chtějí. Když už jsme venku nabídnu klukům večeři někde v nějaké restauraci. Totiž se mi nechce vařit. Kluci souhlasí. Vezmu je do jedné celkem levné restaurace, ve které se určitě dobře nají. Vezmu z našich peněz na domácnost pár bankovek. Tom si objedná steak, bill kuřecí a já si objednám nějaký zdravý salát. Když nám to přinesou kluci udělají kyselé obličeje.
"co to máš za jídlo? Ty neumíš jíst normálně?" zeptá se mě tom
"hele musím držet dietu takže hleď si svého a navíc co na tom není normální?" naberu na vidličku kousek rajčete.
"ale nic"řekne tom
"a proč chceš hubnout? Máš nádhernou postavu" bill mě moc potěší
"no a kvůli čemu myslíš že to mám? Ze steaků? Nebo kuřecího?" řeknu kousavě
"to já bych se nemohl tak omezovat. I kdybych měl 150 kilo tak bych jedl na co přijdu." Řekl tom a nechutně hltal steak. Když jsem viděla jak mu po bradě teče tatarka měla jsem chuť odejít. Jde vidět že musí trochu zasáhnout moje výchova. Ale to až později.
" isi můžu ti tak říkat?" zeptá se mě bill
"jo jistě"odpovím
"umíš vařit?"podívá se trochu vyděšeně
"jo umím" usměju se
"a umíš vařit něco jiného než nekalorické chuťově nepřijatelné jídla?" bill má teda starosti
"no moment, tím že jste se ke mně přestěhovali musíte se trochu přizpůsobit mému stylu života"řeknu
"cože?"vloží se do konverzace tom
"no a co jste si mysleli? Že vám budu vyvařovat?"zeptám se vyčítavě. Umím sice vařit i normální jídla ale trochu je poškádlit to nikomu neuškodí. Dívají se na mě vyjeveně
"bille nažer se do sita protože nás čekají perné časy"řekne tom.bill jenom přikývl a začali do sebe rvát jídlo. Já jsem se jen usmívala a pomalu dojídala salát. Čekala jsem že řeknou například my se teda stěhujeme nebo spíš tak se to nauč ale asi jim jde spíš o střechu nad hlavou než o utěšení chuťových buněk. Když už konečně dojedli nemohli se hnout.
"já prasknu"řekne tom a opře se o židli
"já taky"dodá bill
"vidíte a já jsem svěží najezená a plná elánu"řeknu a zvedám se. Zaplatím o už odcházíme. Po celých 15 minut cesty jsem musela poslouchat kluky a ty jejich připomínky,že se každou chvíli poblijou nebo že už dalších 20 metrů neujdou apod.
"už jsme doma" řeknu když otevřu dveře. Slyším jen šťastné oddychy.
"ahoj"řeknu štěněti který štěstím štěká. Vidím taky kocoura který přiběhne tou svojí ladnou chůzí a dívá se jako by chtěl říct no konečně si doma. Kluci úplně udýchaní si sednou do gauče.
"já už nemůžu"řekne tom
"já taky ne"přidá se bill. Štěně začne kolem nich poskakovat. Za to mourek se mi otírá o nohu. Dám kocourovi jídlo a řeknu
"kluci já musím jít se psem ven jo?"kluci jen přikývnou. Jdu do parku který je nedaleko. Pustím tam psa ať se trochu proběhne. Je tak šťastný. Právě mám čas si trochu urovnat myšlenky. Musím přiznat že oba kluci se mi líbí. I když je to proti mým zásadám tak se těmto pocitům nevyhnu. Ale já jsem tvrdá, i když se mi líbí tak nic s nimi nebudu mít. A basta. Se psem jdeme už domů. Když otevřu dveře vidím kluky jak pořád sedí na pohovce.
"tak co? Už vám je dobře?" zeptám se mile
"jo"řekne bill
"mě taky. Ale mohl bych tě poprosit abys mi udělala něco na zub?" tom mě teda překvapil. Copak on na něco má ještě chuť. Dívá se na mě tak smutně
"no dobře jíš všechno?" zeptám se
"jo ale prosím tě něco co má chuť" řekne
"no a když už to děláš tak můžeš mi taky něco udělat?" poprosí mě bill. Jen se na ně podívám nevěřícně. Oni dělají smutné oči tak co mám dělat. Když vidí že už něco přpravuju usmějí se. Udělám jim chlebíčky. Trochu zelené ozdoby a může se podávat. Jen abyste věděli. Vaření jsem se naučila od mamky mé kamarádky hany když jsem u ní přežívala. No a taky jsem se něco odkoukala v práci. když to položím na stůl kluci se jen pousmějou