"Tak řeknete nám konečně, co se děje?"křiknu na tu policajtku, až chudák nadskočí. To už je v obývacím pokoji i babička a napjatě čeká, co z policajtky vypadne.
"Víte..."policajtka se nadechne a konečně to vyklopí.
"Pan a paní Fullerovi měli nehodu. Letadlo se zřídilo a nikdo nepřežil."řekne a v tu chvíli nevím, co mám říct...to není možný. To je jenom nějakej ftip...určitě!
"A...jste si jistý?"zeptá se babička pro jistotu a v očích má slzy.
"Je mi to líto."řekne potichu policajtka.
Teď už se ale rozbrečím...To ne...tohle se přece děje jenom ve filmech a telenovelách a ne v reálném životě!!!
"Babi...tohle ne...prosím tě...řekni mi, že to není pravda!!"pláču babičce na rameno a ona zase brečí na rameno mně.
Čtyři dny... čtyři dny od návštěvy policie v našem domě už uplynuly a já jsem po celé ty dlouhé a trýznivé čtyři dny zavřená v pokoji a nic nedělám...jenom brečím, brečím a spím.
"Simonko...?"slyším babičky smutnej hlas za dveřmi.
"Pojď dál.."řeknu chraplým hlasem a odkašlám si.
Babička výjde a já se na ní pokusím usmát, ale spíš se zašklebím.
Babča si za mnou sedne na postel a pevně mě obejme.
"Simonko. Budeme to teď muset zvládnout spolu."řekne a pohladí mě po vlasech.
"Já vím. Budu silná, babi...slibuju."
"Zvládneme to, ano?"
Jenom přikývnu.
"Zítra je vysvědčení drahoušku, ale jestli nebudeš chtít pro něj jít, tak..."
"Ne. Půjdu. Je to poslední den ve škole...Zvládnu to."pronesu, babička přikývne a nechá mě samotnou.
Tolik jsem se bála toho, co řeknou naši na to, že budu mít dvojku z chemie...Ne...budu silná! Rodiče by si to přáli...
***
"Nazdárek baculko. Jak to, že jsem tě tady několik dní neviděl?"zeptá se mě hnedka Tom, když si k němu sednu do lavice...jo...bohužel s ním sedím. Ještě že je dneska výzo...
"Dej mi pokoj, Tome..."sjedu ho a víc si ho nevšímám.
Předávání vysvědčení zabralo asi hodinu.
"Kráva blbá..."zašeptá nenávistně Tom, když se do lavice vrátí s vysvědčením. Zjistím, že dostal několik trojek...
Já jsem nakonec dostala samý...taky jako jediná ze třídy. Rodiče by měli radost, napadne mě, ale jenom nad tím zakroutím hlavou.
"Boubelko...tak nazdárek po prázdninách."houkne na mě Tom, když ho potkám před školou. Jde se svým bráchou a několika holkama nejspíš na zmrzlinovej pohár, jako chodí ty největší macha ze školy, každej rok...
"Hmm..."řeknu jenom a pádím domů. Kdyby tady byli rodiče, nasadila bych úsměv, otevřela dveře a zaplavila by mě vůně mamčiny voňavky smísená s vůní koláčů. Ty mamka vždycky pekla na konci školního roku, protože věděla, že je mám nejraději.
Realita je však jiná...otevřu dveře a dům je prázdný...
Na ledničce najdu od babičky vzkaz, že šla zařídit něco ohledně pohřbu a mě po tvářích začnou o5 téct slzy.
Je konec boubelky...řeknu si a stoupnu si před zrcadlo. Rozmotám si dva silné copy a vlasy se mi začnou vlnit po zádech. Sundám si brýle s obroučky a vyndám z posledního šuplíku kontaktní čočky. Nemám je vůbec ráda, ale musím na ně zvyknout...prostě musím.
Nakonec ze skříně vyházím všechny moje věci...vezmu si svoje kapesný a vydám se na nákupy nějakýho moderního oblečení a kosmetiky...
Boubelka zemřela spolu rodiči...zhubnu, budu se líčit a za dva měsíce, až začne škola mě nikdo nepozná...nikdo...
"Víte..."policajtka se nadechne a konečně to vyklopí.
"Pan a paní Fullerovi měli nehodu. Letadlo se zřídilo a nikdo nepřežil."řekne a v tu chvíli nevím, co mám říct...to není možný. To je jenom nějakej ftip...určitě!
"A...jste si jistý?"zeptá se babička pro jistotu a v očích má slzy.
"Je mi to líto."řekne potichu policajtka.
Teď už se ale rozbrečím...To ne...tohle se přece děje jenom ve filmech a telenovelách a ne v reálném životě!!!
"Babi...tohle ne...prosím tě...řekni mi, že to není pravda!!"pláču babičce na rameno a ona zase brečí na rameno mně.
Čtyři dny... čtyři dny od návštěvy policie v našem domě už uplynuly a já jsem po celé ty dlouhé a trýznivé čtyři dny zavřená v pokoji a nic nedělám...jenom brečím, brečím a spím.
"Simonko...?"slyším babičky smutnej hlas za dveřmi.
"Pojď dál.."řeknu chraplým hlasem a odkašlám si.
Babička výjde a já se na ní pokusím usmát, ale spíš se zašklebím.
Babča si za mnou sedne na postel a pevně mě obejme.
"Simonko. Budeme to teď muset zvládnout spolu."řekne a pohladí mě po vlasech.
"Já vím. Budu silná, babi...slibuju."
"Zvládneme to, ano?"
Jenom přikývnu.
"Zítra je vysvědčení drahoušku, ale jestli nebudeš chtít pro něj jít, tak..."
"Ne. Půjdu. Je to poslední den ve škole...Zvládnu to."pronesu, babička přikývne a nechá mě samotnou.
Tolik jsem se bála toho, co řeknou naši na to, že budu mít dvojku z chemie...Ne...budu silná! Rodiče by si to přáli...
***
"Nazdárek baculko. Jak to, že jsem tě tady několik dní neviděl?"zeptá se mě hnedka Tom, když si k němu sednu do lavice...jo...bohužel s ním sedím. Ještě že je dneska výzo...
"Dej mi pokoj, Tome..."sjedu ho a víc si ho nevšímám.
Předávání vysvědčení zabralo asi hodinu.
"Kráva blbá..."zašeptá nenávistně Tom, když se do lavice vrátí s vysvědčením. Zjistím, že dostal několik trojek...
Já jsem nakonec dostala samý...taky jako jediná ze třídy. Rodiče by měli radost, napadne mě, ale jenom nad tím zakroutím hlavou.
"Boubelko...tak nazdárek po prázdninách."houkne na mě Tom, když ho potkám před školou. Jde se svým bráchou a několika holkama nejspíš na zmrzlinovej pohár, jako chodí ty největší macha ze školy, každej rok...
"Hmm..."řeknu jenom a pádím domů. Kdyby tady byli rodiče, nasadila bych úsměv, otevřela dveře a zaplavila by mě vůně mamčiny voňavky smísená s vůní koláčů. Ty mamka vždycky pekla na konci školního roku, protože věděla, že je mám nejraději.
Realita je však jiná...otevřu dveře a dům je prázdný...
Na ledničce najdu od babičky vzkaz, že šla zařídit něco ohledně pohřbu a mě po tvářích začnou o5 téct slzy.
Je konec boubelky...řeknu si a stoupnu si před zrcadlo. Rozmotám si dva silné copy a vlasy se mi začnou vlnit po zádech. Sundám si brýle s obroučky a vyndám z posledního šuplíku kontaktní čočky. Nemám je vůbec ráda, ale musím na ně zvyknout...prostě musím.
Nakonec ze skříně vyházím všechny moje věci...vezmu si svoje kapesný a vydám se na nákupy nějakýho moderního oblečení a kosmetiky...
Boubelka zemřela spolu rodiči...zhubnu, budu se líčit a za dva měsíce, až začne škola mě nikdo nepozná...nikdo...
(Nicolca)
Jeeee to se oupáá supaaa čteee pokračovvvaaaat=o)