A potřeboval jsem jí to říct…Sebral jsem se a běžel jsem k ní na pokoj, kde ležela… Už zase byla v pořádku…Teda ne jako v pořádku, ale už u ní nebyli doktoři, protože už měla kapačky zase napojený… Jen Georg tam seděl a držel jí za ruku… "Georgu… Můžu?" zeptal jsem se opatrně a Georg kývl a odešel…
"Marie? Marie, to jsem já…Tom" špitnu jí potichu. "Tome" vzdychne Marie… "Maruško…" ukápne mi slza "..já… já ti potřebuju něco říct." "Povídej Tome" vybídla mě s jemným výdechem… "Já…já tě miluju" řekl jsem potichu…Ztrácel jsem hlas…. Maruška pevně otevřela oči a hlasitě znovu vydechla…. Nahmátla mojí ruku a pevně jí stiskla…. Měla studené prsty a ještě studenější dlaně… Opatrně jsem se k ní přiblížil a políbil jsem jí na její rty… Byly studené a křehké jako porcelán….
O TÝDEN POZDĚJI ZPÁTKY MYŠLENKAMA U MĚ
Konečně už můžu jít domů… Sice nemám chodit a mám prej dávat na sebe pozor a různý věci ohledně jizev, který mám ,ale mohla jsem domů… Těším se tam jak blecha….
Jedeme autíčkem hezky do hotelu… V kufru máme vozík… Přijeli jsme a tak mě kluci páčili z auta, abych si nic nepochroumala a posadili mě na vozík… A vyjeli jsme výtahem na naše patro a Tom otevřel dveře od našeho pokoje… "Vítej doma Maruško" líbl mě na tvář a vezl mě do obýváku… "Tak, kam chceš jít teď?" zeptal se mě, když se rozvalil na křeslo…. "Asi…do sprchy" usměju se na něj šibalsky… Tom na mě nejdřív nechápavě kouká, ale pak mu to došlo, že potřebuju alespoň přidržovat, jelikož na nohou sice stát můžu, ale ne dlouho a taky, že mě musej hlídat, abych nespadla… Tom se jenom nadechl a otočil se mnou křeslo a jelo se do koupelny…
Nakonec jsem velmi ztěží vlezla do sprchy…Tomíkovi jsem poručila, ať se nekouká… A jak byl poslušný.. Nekoukal.. Když jsem ho poprosila o sprchový gel, pronesl jen: "Já sám" a nechala jsem ho… Nanesl si sprcháč na ruku a jemně mi začal sjíždět po krku, prsou a bříšku… A pak cítil, jak se mi zrychluje dech…Kroužil pořád okolo bříška…a pak si chvíli hrál s mým piercingem v pupíku…
Potom mě usušil a odnesl mě ke mně do postele…. Donesl mi pížo a já ho poprosila, aby se otočil… udělal úhel o sto osmdesát stupňů a já na sebe hodila prádlo… A pak si oba lehneme na postel..Fakt nevím , jak to Tom moc chce… Ale jezdil mi opatrně po tváři a bříšku… Je mi to příjemný, to jo…ale jsem taková…nervní… A Tom to vycítí… "Marie? děje se něco" zeptá se docela s neklidem a vystrašeným výrazem ve tváři, protože jsem se celá chvěla… "Sorry Tome, ale já ještě nemůžu" řekla jsem mu radši popravdě a i přes ty rány a tak jsem se schoulela do klubíčka… Tom si ke mně zezadu přilehl….. "Maruško… Spát spolu nemusíme… Uvědomil jsem si, že tě miluju a to mi stačí" řekne Tom a líbne mě na ucho… "Seš si jistej" řeknu mu docela překvapeně…. "Naprosto" odpoví a přihrne si mě opatrně k sobě do svýho obětí.
Další den probíhal skvěle… Procházeli jsme se po Berlíně a užívali jsme si konečně čerstvýho vzduchu… Vlastně jsme šli ven jen já a Bill… Potřebovali jsme si promluvit… Bill celou dobu tlačil křeslo se mnou… "Jsem těžká?" "Ne, ba naopak" odpověděl s úsměvem Bill. "Hele Bille, zastav tady u tý lavičky" poručila jsem mu a zastavili jsme… Bill nasměroval křeslo naproti lavičce a posadil se…
"Děje se něco Maruš?" "no, nešlo by o to, jestli se něco děje Bille, víš, chtěla jsem si jen popovídat a …a říct ti sorry za všechny ty naschvály, co jsem ti udělala… Nebylo to myšlený špatně…." Začínala jsem mluvit… "Taky se ti omlouvám…hlavně za ten vosk na dredy, jak jsem ti tam přimíchal modrou temperu" začíná s přiznáním Bill. "Tos byl ty? Ok, tak já se ti taky omlouvám…za to vteřinový lepidlo v gelu…." "Ne…neříkej, že…" zakoktává se Bill a já jsem jen kývla… Jo, byla jsem to já… Hih… Takhle se přiznáváme asi půl hodiny a pak na nás někdo pokřikne…
(Konec 17. dílu)
Vevu