"Marie už spí" řeknu, když se vrátím z dětskýho pokojíku…. "Je…hrozně krásná" natahuje Nin… "Jo…to je…A očka má po Tomíkovi" usměju se a s Tomem se k sobě přitulíme…
"Hele… já vím, že už jsem porodila…Ale mám příšernej hlad" ozvu se asi kolem jedný hodiny ranní… "Jo, tak to jsme dvě…." Přidá se Nin…. Tak jsme spolu vletěli do kuchyně a hledali jsem v ledničce, co tam bude…. Nakonec jsem spořádala dva ledový saláty, pizzu a čínský nudle… "Bylo to dobrý" řeknu a zvedám se na odchod na záchod…
..Při cestě na záchod mi to dochází… Nikomu jsem to nikdy neřekla… Že vlastně zvracet nemusím…že si to spíš uměle vyvolám…Ale když já musím… Kdybych to neudělala, tak co? Je to jak…Počkat…
Už jsme konečně došla na záchod… Strčím si prst do krku a pak to jde samo… Tečou mi po tváři slzy…. Ale když mě to pomáhá…
"Jsem zpátky" řeknu rozzářeně… "Asi půjdu spát" řekne posmutněle Tomík a mizí v pokoji…. V našem pokoji… Máme pokojík spolu, jelikož v mým je dětský pokoj…
Jdu si tedy taky lehnout a dole zůstane jen Nin a Bill. "Bille…Musíme schovat všechno jídlo…" řekne zhrozeně Nina. Vypadá děsně zeleně… "Nino? Copak se děje?" přisedne si k ní blíž Bill. "Ty jsi si toho nevšiml? Jak se přejí a jde na záchod?" začne ze sebe sršet Nina takovou rychlostí, že jí Bill skoro nerozumí… "Co prosím?" To už Nin dostává, že to Bill ještě nechápe… "Bojím se, aby se Ema prostě nepřejedla a neblila" vyštěkne… "Proč by to dělala?" "Pro to nemusí bejt důvod… Dělej…Jdeme!" řekla Nin a táhla do kuchyně Billa, aby jí pomohl jídlo schovat…
Ráno se první probudí Tomík a jde do kuchyně pro něco k jídlu… Tam už sedí Nin s Billem a pijou černý kafčo. "Kde je něco k jídlu" vytřeští oči Tom… "Jsme ho schovali…" říká Nin a chce pokračovat, ale to už nestíhá, protože jdu dolů já… "Pak ti to povím" špitne mu do ucha Bill a společně si sedají na gauč… "Dobré ránko" usměju se na ně a mířím si to do kuchyně…. "Hele…kde je něco k jídlu?" znervózním. Nikdo nic…Rozhodla jsem se dojít do obchodu, ale je neděle… Sakra, kde je něco k jídlu…. Musím se něčeho najíst…Rychle … Začínají se mi klepat ruce… Moje podvědomí mi sice říká, že je to k ničemu, že to stejně vyzvracím…Ale potřebuju mít na to teda plnej žaludek….
Plná vzteku a nervozity vletím do obýváku… Kde je něco k jídlu…. Mezitím Nina všechno řekla Tomovi… Že si myslí, že jsem bulimička a že schovala jídlo, aby se to teda zjistili, jestli ano nebo ne… O tom jsem nevěděla, ale všichni tři na mě koukali dosti vyděšeně…
"Kde je sakra to jídlo" rozkřiknu se a mizím zase v kuchyni… Otevírám ledničku….první dvířka… pak spižírnu… nikde nic… Řádím tam jak smyslů zbavená…. "Emo! Nech toho" křikne Nin, když přiběhne do kuchyně…. To už slyší kluci a běží taky do kuchyně…
Našla jsme v tom zápalu alespoň kypřící prášek… Je to nechutný se ládovat něčím takovým… Ale já musela…Roztrhla jsem pytlíček a celý ho obrátila do sebe… "Co to děláš" křikl Tom a běžel ke mně… Mě už konečně bylo dobře, že jsem něco snědla…Tom mě chytl, abych nikam neutekla…ale šikovně jsem se mu vyvlíkla a letěla na záchod…Ale já kráva zapomněla zamknout…Takže Ninino myšlení, že jsem bulimička…se potvrdilo!
(Konec 28. dílu)
Vevu