Další dny jsem dělala všechno, co jsem dělat měla… První dny sice bylo nehorázně těžký v sobě udržet jídlo, takže jsem ho párkrát vyhodila… A doktoři byli rádi, že už tolik nebliju.
Jenže já mezitím potají brečela a ničila jsem se… Nosila jsem dlouhé rukávy…a pod svojí postelí jsem měla schovanou žiletku… Jo…Žiletku… To je to, jak se ničím…Nebliju..kvůli tomu jsem tady.. Místo toho mám další pocit slasti… Když si šmiknu zápěstí…Alespoň jednu žilku a je mi líp…
Taky ani dlouho netrvalo a za měsíc jsem šla domů!!! A to potom bylo vítání! A nejvíc s Marií… Sice se mi každou chvíli zaryla prstíky do řezných ran od žiletek..Ale nikdo o tom nevěděl… Nosila jsem dlouhý rukávy….
"Zlato…Dojdu na nákup, vydržíš to tady chvíli beze mě?" volá na mě Tom, když kojím malou…. "Jo, jen jdi" řeknu Tomovi a ten mizí… Nakrmím tedy Marušku a jdu se projít po baráku, jestli tam někdo není… Nikde nikdo… A jo, Nin a Bill odjeli do Lipska… Najednou jsme měla příšernou nervozitu…. Ale vůbec nevím z čeho… Ale pak se mi to připomnělo…. Všechno!!!
Je totiž něco, co jsem o sobě ještě nikomu neřekla! Když mi bylo 14, byla jsem…ne znásilněna, ale brutálně napadena… Kvůli tomu mám jizvu zezadu na krku, kterou Tom osobně má hrozně rád… A to se mi vybavilo! Celé! Zase znovu ty šrámy a bolest…
Hlava se mi začala točit… Viděla jsem ty neznámé obrysy, které mě kdyby zbili skoro k smrti… Křičela jsem…ať jsou pryč… Měla jsem hrozný halucinace… "Ne!" křikla jsem a běžela do kuchyně…a třesoucíma rukama jsem hledala něco ostrého… Nikde nic… Vzala jsme skleničku a třískla jsem s ní o zem… Rychle jsem se sesypala k zemi a prvním střepem, který jsem nahmátla, si podřízla svoje pravý předloktí…
"Emo!" vykřikl Tom a upustil tašky na zem….
MYŠLENKAMA U TOMA
"Emo! Co se děje" přihrnul jsem se k Em… Ležela na zemi v…v doslova potoku krve… Rychle jsem zavolal záchranku a obvázal Emě ještě pořád tekoucí krev…
když záchranka přijela, dovolili mi, abych jel s nima…. Rychle jsem ještě doběhl pro Marii a nasedl s ní opatrně do sanitky, jelikož ještě spinkala…
V NEMOCNICI
Emu odvezli na transfúzi a na sál, jelikož se jí zasekli střepy bůh ví kde… Sedím tam s malou a jen čekáme… Marie ještě spí…Hrozně se mi chvějou ruce… Bojím se jako nikdy předtím…
Sedím takhle s Maruškou v náruči ještě hodinu a příjde Bill s Nin… A vystřídají mě v ukolébávání Marie… Přešlapuju tam tak dlouho, že myslím, že si tam udělám cestičku…. Pak Nina vstane… "Tome…já vím, co je Emě…" řekla mi do očí….Posadili jsme se a ona mi to všechno řekla… "Jsem jediná, která to věděla… a myslím…Vím…že to, že je na sále je ona příčina…" řekla Nina… A já jsme v tu chvíli cejtil, jak mě píchá u srdce… Proč mi to nikdy neřekla? Proč? Celou dobu jsem si přemítal slova Nin… Mohla umřít! A teď znovu… Prosím snad všechny andělíčky… Neberte mi mýho anděla…. Miluju jí! Nechte mi jí tady!
(Konec 30. dílu)
Vevu