"Nein nein nein nein nein nein nein nein nein Schreeeeeeei..."řvu na celej pokoj a nevnímám okolí. Najednou se rádio vypne a já se otočím. U dveří stojí Bill a řechtá se na celý kolo.
"Co je ti k smíchu?"vyštěknu na něj, ale směju se taky. Příjdu k němu a obejmu ho.
"No...vlastně nic."řekne a posmutní.
"Pojď dál a povídej..."vyzvu ho k sobě do pokoje. Bill přikývne a posadí se ke mně na postel. Sednu si vedle něj.
"Víš. Přišel jsem za tebou kvůli Tomovi."
"Bille...tohle je..."
"Poslouchej mě prosím tě. Vím, že už spolu nechodíte skoro čtyři měsíce, ale on je...jinej. Hodně se změnil, víš? Je pořád jenom zamračenej, zamyšlenej...dokonce se mi už ani neposmívá, což je s ním teda docela vážné. Nechodí na zkoušky..."
"Chceš snad říct, že za to můžu já?"zděsím se.
"To ne! To neříkám! Promluv si s ním, prosííííím..."řekne Billík a koukne na mě tím svým psím pohledem.
"Já už si s Tomem nemám co říct."
"Můžete bejt aspoň kámoši, ne? Prosím, Simčo..."
"Chjo...dobře. Promluvím si s ním. Spokojenej?"řeknu nakonec a Bill div samou radostí nevyskočí do vzduchu.
"Tak jdeme...na co čekáme?"vykřikne a už mě táhne za ruku z pokoje ven.
"Počkej...to jako...teď????"
"Mno jasně. Tom je u sebe v pokoji...a žádný protesty, boubelko."
Jenom zakroutím očima a jdu jako věrnej pejsek za Billem.
"Proč jsem na to vůbec kejvla?"ptám se sama sebe nahlas, ale slyšel to i Bill.
"Protože seš sqělá holka."mrkne na mě a já se jenom začervenám a bouchnu ho do ramene. Po těch čtyřech měsících ze mě zlost na Toma dočista vyprchala. Pochopila jsem, že za to z velké části mohla Jolana...
"Jsme tady."vytrhne mě z přemýšlení Bill, když se zastavíme u jejich domu. Nadechnu se a výjdu dovnitř.
"Kdyby hořelo, tak jsem v obývaku."řekne a šibalsky se na mě usměje.
Jenom s úsměvem přikývnu a celá nervózní si to pochoduju k Tomovi do pokoje...
Zaklepu u Toma na dveře.
"Dále..."ozve se jeho hlubokej hlas a mě najednou začne bušit příšerně srdce...sakra...klid! Uklidňuju se v duchu, ale moc to nepomáhá...
Otevřu dveře a málem se kácím na zem. Tom má v pokoji takovej bordel, jako by tam právě vybuchla atomovka. Na zemi hromada poházeného oblečení, když jsem po velké námaze našla i stůl zavalenej různýma papírama a časopisama, tak jsem se až lekla.
"¨Boubelko..."vykřikne Tom a prudce se postaví...nepočítal ale s tím, že na zemi bude flaška od CocaColy, šlápl na ní, noha mu podklouzla a Tom se válí na zemi.
"Tome...seš ready?"vykřiknu vyděšeně a rozběhnu se k němu, abych mu pomohla. Tom se vyškrábe na nohy a naše pohledy se střetnou...po těch dlouhých, čtyřech měsících konečně vidím ty nádherné oči, o kterých se mi pořád zdálo. Rychle uhnu pohledem a sleduju, jak se Tom staví na nohy.
"Asi si říkáš, co tady dělám."řeknu a pozoruju Toma, jak nervózně běhá po pokoji a snaží se "uklidit", aby se neřeklo.
"Tome!! Nech toho uklízení!"křiknu na něj se smíchem.
"Jsem hrozně rád, že tě zase vidím."řekne a posadí se na postel. Opře se zády o zeď a pozoruje mě. Já si sednu taky na postel, ale co možná nejdál od něj.
"Bill říkal, že jsi se teď hodně změnil."začnu rozhovor a koukám se na špičky u mých bot, abych se Tomovi nemusela dívat do očí...asi bych to nevydržela a skočila mu okolo krku :-)
"Mluvila jsi s bráchou?"
Přikývnu.
"To musel bejt vážnej rozhovor, když jsi za mnou přišla."
Sakra...tak mluv...co mám teď říct???
Otočím se na Toma a málem se leknu...je svým obličejem těsně u toho mého... skoro se nosy dotýkáme. Cítím jeho mentolový dech a jeho rty jsou od těch mých tak blízoučko...sakra, sakra, sakra...
Už už otevírám ústa, že něco řeknu, ale Tom mi položí ukazováček na rty.
"Mlč boubelko."zašeptá, jemně mě pohladí po tváři a pak mě (konečně:D) políbí. Mno a já jsem v háji...všechna zlost, kterou jsem na něj měla...všechny slzy, které jsem kvůli němu vyplakala...všechno přišlo v niveč a to jenom díky tomuhle nádhernýmu polibku. Zdá se mi, že se vznáším...jsem snad v sedmém...ne...v osmém nebi.
"Tolik jsi mi chyběla."řekne Tom, když se ode mně odtáhne.
"Co chceš, abych teď řekla?"
"Ty neříkej nic. Já ti toho musím hrozně moc říct. Ale na srdci mám pouze dvě slova - Miluji tě!"řekne Tom a já mám oči zalitý slzami. Slzy štěstí...tolik jsem toužila po tom, aby mi to řekl...tak moc.
"Dávám ti poslední šanci, Kaulitzi...poslední!"zdůrazním se smíchem a skočím Tomovi okolo krku...
(Chci vás jenom upozornit na to, že ještě napíšu -asi- tři kapitolky...mno abych to "zaokrouhlila" na třicet :-D Jinak jsem se taky -asi- rozhodla, že tahle povídka neskončí happy endem...to víte, všechny powídky nemůžou mít šťastné konce :-( )
"Co je ti k smíchu?"vyštěknu na něj, ale směju se taky. Příjdu k němu a obejmu ho.
"No...vlastně nic."řekne a posmutní.
"Pojď dál a povídej..."vyzvu ho k sobě do pokoje. Bill přikývne a posadí se ke mně na postel. Sednu si vedle něj.
"Víš. Přišel jsem za tebou kvůli Tomovi."
"Bille...tohle je..."
"Poslouchej mě prosím tě. Vím, že už spolu nechodíte skoro čtyři měsíce, ale on je...jinej. Hodně se změnil, víš? Je pořád jenom zamračenej, zamyšlenej...dokonce se mi už ani neposmívá, což je s ním teda docela vážné. Nechodí na zkoušky..."
"Chceš snad říct, že za to můžu já?"zděsím se.
"To ne! To neříkám! Promluv si s ním, prosííííím..."řekne Billík a koukne na mě tím svým psím pohledem.
"Já už si s Tomem nemám co říct."
"Můžete bejt aspoň kámoši, ne? Prosím, Simčo..."
"Chjo...dobře. Promluvím si s ním. Spokojenej?"řeknu nakonec a Bill div samou radostí nevyskočí do vzduchu.
"Tak jdeme...na co čekáme?"vykřikne a už mě táhne za ruku z pokoje ven.
"Počkej...to jako...teď????"
"Mno jasně. Tom je u sebe v pokoji...a žádný protesty, boubelko."
Jenom zakroutím očima a jdu jako věrnej pejsek za Billem.
"Proč jsem na to vůbec kejvla?"ptám se sama sebe nahlas, ale slyšel to i Bill.
"Protože seš sqělá holka."mrkne na mě a já se jenom začervenám a bouchnu ho do ramene. Po těch čtyřech měsících ze mě zlost na Toma dočista vyprchala. Pochopila jsem, že za to z velké části mohla Jolana...
"Jsme tady."vytrhne mě z přemýšlení Bill, když se zastavíme u jejich domu. Nadechnu se a výjdu dovnitř.
"Kdyby hořelo, tak jsem v obývaku."řekne a šibalsky se na mě usměje.
Jenom s úsměvem přikývnu a celá nervózní si to pochoduju k Tomovi do pokoje...
Zaklepu u Toma na dveře.
"Dále..."ozve se jeho hlubokej hlas a mě najednou začne bušit příšerně srdce...sakra...klid! Uklidňuju se v duchu, ale moc to nepomáhá...
Otevřu dveře a málem se kácím na zem. Tom má v pokoji takovej bordel, jako by tam právě vybuchla atomovka. Na zemi hromada poházeného oblečení, když jsem po velké námaze našla i stůl zavalenej různýma papírama a časopisama, tak jsem se až lekla.
"¨Boubelko..."vykřikne Tom a prudce se postaví...nepočítal ale s tím, že na zemi bude flaška od CocaColy, šlápl na ní, noha mu podklouzla a Tom se válí na zemi.
"Tome...seš ready?"vykřiknu vyděšeně a rozběhnu se k němu, abych mu pomohla. Tom se vyškrábe na nohy a naše pohledy se střetnou...po těch dlouhých, čtyřech měsících konečně vidím ty nádherné oči, o kterých se mi pořád zdálo. Rychle uhnu pohledem a sleduju, jak se Tom staví na nohy.
"Asi si říkáš, co tady dělám."řeknu a pozoruju Toma, jak nervózně běhá po pokoji a snaží se "uklidit", aby se neřeklo.
"Tome!! Nech toho uklízení!"křiknu na něj se smíchem.
"Jsem hrozně rád, že tě zase vidím."řekne a posadí se na postel. Opře se zády o zeď a pozoruje mě. Já si sednu taky na postel, ale co možná nejdál od něj.
"Bill říkal, že jsi se teď hodně změnil."začnu rozhovor a koukám se na špičky u mých bot, abych se Tomovi nemusela dívat do očí...asi bych to nevydržela a skočila mu okolo krku :-)
"Mluvila jsi s bráchou?"
Přikývnu.
"To musel bejt vážnej rozhovor, když jsi za mnou přišla."
Sakra...tak mluv...co mám teď říct???
Otočím se na Toma a málem se leknu...je svým obličejem těsně u toho mého... skoro se nosy dotýkáme. Cítím jeho mentolový dech a jeho rty jsou od těch mých tak blízoučko...sakra, sakra, sakra...
Už už otevírám ústa, že něco řeknu, ale Tom mi položí ukazováček na rty.
"Mlč boubelko."zašeptá, jemně mě pohladí po tváři a pak mě (konečně:D) políbí. Mno a já jsem v háji...všechna zlost, kterou jsem na něj měla...všechny slzy, které jsem kvůli němu vyplakala...všechno přišlo v niveč a to jenom díky tomuhle nádhernýmu polibku. Zdá se mi, že se vznáším...jsem snad v sedmém...ne...v osmém nebi.
"Tolik jsi mi chyběla."řekne Tom, když se ode mně odtáhne.
"Co chceš, abych teď řekla?"
"Ty neříkej nic. Já ti toho musím hrozně moc říct. Ale na srdci mám pouze dvě slova - Miluji tě!"řekne Tom a já mám oči zalitý slzami. Slzy štěstí...tolik jsem toužila po tom, aby mi to řekl...tak moc.
"Dávám ti poslední šanci, Kaulitzi...poslední!"zdůrazním se smíchem a skočím Tomovi okolo krku...
(Chci vás jenom upozornit na to, že ještě napíšu -asi- tři kapitolky...mno abych to "zaokrouhlila" na třicet :-D Jinak jsem se taky -asi- rozhodla, že tahle povídka neskončí happy endem...to víte, všechny powídky nemůžou mít šťastné konce :-( )
(Nicolca)