Konečně je víkend a zejtra večer sem dorazí Bill. Je mi furt líto těch šatů, zkoušela sem si je vzít zpátky, ale jednou mě nachytala máti, tak je dala jinam a já je nemůžu zaživa najít!! Ach jo! To je pech.
Přijdu na ICQ a všimnu si, že mi napsal Bill, už ale není on-line. Podívám se, co mi to píše.
"Takže...chtělas vědět na co sem ti poslal ty šaty, takže pečlivě poslouchej ano??? Zejtra večer si je vezmi na sebe. Víš proč sem ti psal, že já a kluci přijedem zrovna zejtra? Protože tady jdem na nějaký český předávání nějakých cen. No takže pro tebe přijede auto a budu rád, když se tam objevíš. Sme taky nominování. Tohle je naše první mezinárodní nominace v cizí zemi. Není to super ??? Myslím, že teda jo. Takže tě tam chci vidět. Určitě ti budou hodně slušet. Ahojky a zejtra teda to auto přijede v půl sedmý ať stihnete dojet do Prahy. Pojede po dálnici, takže do osmy to stihnete. Je to rychlejší než busem nebo vlakem, hlavně když sem mu za to taky hodně zaplatil :-D. Tak pá puso. Dneska už tu asi nebudu :-( Jedině Tom, že by tu byl."
Cože?!! Já mám jít na gala večer předávání cen??!! A máti mi ty šaty sebrala!! Jestli je na mě Bill neuvidí, bude asi hodně zklamanej. Co jenom udělám??? Musím je někde najít, to by takhle nešlo, abych je nenašla, prostě nešlo!!! Budu jednat, až bude máti na zahradě makat.
Ven šla kolem třetí, takže moje pátračka po šatech mohla začít. Vešla sem do její ložnice, prohrabala sem to tam snad všude, ale nikde nic nebylo. Kam je jenom mohla dát??!! Potom sem začala prohrabávat i obývák - taky nic!! No sakra!! Snad je nedala někam jinam - myslím jako do nějaký sekáče nebo tak!! Ale chtěla je vrátit, takže to by neudělala! Takže, kam jenom....ahá! Už to asi mám. Běžela sem nahoru do pokoje, který máma měla na práci. Často se tam zamykala a pracovala tam někdy i do rána. Když hold v práci to nestihla nebo tak, tak to udělala doma. Zkusila sem, jestli bylo odemčeno a taky že jo!! Super! Aspoň něco se trochu povedlo, teď jenom jestli tady teda jsou nebo ne. Prošla sem to tam celý, všechny šuplata, ale taky nic! No sakra! Pak mě jenom tak napadlo se zkusit podívat pod postel a .... bingo!!! Byly tam!! Rychle sem je vzala, bez krabice, tu sem tam radši nechala. Máti asi nenapadne, že bych vzala jenom šaty. Tak sem krabici vrátila na místo, přesně jak byla, šaty sem si vzala a potichu a pomalu sem otevřela dveře. Podívala sem se, jestli tady náhodou někde není - nebyla! Další plus. Nějak se mi teď vede. No nebudu se radši radovat předčasně, že ano.
Rychle sem vešla k sobě a šaty sem musela někam schovat. Tak sem je taky dala pod postel, sámo že ale sem je nejdřív dala do tašky.
Zbytek proběhl naprosto v pohodě. Na večeři taky. Máti už u sebe byla a nejspíš si nevšimla, že šaty zmizeli jinak bych si něco fakt pěknýho asi od ní poslechla - myslím to ovšem ironicky :-D. Při večeři mi mamka najednou začala promlouvat do duše.
"Víš Evi...v poslední době si o tebe dělám starosti."
"Jakto?"
"No...vždycky, když si přišla ze školy si se podívala na učení a teď??!! Přijdeš ze školy, hodíš tašku do rohu a běžíš na počítač!!! To se mi vůbec nelíbí, ani nevim jaký tam teď máš známky!! Vůbec nic mi o škole neříkáš a navíc to s těma šatama." zbystřila sem. Co chtěla asi říct.
"Řekneš mi už kdo ti je poslal??" podívala se na mě takovým tím maminkovským výrazem.
"No...Bill." řekla sem to! Prostě sem jí to řekla.
"Jakej Bill??!!" nechtěla sem jí říkat, že je to ten Bill Kaulitz ze skupiny Tokio Hotel, tak sem se rozhodla malinko zalhat.
"Můj kluk." no zase taká lež to nebyla, vždyť Bill se mnou přece chodí. Sice mě o to požádal přes net, ale stejně...požádal mě!
"Ale Bill není český jméno..."
"No..není protože se sem přistěhoval z Anglie." tohle už lež byla. Chvíli na mě kouká.
"A proč ti je teda poslal??"
"Popravdě? Chtěl abych s ním šla na jeden ples a chtěl aby mi to slušelo." dál sem se šťourala v jídle. Máma mě jenom pozorovala.
"Ples??!! Tsss.. kdyby mu na tobě záleželo, tak by mu bylo jedno co máš na sobě." vstala a odešla od stolu umýt nádobí. Já sem jí šla pomoct. Celou dobu sem s ní nepromluvila.
Když se domylo nádobí, tak sem šla k sobě. Zamkla sem se - kdyby náhodou - a natáhla sem se na postel. Pustila sem si v rádiu ještě Tokiáčky. Nemohla sem uvěřit tomu, že už zítra uvidím Billa. Doufala sem, aby vyhráli! Nakonec sem při písničce Rette Mich usnula...
pokráčko příště
Evelyn