Ahoj, jmenuju se Jana a je mi 18 let. Bydlím v Německu a tady taky studuju. Žiju tady se svojí holkou. Ano, jsem na holky. Chodíme spolu už dva roky a jsme strašně šťastné a hlavně pořád zamilované. Nikdy jsem nepřemýšlela o sexu s klukem, nepřipadalo mi to tak nějak přirozený. Ale jednoho dne sem potkala někoho, kdo mi totálně překopal nejen život, ale i orientaci.
"Durch den Monzuuuuun!" řvu na diskotéce, jak šílená. "No, ty zas vypadáš," říká mi kámoška. Já se začnu smát: " No a co? Žiju snad jenom jednou ne?! Tak proč si pořádně neužít?" "No, jistě," kýve hlavou. "Durch den Monzuuuuun!" řvu znova a znova a skotačím přitom na parketě. Když v tom se kouknu na hodinky a zhrozím se: "Do prd…! To už je tolik hodin?! To jste mi to nemohli říct?" zlobím se na oko. "Dyž ty ses tak krásně rozjela. Nám by to bylo líto!" směje se kámoška. "No nic," řeknu, "valím domů nebo bude Julie nadávat." "Sem zvědavá jestli si někdy najdu taky tak skvělou holku, jako je Julie," říka mi kámoška. "Neboj se, určitě jo," odpovím ji. "Hej, tak se mějte!" odcházím. "Čaaaau!" odpoví mi všichni. Vylezu ven a řeknu si: "Zase jeden skvělej večer. Ti Němci jsou stejně nejlepší!" Jdu domů. Mám to naštěstí od diskotéky jenom kousek. Začnu přemýšlet nad tím, co mi řekla kámoška na diskotéce. Julie je fakt skvělá holka. Když v tom najednou si uvědomím, že mě někdo sleduje. Otočím se a opravdu…za mnou jde nějakej vyzáblej klučina s černýma brýlema. "Ten by mi snad neměl nic udělat," mumlám si pro sebe a radši zrychlím. Kroky za mnou zrychlí také. Začnu teda běžet, ten kluk za mnou taky. To už nevydržím, otočím se a zařvu na něj: "Co chceš? Znásilnit mě? Ale jemně, s klukem jsem totiž ještě nikdy nespala. Jsem lesba. Tak prosím..ať to nebolí!" řeknu mu. No, kdybych nebyla pod vlivem alkoholu, tak bych tohle asi neřekla. "Ale ne, já ti nechci nic udělat, jenom… potřebuju si zatelefonovat a tys byla první, koho jsem viděl, tak jsem za tebou šel. Asi sem tě vylekal co?!" usměje se. "No, abych pravdu řekla, tak jo." odpovím mu. "Na, tady máš ten telefon," podávám mu můj mobil. Někam telefonuje a já si ho mezitím prohlížím a uvědomím si, že je to kluk, po kterým šílí skoro všechny holky v Německu. Ano, je to Bill Kaulitz ze skupiny Tokio Hotel. Když dotelefonuje, zeptám se ho: "Nechtěl by si mi dát podpis?" "Tys, mě poznala?" zeptá se. "Jo, ale dost těžko s těma tvýma tse-tse brýlema." začnu se smát. "Super. Tak fajn, kam chceš ten podpis?" "Na zadek?" zeptám se ho a směju se. Všimnu si, že zčervenal. "Ale nee, dělala jsem si srandu. Tady se mi prosím tě podepiš." "A jméno?" zeptá se mě. "Jana," odpovím mu. "Fajn tady to máš." "Díky moc," usměju se. "Jo, to spíš já bych ti měl poděkovat, že sem si mohl zavolat." "Ale, to byla maličkost. Tak ahoj já už musím běžet," řeknu a jdu domů. "Ahoj! A doufám, že se ještě někdy potkáme!" křičí ještě za mnou, ale já už mu neodpovím, protože se těším až to všechno řeknu Julii.
"Hej, Juli, kdybys ho viděla. Byl tak sladkej," povídám ji, celej můj příběh. "Hm," odpovím jenom Julie. "Co se děje?" zeptám se ji. "Od tý doby, co seš doma, slyším jenom, Bill je tak krásnej a sladkej. A další.." řekne Julča smutně. "Snad nežárlíš?!" začnu se smát. "Víš co? Nech mě dneska na pokoji!" zařve a odejde do svýho pokoje. "Ale já mám dneska večer chutě!" zakřičím na ni a směju se. "Od čeho máš ruku?" odpoví mi. "No tak dík," řeknu už naštvaně. Jdu se osprchovat a spát. Když už skoro spím, tak mi zapípá telefon. Přišla mi smska. "To bude určitě Julča," řeknu si. Ale omyl. Neznámý číslo. "Ahoj, ještě jednou bych ti chtěl poděkovat za půjčení telefonu a chtěl jsem ti ještě říct, že bych se s tebou zas někdy sešel. Teda kdybys chtěla." No, teda. To jsem nečekala. Jsem z toho trochu vykolejená. Přece mě nerozhodí nějakej klučina, ještě o dva roky mladší. Odpovím mu tedy: " Ráda se s tebou zase uvidím a přeju dobrou noc." Odešlu to a už zavírám oči když : " Tadaaadaaadaaa!" telefon vyzvání a nechce přestat, vezmu to: "Prosím?" řeknu do telefonu. "Tady Bill," ozve se druhá strana a mně vypadne telefon z ruky. "Seš tam?" ptá se Bill. "Jo jo, jsem akorát mi spadl telefon z ruky," říkám mu popravdě. "Ježiši, snad sem tě zas nevyděsil?!" směje se mi. "No, asi jo. Ty mě umíš jenom děsit," říkám na oko naštvaně. Povídáme si pak ještě asi hodinu a když konečně telefon položím a chci jít spát, tak spát nemůžu. Myslím pořád na Billa. "Kurňa, co se to se mnou děje?" ptám se sama sebe. To co cítím teďka, jsem cítila poprvé před dvěma rokama, když jsem poprvé viděla Julču. "Panebože, snad nejsem zamilovaná?!" zhrozím se.
(TH-Bill)