Vystoupím z letadla a protřepu si vlasy. Páni...to byla ale cesta. Není nad pěškobus 
"Fajn...skoro pět set lidí a najdi strejdu..."brumlám si pod nosem a rozhlížím se kolem sebe.
Najednou si všimnu velký cedule s nápisem NICOL VÍTEJ V NĚMECKU. PAUL
Mno je to trochu šlehlý, ale nějak nenápadně se k ní přiškvařím.
"Ehm...pane?" nenápadně si odkašlu, protože to není Paul, kdo drží ceduli.
"Nicol Černá?" zeptá se mě ten chlápek a já jenom přikývnu.
Podá mi ruku na přivítanou a představí se mi jako Thomas Fuller, kamarád strejdy.
"A kde je strejda?" zeptám se ho, když nakládáme moje kufry do jeho auta.
"Má práci, ale večer by měl být už doma. Moc ho mrzí, že nestihl tvůj přílet." omluví se Thomas a já se na něj jenom usměju. On přece za nic nemůže.
"To je v pohodě...takže pojedeme?" zeptá se ho a nastoupíme společně do auta.
Cesta trvá okolo půl hodiny, když konečně dorazíme před Paulův dům.
Skoro vůbec se nezměnil, pomyslím si.
"Auto už tady má, takže je doma, tak já valím pryč. Ahoj Nicol. Jsem moc rád, že jsem tě poznal."rozloučí se se mnou Thomas a odjede pryč. Já si vezmu svoje bágly a kufry a vydám se k hlavním dveřím... můj nový domov.
"Halo?" křiknu do haly, když si zezuju pracně moje sk8ťácký botky.
"Nicol?"
Do haly přiběhne strejda Paul. Skoro vůbec se nezměnil...je mu (hh...myslím) 37 let, postava vysoká a štíhla, černý vlasy...a modrý oči. I když to máme vlastně v rodině všichni... studánkově modré oči. Tím jsme pověstní
"Strejdo..."křiknu a obejmeme se. Objímáme se snad deset minut, než se konečně vyprostíme.
"Páni...Nicol. Vůbec bych tě nepoznal až na ty..."
"...až na ty oči. Jo, já vím."zasměju se.
"Tak pojď...provedu tě bytem a ..."
"Jestli ti to nevadí, tak bych se napřed najedla."řeknu mu a on jenom s úsměvem přikývne.
"Tak co je tady nového za ty čtyři roky?" zeptám se strejdy při večeři... nějaké francouzské jídlo...docela dobrý
"Nového? Skoro nic... máme nové sousedy."řekne a mě jenom poskočí srdce...že by se Kaulitzovi odstěhovali? Mno to by byla paráda...
"Kaulitzovi se odstěhovali?" zeptám se a snažím se na sobě nedát znát tolik radosti.
"Ne...Ti sousedi vedle. Bydlí tam nějaký dvě střelený puberťačky. Sestry. Třeba si s něma budeš rozumět a najdeš si tady nějaký nový kamarádky."
"Aha..."řeknu a věnuju se svýmu jídlu.
"Paule, půjdu se na chvilku ven projít, jo?"oznámím mu a on jenom přikývne. Jsem moc ráda, že se mnou zatím nemluvil o mamce...byla to přece jenom jeho sestra...
"Hlavně se nikde moc netoulej..."křikne ještě za mnou...
Dám na sebe mikinu s kapucou a vlasy nechám normálně rozpuštěný...stejně je skoro půl jedenáctý večer a to už tady bez tak všichni spí.
Projdu okolo řady stromů do nějakého dětského parku. Jsou tady lavičky, houpačky...
Pak si ale vzpomenu na dětsví a jdu hloubějc do lesa. Tady jsme měli jako malý děcka skrýš. A taky jsem tady dostala svojí první pusu...od Billa.
Tohle jsem radši Martině nevyprávěla. Už tak měla otázek až až.
Posadím se na jeden vyvrácenej strom a koukám se okolo sebe.
Nejsem ten typ člověka, kterej přemýšlí o tom, co bude zejtra nebo o smrti, ale někdy mám prostě chuť se vyřvat...jako zrovna teď.
Začnu si zpívat... ze zpěvem jsem nikdy neměla problémy. Prostě mě to baví...
Zpívám čím dál tím víc nahlas a ani mě nenapadne, že by za mnou mohl někdo bejt. Až po chvilce se ozve tleskání a já se otočím...
(Nicolíta)
"Fajn...skoro pět set lidí a najdi strejdu..."brumlám si pod nosem a rozhlížím se kolem sebe.
Najednou si všimnu velký cedule s nápisem NICOL VÍTEJ V NĚMECKU. PAUL
Mno je to trochu šlehlý, ale nějak nenápadně se k ní přiškvařím.
"Ehm...pane?" nenápadně si odkašlu, protože to není Paul, kdo drží ceduli.
"Nicol Černá?" zeptá se mě ten chlápek a já jenom přikývnu.
Podá mi ruku na přivítanou a představí se mi jako Thomas Fuller, kamarád strejdy.
"A kde je strejda?" zeptám se ho, když nakládáme moje kufry do jeho auta.
"Má práci, ale večer by měl být už doma. Moc ho mrzí, že nestihl tvůj přílet." omluví se Thomas a já se na něj jenom usměju. On přece za nic nemůže.
"To je v pohodě...takže pojedeme?" zeptá se ho a nastoupíme společně do auta.
Cesta trvá okolo půl hodiny, když konečně dorazíme před Paulův dům.
Skoro vůbec se nezměnil, pomyslím si.
"Auto už tady má, takže je doma, tak já valím pryč. Ahoj Nicol. Jsem moc rád, že jsem tě poznal."rozloučí se se mnou Thomas a odjede pryč. Já si vezmu svoje bágly a kufry a vydám se k hlavním dveřím... můj nový domov.
"Halo?" křiknu do haly, když si zezuju pracně moje sk8ťácký botky.
"Nicol?"
Do haly přiběhne strejda Paul. Skoro vůbec se nezměnil...je mu (hh...myslím) 37 let, postava vysoká a štíhla, černý vlasy...a modrý oči. I když to máme vlastně v rodině všichni... studánkově modré oči. Tím jsme pověstní
"Strejdo..."křiknu a obejmeme se. Objímáme se snad deset minut, než se konečně vyprostíme.
"Páni...Nicol. Vůbec bych tě nepoznal až na ty..."
"...až na ty oči. Jo, já vím."zasměju se.
"Tak pojď...provedu tě bytem a ..."
"Jestli ti to nevadí, tak bych se napřed najedla."řeknu mu a on jenom s úsměvem přikývne.
"Tak co je tady nového za ty čtyři roky?" zeptám se strejdy při večeři... nějaké francouzské jídlo...docela dobrý
"Nového? Skoro nic... máme nové sousedy."řekne a mě jenom poskočí srdce...že by se Kaulitzovi odstěhovali? Mno to by byla paráda...
"Kaulitzovi se odstěhovali?" zeptám se a snažím se na sobě nedát znát tolik radosti.
"Ne...Ti sousedi vedle. Bydlí tam nějaký dvě střelený puberťačky. Sestry. Třeba si s něma budeš rozumět a najdeš si tady nějaký nový kamarádky."
"Aha..."řeknu a věnuju se svýmu jídlu.
"Paule, půjdu se na chvilku ven projít, jo?"oznámím mu a on jenom přikývne. Jsem moc ráda, že se mnou zatím nemluvil o mamce...byla to přece jenom jeho sestra...
"Hlavně se nikde moc netoulej..."křikne ještě za mnou...
Dám na sebe mikinu s kapucou a vlasy nechám normálně rozpuštěný...stejně je skoro půl jedenáctý večer a to už tady bez tak všichni spí.
Projdu okolo řady stromů do nějakého dětského parku. Jsou tady lavičky, houpačky...
Pak si ale vzpomenu na dětsví a jdu hloubějc do lesa. Tady jsme měli jako malý děcka skrýš. A taky jsem tady dostala svojí první pusu...od Billa.
Tohle jsem radši Martině nevyprávěla. Už tak měla otázek až až.
Posadím se na jeden vyvrácenej strom a koukám se okolo sebe.
Nejsem ten typ člověka, kterej přemýšlí o tom, co bude zejtra nebo o smrti, ale někdy mám prostě chuť se vyřvat...jako zrovna teď.
Začnu si zpívat... ze zpěvem jsem nikdy neměla problémy. Prostě mě to baví...
Zpívám čím dál tím víc nahlas a ani mě nenapadne, že by za mnou mohl někdo bejt. Až po chvilce se ozve tleskání a já se otočím...
(Nicolíta)