Já jsem Lucka a s moji kamarádkou Nikčou jsme byli na prázdninách v Praze.
Vydupaly jsme si to, protože moji i její rodiče musí celé léto pracovat a my by jsme se jen nudily. Sbalily jsme půlku pokojíku a jelo se. Vybraly jsme si menší, ale moc pěknej hotel. A s představou, že tu strávíme super prázdniny jsme vešly dovnitř. Dostaly jsme klíčky a už jsme táhly tašky k pokoji 36. Odemkly jsme a koukaly. Byly tam dvě ložnice u každé koupelna, kuchyň a obývák. Byla to nádhera.
Zavřely jsme a svalily se v obýváku. Bylo to jako sen.
Začaly jsme si vybalovat a když už všechno bylo na svých místech, rozhodly jsme se, že to tu půjdem trochu omrknout. Prošli jsme okolí hotelu a pak jsme se vrátily, protože nás tlačil strašný hlad. Vešly jsme do restaurace a sedly si ke stolu v rohu. "Copak si dáš?" ptala se Nikča "já nevím" odpověděla jsem "tak hlavně honem." Dodala Nikča, protože už měla strašný hlad.
Tak jsme se nadlábly, že jsme málem nevyšly ani do patra kde jsme bydlely. Vedle z pokoje 37 právě někdo odjížděl. Byl to asi manželský pár, ale tvářili se jako kdyby se neznali.
Zabouchla jsem dveře a Nikča řekla "to je co? Tak bych fakt dopadnout nechtěla!" " Já taky ne." Přidala jsem se. Začaly jsme se smát když jsme si představovaly, že by jsme to mohly být my. A potom jsme uvažovaly o tom kdo asi bude bydlet vedle nás. "Doufám, že ne lidi s ,kterýma by byli problémy." Protože jsme tu měli být celý prázdniny, tak jsme nechtěly mít blbí sousedy.
Byly jsme tak zmožený, že jsme si lehly k televizi, pustily video a potom usnuly. Vzbudily jsme se v 8 a sluneční paprsky se nám mihotaly po celým pokoji. Byly jsme celé rozlámané, protože jsme celou noc spaly na zemi.
Pomalu jsme se zvedly a začaly se chystat na snídani. Za půl hodinky jsme si už na stůl nosily všechno na co jsme měli chuť. A že toho bylo. Jedly jsme a debatovaly. Ale občas jsme plácli nějakou blbinu, protože jsme byly ještě strašně ospalý. Taky jsme pozorovaly ostatní hosty. Byli mladí, staří prostě různí. Pak mě padl zrak na týpka, který právě vešel. Měl výraz ze kterýho se nedá poznat co si člověk myslí. Měl střapatý delší černý vlasy a byl hodně hubenej. Skoro jsem se divila, že vůbec chodí na snídaně. Za ním se řítil druhej, kterýmu mohlo být tak stejně jako tomu prvnímu. Začaly spolu mluvit a nejspíš to byla němčina. Na jazyky totiž zas tak velkej expert nejsem. Jelikož jsem byla ještě pořádně ospalá, tak až si ti kluci sedali mě ťuklo, že je od někud znám. Obrátila jsem se na "Nevíš náhodou co je to za kluky? Ti co sedí u okna." Zeptala jsem se Nikči.
"pěkní kluci" odpověděla mi. "Mám pocit,že jsem je už někde viděla." Nikča na ně chvilku zírala a pak řekla "já nevim" Zývla jsem a šly jsme teda na pokoj. Vůbec jsme si nevšimly, že kluci jdou za náma. A pak jsem uslyšela zase tu němčinu.