Jako kdyby tušil jak mě každá další vteřina ubíjí, neříká nic… Jen pohledem těká z Ennie na stěnu. Je asi nervózní a odpovědět pro něj nebude jen tak lehký… Ani nevím proč, ale do žil se mi vlévá nová naděje.
"Ennie… Tohle mi řekla i Dani… Je to opravdu moje minulost… CO se stalo to se stalo… Já k Tobě něco cejtim… A chci s Tebou bejt… chci to zkusit, rozumíš?"
usměje se na ní a políbí jí.
Pro mě se v tu chvíli zhroutil svět. Moje naděje splaskla jak mýdlová bublina… Jako by mi někdo rval nitro na milion kousíčků, srdce vytrhl z těla a zběsile po něm šlapal. Jako kdyby mě někdo zabil. Ano, jako kdyby mě někdo zabil, protože já sem v tu chvíli mrtvá. Moje duše a moje srdce v tu chvíli dostaly smrtelnou ránu v podobě odmítnutí od člověka, kterýho miluju nadevše.
Z očí se mi začnou kutálet slzy bezmoci a bolesti… Kdo to nezažil, nepochopí jak moc to bolí. Jak moc bolí každej pohyb, každý slovo, každej nádech. Jak bolí beznaděj.
Pomalu se sesunu o stěnu dolů a dám se do pláče. Ne do hysterického pláče. Ale do beznadějného, bolestivého a srdce rvoucího pláče.
"Dani… Vstávej… Prosim Tě, vstaň…"
nad sebou poznám dívčí hlas. Hlas dívky, kterou chci ze srdce nenávidět, kterou chci opovrhovat.
Jenže nade mnou stojí milá, krásná a čistá holka, která za nic nemůže. Holka která jenom miluje, a to přece není žádnej zločin. Holka, která je ochotná podat ruku sokyni, která ohrozila její štěstí. Ennie podává ruku mě.
Nechci, zoufale jí nechci svojí ruku podat… Jenže rozum předbíhá moje srdce a můj chtíč, takže za chvíli cejtim její teplou, čistou a milou dlaň jak mi pomáhá na nohy.
"Dani… Já… Moc se omlouvám… Ani nevim za co… Jenže vim jak Ti je… Omlouvám se za to… všechno…"
hlesne Ennie a já na ní musím s úžasem koukat. Je ještě lepší a hodnější než jsem si kdy připouštěla. Ona má svojí lásku… Má mojí a její lásku… A omlouvá se mi za to co ona a Bill cejtí…
Nevim kde se to ve mně vzalo, ale musím jí obejmout. Musím, protože ať je to jak chce, tak na druhou stranu sem zběsile ráda, že je Bill s ní… Že je s tak hodnou, milou a krásnou holkou, která ho miluje.
Netrvá dlouho a ucítím její dlaně na svých zádech. Sevřu jí ještě o něco pevněji.
"Ennie… Omlouvám se… Jsi báječnej člověk a Bill s Tebou bude šťastnej. Jenom Tě prosím, dávej na něj pozor… A buď na něj hodná, protože je vyjímečnej…"
dál už mluvit nemůžu, protože mě hlas neposlouchá. Zase cítím ty protivný slzy, který se snažim polykat, abych se tady nerozbrečela přede všema.
Podívám se před sebe a vidím Billa. Vidím svojí jedinou lásku… Lásku, která mě zamítla… Lásku, který sem utekla. Vidím ho se slzami v očích… Ani jemu není lehko… Má slzy v očích a na sucho polyká…
Vidím Ditu a Georga… Stojej v obětí… V krásnym, pevnym obětí, kterym dodávaj sílu jeden druhýmu. V obětí, který vyjadřuje všechno. A oni maj všechno. Maj jeden druhýho a to je víc než cokoli jinýho na světě. Potkala je láska…
Vidim Toma s napnutým obličejem. Stojí opřenej o zeď a jednu ruku má v kapse. V jeho očích čtu soucit, smutek… Povzbudivě na mě mrkne, ale moc dobře poznám, že jeho bezstarostnej výraz je jen přetvářka. Přetvářka pro mě, abych měla alespoň trošku síly.
Pomalu pouštím Ennie. Mám jí na dosah ruky, ale zoufale nechci aby se naše ruce rozpojily. Je to úžasnej člověk…
"Půjdeme?"
kejvnu směrem k Tomovi.
Přikývne, jde mi naproti, obejme mě kolem ramen a v jeho pevnym obětí se vydávám čelit všemu….