Neotáčela jsem se, ale věděla jsem,že to jsou oni. Zastavila jsem se u dveří a
Nikča odemykala. Ti kluci se zastavili u vedlejších dveří (37) a jeden z nich nejspíš začal hledat klíče a ten druhej se začal rozhlížet po hotelu. Pak si všiml mě a nádherně se na mě usmál. A já mu úsměv oplatila. Potom ten druhej konečně našel klíčky a Nikče se už podařilo odemknout. Vtáhla mě dovnitř a kulila na mě oči, že jí málem vypadly. Dostala jsem záchvat smíchu a když jsem se konečně uklidnila zeptala jsem se jestli se jí něco nestalo. Ona skoro nebyla schopná slova, ale pak ze sebe začala chrlit slova tak, že jsem jí vůbec nerozuměla. "Mohla bys to zopakovat?" podívala jsem sena ni pobaveně. "ten kluk" začala. "jakej?" zeptala jsem se. "Ten na kterýho ses tak usmívala." Řekla.
V ten moment se mi vybavil ten okamžik. Byl moc pěknej, měl hnědý hluboký oči a zářivej úsměv. Zasnila jsem se. Potom jsem se vrátila do reality se zasněným úsměvem a když na mě Nikča pořád civěla konečně jsem se zeptala. "Co je s ním?" "to je Bill Kaulitz!" vykoktala ze sebe. "A ten druhej to byl Tom!" Ještě chvíli jsem nechápavě zírala a pak mi to najednou začalo docházet. "to jsou přece" nedořekla jsem větu, ale Nikča mě doplnila "kluci z Tokio Hotel!" Začala jsem strašně řádit a radovat se. "Vždyť to nemůže být pravda" řekla jsem po chvíli ještě s blaženým úsměvem. "Ale je!!!" bláznila Nikča. "My jsme je viděly viděly!!!" prozpěvovala si. Celý den už nepromluvila o ničem jiném. Na večeři jsme si objednaly pizzu a dívaly jsme se na horor. Byla už noc, když to začalo být fakt strašidelný. Už jsme to nemohly vydržet a začaly jsme řvát. Nějak jsme ale moc nevnímaly, že vůbec křičíme. A potom najednou někdo klepe na dveře. Obě jdeme ke dveřím, protože jsme se nemohly dohodnout kdo by tam šel. Vystrašeně jsme otevřely a za dveřmi stáli Bill s Tomem. "Není vám nic?" zeptá se Bill mile anglicky. Vykoktám ze sebe nějakou nesrozumitelnou větu, jako že se díváme na horor a je to strašidelný. Částečně jsem ještě vystrašená a z poloviny zaskočená, že přede mnou stojí tak krásnej kluk a hledí mi zpříma do očí. Nikča je na tom nejspíš stejně, usmívá se na Toma a je v sedmým nebi. "Nechcete se na to podívat s náma ?" zeptá se po chvíli ticha Nikča. "proč ne" odpoví oba a už jsou u nás.
U hororu si tak nějak povídáme a už se vůbec nebojíme. Kluci se nás vyptávají jak dlouho se tady zdržíme a co se chystáme podniknout. My jim po pravdě odpovíme, že žádný moc velký plány zatím nemáme. A že jsme tu na celý prázdniny.
"To je super!" řekne Tom, kterej sedí vedle Nikči. "My jsme tu taky na prázdniny." Vysvětluje Bill. "V Německu nás lidi na každým kroku znaj, tady to není tak strašný." Dodá ještě. Potom začnem polehávat a pomalu usínat. Bill se probere a říká "my už radši půjdem." "Uvidíme se zítra!" dodává Tom "ahoj"
Zaklapnou se dveře a já i když jsem už skoro usínám, přemýšlím co se tu všechno jěště stane.