"Ahoj Simonko..."křikne babička skoro přes celou recepci, až se po nás několik lidiček ohlídne. Rozběhnu se k ní (aby se neřeklo:D) a obejmeme se.
Když mě konečně (hmm...asi po půl hodině:D) pustí tak se musím prudce nadechnout, protože mě málem zadusila.
"Tak jak se vede, zlatíčko?"ptá se mě hnedka a celou si mě prohlíží.
"Víš co babi? Pojď na recepci, Jakub ti dá klíče od tvého pokoje, v klidu si vybalíš...na povídání máme času hodně, nemyslíš?"uklidním ten její elán :-)
Babča se na mě ale podezřívavě podívá.
"Jakub?"
A sakra...mno tak jsem se podřekla, no...
"To je kámoš, babi."řeknu se smíchem a babča se na mě jenom zašklebí...
Babička neštěstí dostane svůj pokoj docela hoooodně daleko od toho mýho a když odcházíme z recepce, vidím Kubu, jak na mě spiklenecky mrkl, až se začnu smát.
"Co je k smíchu?"nechápe babča, ale já nad tím jenom zakroutím hlavou a pomůžu jí s kufry.
Když se konečně doplazíme do jejího pokoje, začne si vybalovat věci a já se posadím na postel.
"Tak povídej Simonko...co je nového?"
"Nic babi...všechno je pořád stejné..."řeknu se smíchem.
"Takže ten tvůj Kuba je jenom kamarád?"
Ježíši...jak dlouho to chce ještě rozebírat? Vždyť já sama nevím, co Kuba je...kámoš? Nebo si on snad myslí, že něco víc??
"Přesně."přikývnu.
"Zdálo se mi to, nebo jsem tady potkala mladého Kaulitze?"
"Myslíš Billa nebo Toma?Oni jsou totiž dvojčata a..."
"Vždyť já to vím, Simi...myslím Billa."
"Tak to se ti asi nezdálo...jsou tady taky ubytovaní na měsíc...teda teď už vlastně jenom na dva týdny."
"To je náhoda, co?"
Než stačím odpovědět, začne mi vyzvánět mobil na celé kolo.
"Promiň..."omluvím se babči a vyběhnu na chodbu.
"Halo?"řeknu do telefonu.
"Přijď na recepci, pls..."ozve se hlas v telefoně a poté se hovor vypne. Zkousnu si dolní ret...kdo to mohl bejt?
Mno po chvilce přemýšlení jsem přišla na to, že bude nejlepší jít to omrknout...na rcepci nikdo není až na...
"Jakube?"zeptám se ho s povytáhlým obočím a on se začne smát...hm...je mi to jasný.
"Můžu s tebou teďka mluvit? Mám půl hodinky pauzičku..."vysvětlí a já přikývnu. Vydáme se spolu teda na pláž...přesněji k baru :-)
"Dáš si něco k pití?"zeptá se mě, ale já odmítnu.
"Tak o čem chceš mluvit?"vyzvu ho.
"Simčo...já...ovědomil jsem si, že tě mám rád, ale... prostě mi dva by jsme se k sobě asi nehodili..."začne a já ne něj čučím jak péro z gauče.
"Kubo!!Brzdi..."řeknu se smíchem a pokračuju...
"Hele, já tě mám taky ráda, ale jako kámoše... myslím, že je to oboustrané...v žádném případě od tebe nechci nic víc."
Jde vidět, že si Kuba vyditelně oddychnul, ale neberu to zle...i já jsem ráda, že jsme si to konečně mezi sebou vyjasnili...
"Takže kámoši?"zeptá se mě a já s úsměvem přikývnu.
"A nechceš se mi s něčím svěřit?"vybídne mě.
"Co máš na mysli??"nechápu, ale je mi to docela jasné...
"Toma... myslíš snad že jsem slepej?"zasměje se a já se kouknu provinile do země.
"Co chceš slyšet?"
"Simčo...vím, že máš trápení a na to je nejlepší, když se někomu vyzpovídáš..."pobídne mě s úsměvem. Je to vážně moc fájn kluk...
Nakonec mu všechno vyklopím...od A do Z.
"Tak...to je celý."ukončím svůj příběh a jde vidět, že o tom Jukab přemýšlí.
"Já si myslím, že tě má rád..."vypadne nakonec z Kuby a najednou, jako bych slyšela nějaké yeah nebo tak nějak, ale neřeším to...
"Jo..řekl mi to! Ale tady je ten problém, že když jsem byla...když jsem byla tlustá, tak se mi jenom posmíval a když se se mnou vyspal, tak mě poslal do háje. Copak mu můžu věřit??"
"Zkuš to. Za zkoušku nic nedáš..."řekne Jakub a usměje se na mě.
"Možná..."vypadne ze mě nakonec...
Vždyť já jsem do Toma zamilovaná asi od páté třídy... jestli mě ale zklame, tak mu to nikdy neodpustím...
Pak si s Kubou ještě chvilku povídáme a ani jednoho z nás nenapadlo, že by náš rozhovor mohl někdo poslouchat...
Když mě konečně (hmm...asi po půl hodině:D) pustí tak se musím prudce nadechnout, protože mě málem zadusila.
"Tak jak se vede, zlatíčko?"ptá se mě hnedka a celou si mě prohlíží.
"Víš co babi? Pojď na recepci, Jakub ti dá klíče od tvého pokoje, v klidu si vybalíš...na povídání máme času hodně, nemyslíš?"uklidním ten její elán :-)
Babča se na mě ale podezřívavě podívá.
"Jakub?"
A sakra...mno tak jsem se podřekla, no...
"To je kámoš, babi."řeknu se smíchem a babča se na mě jenom zašklebí...
Babička neštěstí dostane svůj pokoj docela hoooodně daleko od toho mýho a když odcházíme z recepce, vidím Kubu, jak na mě spiklenecky mrkl, až se začnu smát.
"Co je k smíchu?"nechápe babča, ale já nad tím jenom zakroutím hlavou a pomůžu jí s kufry.
Když se konečně doplazíme do jejího pokoje, začne si vybalovat věci a já se posadím na postel.
"Tak povídej Simonko...co je nového?"
"Nic babi...všechno je pořád stejné..."řeknu se smíchem.
"Takže ten tvůj Kuba je jenom kamarád?"
Ježíši...jak dlouho to chce ještě rozebírat? Vždyť já sama nevím, co Kuba je...kámoš? Nebo si on snad myslí, že něco víc??
"Přesně."přikývnu.
"Zdálo se mi to, nebo jsem tady potkala mladého Kaulitze?"
"Myslíš Billa nebo Toma?Oni jsou totiž dvojčata a..."
"Vždyť já to vím, Simi...myslím Billa."
"Tak to se ti asi nezdálo...jsou tady taky ubytovaní na měsíc...teda teď už vlastně jenom na dva týdny."
"To je náhoda, co?"
Než stačím odpovědět, začne mi vyzvánět mobil na celé kolo.
"Promiň..."omluvím se babči a vyběhnu na chodbu.
"Halo?"řeknu do telefonu.
"Přijď na recepci, pls..."ozve se hlas v telefoně a poté se hovor vypne. Zkousnu si dolní ret...kdo to mohl bejt?
Mno po chvilce přemýšlení jsem přišla na to, že bude nejlepší jít to omrknout...na rcepci nikdo není až na...
"Jakube?"zeptám se ho s povytáhlým obočím a on se začne smát...hm...je mi to jasný.
"Můžu s tebou teďka mluvit? Mám půl hodinky pauzičku..."vysvětlí a já přikývnu. Vydáme se spolu teda na pláž...přesněji k baru :-)
"Dáš si něco k pití?"zeptá se mě, ale já odmítnu.
"Tak o čem chceš mluvit?"vyzvu ho.
"Simčo...já...ovědomil jsem si, že tě mám rád, ale... prostě mi dva by jsme se k sobě asi nehodili..."začne a já ne něj čučím jak péro z gauče.
"Kubo!!Brzdi..."řeknu se smíchem a pokračuju...
"Hele, já tě mám taky ráda, ale jako kámoše... myslím, že je to oboustrané...v žádném případě od tebe nechci nic víc."
Jde vidět, že si Kuba vyditelně oddychnul, ale neberu to zle...i já jsem ráda, že jsme si to konečně mezi sebou vyjasnili...
"Takže kámoši?"zeptá se mě a já s úsměvem přikývnu.
"A nechceš se mi s něčím svěřit?"vybídne mě.
"Co máš na mysli??"nechápu, ale je mi to docela jasné...
"Toma... myslíš snad že jsem slepej?"zasměje se a já se kouknu provinile do země.
"Co chceš slyšet?"
"Simčo...vím, že máš trápení a na to je nejlepší, když se někomu vyzpovídáš..."pobídne mě s úsměvem. Je to vážně moc fájn kluk...
Nakonec mu všechno vyklopím...od A do Z.
"Tak...to je celý."ukončím svůj příběh a jde vidět, že o tom Jukab přemýšlí.
"Já si myslím, že tě má rád..."vypadne nakonec z Kuby a najednou, jako bych slyšela nějaké yeah nebo tak nějak, ale neřeším to...
"Jo..řekl mi to! Ale tady je ten problém, že když jsem byla...když jsem byla tlustá, tak se mi jenom posmíval a když se se mnou vyspal, tak mě poslal do háje. Copak mu můžu věřit??"
"Zkuš to. Za zkoušku nic nedáš..."řekne Jakub a usměje se na mě.
"Možná..."vypadne ze mě nakonec...
Vždyť já jsem do Toma zamilovaná asi od páté třídy... jestli mě ale zklame, tak mu to nikdy neodpustím...
Pak si s Kubou ještě chvilku povídáme a ani jednoho z nás nenapadlo, že by náš rozhovor mohl někdo poslouchat...
(Nicolca)
TY VOLE!!!!!!!!!!!!!!! Fakt supa povídka.
KDO????????????????????Kdo je poslouchal?