V 7 se ozve pískání pod oknem, podle kterýho neomylně identifikuju Stephana.
Stephano je s Verčou od tý doby co sme sem přiletěli. Je to báječnej kluk, a fakt jí to přeju. A navíc má ještě jednu "vlastnost", za kterou se ho zbožňuju. Sice to nedělám moc často, ale když sem v takový náladě jako je teď, dám si s nim pár prdů.
Jeho bratranec je z Holandska, a když sem přiletěl, přivezl mu nejlepší modely.
Sice nechápu jak to přepašoval přes letiště, ale to je mi srdečně jedno.
"Hallo"
"Hi Stephano. Have you a joint?"
zeptám se ho bez otálení hned mezi dveřma.
Místo odpovědi na mě jen mrkne a zamává mi krabičkou před nosem.
Oznámim mu že je Verča v koupelně a že za chvíli přijde.
Španělé s nahotou, nebo celou erotikou nedělaj žádný cavyky. Stephan si se mnou ze slušnosti jednoho jointa dá, ale to už se stihne svlíknout a natěšenej zapadne za Verčou do koupelny.
Jesli to do těch 8 stihneme, tak budu hodně ráda!!!...
Kromě studu, kterej u nich neexistuje sou taky vytrvalý. Kolikrát sem courala po pláži, protože ty dva si chtěli užít. Často sem se vracela až za dvě hodiny a našla sem je ještě plný elánu. Teda… Stephano byl plnej elánu, Verča mě prosila abych proboha jenom nikam neodcházela.
Když v půl 8 vylezou z koupelny, beru to za osmej div světa.
S otázkou v očích se podívám na Verču a ta mi vysvětlí, že dneska už vážně nemůže. Stephano je nějakej zachmuřeném, ale když rozpálí druhýho jointa, jeho nostalgickej a neuspokojenej výraz je tatam.
Do 8 stihneme probrat všechno co nás napadne, vypít flašku Bacardi, probrat smysl života, já stihnu pobrečet, a přesně v 8 mě prozvání Tom, že jsou dole.
"Ty.. Verunko… Řekni že je mi špatně, že nikam nemůžu… Já tam fakt nechci…"
i když sem byla pevně odhodlaná že prostě půjdu, najednou se mě zmocnil strach a úzkost.
Z Billa.
Jak se k němu mám chovat??? Vždyť se stalo to co se stát nemělo…
"Žádný, jdeme!!!"
násilím mě se Stephanem zvednou ze židle, každej mě čapne za jednu ruku a už si to štrádujeme dolu.
"Počkejte, nechala sem v pokoji peníze a cigára, běžte napřed, já za Váma přijdu"
"Určitě???"
zeptaj se mě oba.
Jenom neurčitě přikývnu a vybíhám schody po dvou, abych byla co nejrychleji na pokoji a zase dole, protože čim víc bych se zdržovala na pokoji, tim jistější by bylo že nikam nepůjdu.
Nedá mi to,abych si ještě na chvíli nesedla na balkon a nezapálila si půlku jointa, kterej tu Stephano nechal.
Mám či nemám.
Lítá mi hlavou Sheakspearovská otázka.
Nakonec se rozhodnu že půjdu.
Přece mu neukážu že nademnou vyhrál.
Pevně rozhodnutá típnu jointa, utřu si slzy a mažu do koupelny, abych si setřela slzy a trošku si nalíčila oči.
"Kde se flákáš???"
ozve se ode dveří.
No jistě, oni mi prostě nevěřej.
"Jasný, jen ze sebe dodělám člověka a už jdu"
křiknu na toho člověka česky, protože si neuvědomim, že jedinej českej hlas kterej znám patří Verče a tohle je klučičí hlas, mluvící německy.
"Was???"
"Tome???Jo jasný, už jdu."
"No tak pohni, Verča řikala že si nechtěla jít.Neni to doufám kvůli Ennie a Billovi?"
"Ne.."
"Takže jo. Sakra, neštvi mě a pojď."
čapne mě za ruku ve který sem ještě měla řasenku a nedbajíc na moje nadávky a prosby, že mám nalíčený jen jedno oko mě táhne dolů.