O MĚSÍC POZDĚJI...
"Tak zase zítra...ahojky..."křiknu na Renatu a vydám se do čínské restaurace trošku posilnit. Renata je moje dobrá kámoška, i když jí už táhne na třicet. Je totiž vedoucí jednoho fitka, které asi před měsícem v našem malém městečku otevřelo. Ihned jsem se do něj přihlásila a nestačím se divit. Za celý měsíc jsem zhubla asi čtyřicet kilo!! Teď vážím něco kolem šedesáti, ale dokud nebudu mít padesát, nedám si pokoj.
Nebojte se...nejsem žádná anorektička ani nic podobného. Dokonce i můj doktor schvaluje to, že hubnu. Pomáhá mi...i babička mi věří, že to dokážu.
Posadím se do restaurace a objednám si zeleninový salát s kuřecím masem. Normálně bych si zašla na zmrzku, ale k obědu si dám radši něco zdravějšího :-)
Tolik jsem se za celý měsíc změnila. Dříve jsem měla barvů vlasů od přírody...nezajímavou, hnědou...teď jsem jí zesvětlila a musím vám říct, že mi to vážně sluší...Vlasy mám dlouhé asi do půlky zad...už žádné dětinské copy...ani náhodou!
Na oblečení už taky nenosím šaty po babičce, ale za svoje pracně ušetřený kapesný jsem si koupila new moderní oblečení...ale můj šatník jsem musela za celý měsíc třikrát měnit... oblečení mi bylo pořád větší a větší...
Nakonec, aby byla moje proměna definitivní, jsem zašla do kosmetického salonu a tam mě naučili, jak se správně líčit. Když jsem takhle učesaná, oblečená a namalovaná přišla jeden den domů, babička mě vyháněla, že prejk jsem si asi spletla dům. Hodně dlouho rozdejchávala to, že ta krásná holka je její vnučka :-)
Naobědvám se a loudavými kroky se vydám na zastávku. Autobus mi má stejně jet až za půl hodiny...posadím se na zastávce na lavičku a čekám, čekám...
"Promiň...nevíš, kolik je hodin?"zeptá se mě někdo a já se otočím. Přímo přede mnou stojí Tom Kaulitz...
Snažím si zachovat vážnou tvář...jenom doufám, že mě nepozná.
"Ehm...jo...jasně..."začnu koktat a kouknu se na hodinky.
"Půl druhý."vypadne ze mě nakonec.
"Jasně. Díky...hele, ty jsi odtud?"začne se mnou kecat a posadí se na lavičku vedle mě. Takže mě nepoznal...zatím...
"Jo."řeknu stručně. Nemám náladu se s ním vybavovat.
"Že jsem tě tady ještě neviděl..."
To je docela možné...celý měsíc jsem byla zavřená doma a chodila do fitka...to je celé.
"Bydlím tady docela dlouho a teď mě omluv...přijel mi autobus."řeknu a postavím se.
"Uvidím tě ještě někdy?"zeptá se a koukne mi do očí..
Je snad ještě hezčí, než byl ve škole...rychle ale tuhle myšlenku zaženu.
"Myslím, že se ještě potkáme."řeknu s úsměvem, nastoupím do autobusu a odjedu směr domov...
O DALŠÍ MĚSÍC POZDĚJI
"Sakra..."křiknu a hodím na ten pitomej budík polštář...budík se skutálí na zem, ale zvoní dál...
Mno nedá se nic dělat...musím vstávat. Protáhnu se a zamáčknu budík...
Málem mě ale klepne...
Za deset minut začíná škola...sakra...hnedka první den a já snad zaspím, nebo co...nadávám v duchu a lítám po baráku jako střelená. Babičku radši ani nebudím, protože by nadávala, že jsem zaspala a podobně.
Z koupelny vyběhnu namalovaná a osprchovaná během pěti minut...mám rekord :-)
Obleču se asi za minutu...ještě, že jsem si večer připravila oblečení, co na sebe vezmu - minikraťásky, protože venku svítí sluníčko, tričko na ramínka s potiskem a letní sandálky...
Vlasy v rychlosti rozčešu a kouknu na sebe ještě do zrcadla...
Páni...mám docela strach. Z baculaté, culíkaté holčičky se stala docela kočka, napadne mě a prohlížím se v zrcadle. Těch padesát kilo je na mě vážně znát...pomyslím si a usměju se. Víc se ale kochat nesmím, protože zjistím, že škola začala před pěti minutama, takže honem kabelku a už mířím do školy...
Udýchaně se zastavím před ředitelnou... Zaklepu a po tichém "dále" vstoupím dovnitř.
"Dobrý den, slečno...přejete si?"zeptá se mě starší pan ředitel.
"Dobrý den. Promiňte, ale zaspala jsem."vysvětlím a hodím na něj pohled andílka...:-)
"A vy jste...?"nechápe a kouká na mě přes obroučkové brýle.
Tak to je góóóól...mě nepoznal ani sám říďa.
"Simona Fullerová..."představím se a on otevře hubu dokořán.
"Vážně...? To snad ani není možné..."řekne a prohlíží si mě.
"Pane řediteli...můžu do své třídy? Šla bych tam rovnou, ale nevím, kde jí teď máme..."
"Ale jistě...pojďte, Simonko..."řekne, stoupne od počítače a vede mě chodbou do jedné z tříd...hmm...zase jí máme stejně, jako minulej rok. Ředitel na mě pořád čumí jak na svatej obrázek.
"Děkuju...na shledanou..."rozloučím se s ním a věnuju mu úsměv.
Zaklepu a příjde mi otevřít učitelka...moje třídní, která mě nemá zrovna v lásce.
"Přejete si?"zeptá se mě přísně.
"Promiňte paní učitelko, ale já jsem zaspala..."řeknu omluvně.
"Slečinko...tohle nejspíš nebude vaše třída..."řekne a chce mi zavřít dveře před nosem, ale já je chytím, takže se jí to nepovede :-)
"Já jsem Simona...Simona Fullerová."řeknu. Tohle představování mě už vážně nebaví.
"Cože??"vyjekne učitelka a několik zvědavců ze třídy natahuje hlavy, aby vidělo, co učitelku tolik vyděsilo..
"Tak..t.ak pojďte...teda...pojď dál."začne koktat učitelka a já se konečně probojuju ke mně do třídy...
Rozhlížím se, kde zůstalo volný místo a málem mě vomejou...jediný volný místo je u Toma!! No to ne...další rok mám strávit vedle něho??
Hodím si elegantně vlasy z ramena pryč a nevšímám si obdivných pohledů...všichni na mě čumí a nejspíš nechápou, kdo jsem...
"Je tady volno?"zeptám se Toma a ukážu na volnou židli vedle něho.
Ten jenom němě přikývne a dál na mě čumí s hubou dokořán.
"Boubelko...?"vypadne z něj nakonec a já jenom přikývnu.
"Tak zase zítra...ahojky..."křiknu na Renatu a vydám se do čínské restaurace trošku posilnit. Renata je moje dobrá kámoška, i když jí už táhne na třicet. Je totiž vedoucí jednoho fitka, které asi před měsícem v našem malém městečku otevřelo. Ihned jsem se do něj přihlásila a nestačím se divit. Za celý měsíc jsem zhubla asi čtyřicet kilo!! Teď vážím něco kolem šedesáti, ale dokud nebudu mít padesát, nedám si pokoj.
Nebojte se...nejsem žádná anorektička ani nic podobného. Dokonce i můj doktor schvaluje to, že hubnu. Pomáhá mi...i babička mi věří, že to dokážu.
Posadím se do restaurace a objednám si zeleninový salát s kuřecím masem. Normálně bych si zašla na zmrzku, ale k obědu si dám radši něco zdravějšího :-)
Tolik jsem se za celý měsíc změnila. Dříve jsem měla barvů vlasů od přírody...nezajímavou, hnědou...teď jsem jí zesvětlila a musím vám říct, že mi to vážně sluší...Vlasy mám dlouhé asi do půlky zad...už žádné dětinské copy...ani náhodou!
Na oblečení už taky nenosím šaty po babičce, ale za svoje pracně ušetřený kapesný jsem si koupila new moderní oblečení...ale můj šatník jsem musela za celý měsíc třikrát měnit... oblečení mi bylo pořád větší a větší...
Nakonec, aby byla moje proměna definitivní, jsem zašla do kosmetického salonu a tam mě naučili, jak se správně líčit. Když jsem takhle učesaná, oblečená a namalovaná přišla jeden den domů, babička mě vyháněla, že prejk jsem si asi spletla dům. Hodně dlouho rozdejchávala to, že ta krásná holka je její vnučka :-)
Naobědvám se a loudavými kroky se vydám na zastávku. Autobus mi má stejně jet až za půl hodiny...posadím se na zastávce na lavičku a čekám, čekám...
"Promiň...nevíš, kolik je hodin?"zeptá se mě někdo a já se otočím. Přímo přede mnou stojí Tom Kaulitz...
Snažím si zachovat vážnou tvář...jenom doufám, že mě nepozná.
"Ehm...jo...jasně..."začnu koktat a kouknu se na hodinky.
"Půl druhý."vypadne ze mě nakonec.
"Jasně. Díky...hele, ty jsi odtud?"začne se mnou kecat a posadí se na lavičku vedle mě. Takže mě nepoznal...zatím...
"Jo."řeknu stručně. Nemám náladu se s ním vybavovat.
"Že jsem tě tady ještě neviděl..."
To je docela možné...celý měsíc jsem byla zavřená doma a chodila do fitka...to je celé.
"Bydlím tady docela dlouho a teď mě omluv...přijel mi autobus."řeknu a postavím se.
"Uvidím tě ještě někdy?"zeptá se a koukne mi do očí..
Je snad ještě hezčí, než byl ve škole...rychle ale tuhle myšlenku zaženu.
"Myslím, že se ještě potkáme."řeknu s úsměvem, nastoupím do autobusu a odjedu směr domov...
O DALŠÍ MĚSÍC POZDĚJI
"Sakra..."křiknu a hodím na ten pitomej budík polštář...budík se skutálí na zem, ale zvoní dál...
Mno nedá se nic dělat...musím vstávat. Protáhnu se a zamáčknu budík...
Málem mě ale klepne...
Za deset minut začíná škola...sakra...hnedka první den a já snad zaspím, nebo co...nadávám v duchu a lítám po baráku jako střelená. Babičku radši ani nebudím, protože by nadávala, že jsem zaspala a podobně.
Z koupelny vyběhnu namalovaná a osprchovaná během pěti minut...mám rekord :-)
Obleču se asi za minutu...ještě, že jsem si večer připravila oblečení, co na sebe vezmu - minikraťásky, protože venku svítí sluníčko, tričko na ramínka s potiskem a letní sandálky...
Vlasy v rychlosti rozčešu a kouknu na sebe ještě do zrcadla...
Páni...mám docela strach. Z baculaté, culíkaté holčičky se stala docela kočka, napadne mě a prohlížím se v zrcadle. Těch padesát kilo je na mě vážně znát...pomyslím si a usměju se. Víc se ale kochat nesmím, protože zjistím, že škola začala před pěti minutama, takže honem kabelku a už mířím do školy...
Udýchaně se zastavím před ředitelnou... Zaklepu a po tichém "dále" vstoupím dovnitř.
"Dobrý den, slečno...přejete si?"zeptá se mě starší pan ředitel.
"Dobrý den. Promiňte, ale zaspala jsem."vysvětlím a hodím na něj pohled andílka...:-)
"A vy jste...?"nechápe a kouká na mě přes obroučkové brýle.
Tak to je góóóól...mě nepoznal ani sám říďa.
"Simona Fullerová..."představím se a on otevře hubu dokořán.
"Vážně...? To snad ani není možné..."řekne a prohlíží si mě.
"Pane řediteli...můžu do své třídy? Šla bych tam rovnou, ale nevím, kde jí teď máme..."
"Ale jistě...pojďte, Simonko..."řekne, stoupne od počítače a vede mě chodbou do jedné z tříd...hmm...zase jí máme stejně, jako minulej rok. Ředitel na mě pořád čumí jak na svatej obrázek.
"Děkuju...na shledanou..."rozloučím se s ním a věnuju mu úsměv.
Zaklepu a příjde mi otevřít učitelka...moje třídní, která mě nemá zrovna v lásce.
"Přejete si?"zeptá se mě přísně.
"Promiňte paní učitelko, ale já jsem zaspala..."řeknu omluvně.
"Slečinko...tohle nejspíš nebude vaše třída..."řekne a chce mi zavřít dveře před nosem, ale já je chytím, takže se jí to nepovede :-)
"Já jsem Simona...Simona Fullerová."řeknu. Tohle představování mě už vážně nebaví.
"Cože??"vyjekne učitelka a několik zvědavců ze třídy natahuje hlavy, aby vidělo, co učitelku tolik vyděsilo..
"Tak..t.ak pojďte...teda...pojď dál."začne koktat učitelka a já se konečně probojuju ke mně do třídy...
Rozhlížím se, kde zůstalo volný místo a málem mě vomejou...jediný volný místo je u Toma!! No to ne...další rok mám strávit vedle něho??
Hodím si elegantně vlasy z ramena pryč a nevšímám si obdivných pohledů...všichni na mě čumí a nejspíš nechápou, kdo jsem...
"Je tady volno?"zeptám se Toma a ukážu na volnou židli vedle něho.
Ten jenom němě přikývne a dál na mě čumí s hubou dokořán.
"Boubelko...?"vypadne z něj nakonec a já jenom přikývnu.
(Nicolca)
Dokonalý...