Bill mě zničehonic chytne za loket a donutí mě abych se otočila k němu. Pohled do těch jeho nádhernejch očí mě strašně bolí, proto pořád klopim zrak.
"Koukej se na mě sakra Dani. Prosím!!!!"
Při slovíčku prosím na něj upřu vlhký oči a čekám co mi řekne, nebo co se bude vůbec dít.
"Dani… uvědomuješ si vůbec jak se chováš???Co děláš??? Zase si vtrhneš do mýho života jak nekontrolovatelný tornádo a zase jen jednáš. Nepromejšlíš následky… Stejně jako po prvé. Co mám asi tak dělat???neříkám, že k Tobě nic necejtim, protože to bych lhal. Stačí že každej se snažim lhát sám sobě a namluvit si že my dva už nejsme. Že se naše cesty rozdělily. Jenže to je jen debilní kec. Pořád sme MY DVA, nejsi jen Ty a jen JÁ. Sme DVA, sme MY. Ale já nevim jesli chci abychom byli MY. Já si chci žít svůj život, stejně tak jako před tim než si mi do něj nalítla. Jenže to nejde. Když se tak trošku vrátim do normálu, zase Tě potkám a jednou je zase úplně, ale úplně všechno jinak."
"Bille… Já… Nevim co mám na to říct… Vim jak se chovám a vim jaká jsem, jenže to sem já. Nikdy se nezměnim, protože to na sobě mám ráda. Tim se liším od ostatních holek, který sou jen jedny z řady. Tohle je moje osobnost, a Ty se s tim buď budeš muset smířit, nebo to nechat bejt. Jenže toho se bojim. Že to necháš bejt a to já zoufale nechci, protože o Tebe nechci přijít. Nechci přijít o jedinou část z Tebe, protože Tě tak miluju, jako sem nikoho nemilovala a milovat nebudu. Miluju na Tobě všechno. Každou blbost která se na Tobě objeví. Bojim se toho všeho… Protože jednou sem o Tebe svojí debilitou přišla Bille, a nechci aby se to stalo i po druhý, protože už bych to nevydržela. Jenže pokud budeš šťastnej s Ennie, klidim se TI z cesty a nechám Tě na pokoji, protože milovat znamená přát milovanýmu štěstí. Pokud je to štěstí Ennie, buď s ní a buď s ní šťastnej. Přeju TI to, ale jenom pokud jsi si tím úplně jistej."
po tomhle proslovu mám sucho v puse, ale hodně mokrý oči. Už v půlce se moje stavidla spustily naplno a mě teď nezbejvá nic jiného než se modlit aby zůstal se mnou.
"Ty jsi hrozná, víš o tom???... Já jí mám rád. Něco k ní určitě cejtim, ale nevim… Já teď nevim nic Dani… Promiň…"
provinile se na mě podívá a pustí můj loket, kterej celou dobu tak křečovitě tiskl.
"Neomlouvej se Bille… Za city se neomlouvej prosím…"
řeknu a sem smířená s tím, že už spolu NIKDY nebudeme.Že mi zbydou jen vzpomínky na to krásný co sme spolu prožili. Naše první jahodový setkání, první polibek, první neshody… první a zároveň poslední milování.
Že budu moct jen vzpomínat na to, jak krásně se usmíval když sem mu řekla ďáblíku. Jak se mračil když se mu něco nedařilo. Na jeho ohromnou radost když dostal něco milého, když viděl svoje fanoušky. Když viděl mě. Na jeho sladký rty, který mě nikdy nepolíběj. Který mi nikdy neřeknou MILUJU TĚ…
Na jeho doteky, který mě přiváděly k šílenství. Na jeho krásný a jemný ruce, kterejma mě hladil po tváři a vrejval si jimi do paměti každej detail mojí tváře.
Že budu moct jen vzpomínat na všechno co se jeho týká.
Jenže tohle mi nestačí. Chci buď všechno nebo nic. Nemůžu bejt kousek od něj a přitom vědět že je mi vzdálenej jak kdyby byl na poslední planetě vesmíru. Že se ho nesmim dotknout, políbit. Že nesmim udělat nic, co mi vyvolá v břiše to hejno motýlků který začnou zběsile poletovat sem a tam a lechtat mě v každičké části těla. Nic z toho už nikdy nezažiju… Nic z toho už nikdy neudělám… A tahle beznaděj bolí ze všeho nejvíc!!!...