"Já… No… Já ani nevim… Teda vim, ale ne úplně…. Včera jak sme Tě potkali, tak sem šla spát sem, protože domu … teda do hotelu jsem nemohla… A tak…"
"A to si myslíš že Ti to jako sežeru??? Včera mi hraješ na city jak mě miluješ a teď se tady válíš s bráchou. Danielo, máš Ty vůbec kousek cti???... Máš kousek hrdosti???... O co se tady sakra snažíš???... Že já debil sem doufal že my dva by sme se mohli dát zase dohromady, protože Tě mi…"
najednou se v půlce svýho monologu zasekne, protože asi propálil něco co nechtěl.
"Protože mě co???"
řeknu s nadzvedly obočim a na to co na mě vychrlil před tim nereaguju.
"Nic Danielo, nic. Jediný co Tě tak možná je ze srdce nenávidím."
řekne nasupeně a chystá se k odchodu.
"Nenechám Tě jen tak odejít Bille. Po druhý už ne. Jo, že mě nenávidíš, to TI věřim, ale ne že mě ZE SRDCE nenávidíš. Něco ke mně cějtíš. N2co jiného než nenávist."
řeknu odhodlaně a sama nevim kde se to ve mně vzalo.
"To si jen namlouváš Dani…"
řekne už o něco míň bojovněji a jeho pohled tiká po pokoji.
"Ne, nenamlouvám si to Bille. A Tebe nechápu proč nepřiznáš barvu???"
"Co po mě sakra chceš???"
"Co po Tobě chci??? Chci jenom jediný. A to jsi Ty Bille. Tenkrát to byla největší hovadina mýho života a ani nevíš jak trvdě za to platím. Třeba se tI to nezdá, ale mě příde jako dost velkej trest psychika na zhroucení. Já Tě miluju a nikdy sem Tě milovat nepřestala. Opakuju Ti to pořád, ale jsi fakt to nejlepší co mě kdy mohlo potkat Bille Kaulitzi, a po druhý si Tě svojí debilitou zmizet nenechám."
řeknu mu úplně vážně na jeden nádech. Když se nadechnu podruhý, vidim jak na sucho polkne a neví kam s rukama, co s očima. Kouká na mě zase tím jeho zvláštním toužebným pohledem, kterej mě dostával do extáze. Jeden jedinej pohled a já mu klečela nohou. Dala bych cokoli aby timhle pohledem koukal jen na mě a nějaká Ennie ani neexistovala.
Mám strašnou chuť ho líbat, chci bejt jen s nim a chci aby sme byli jen my dva, jenže mezi náma dvěma stojí ještě někdo další. Někdo, koho nemůžu ignorovat, protože bych jí ublížila a to je to poslední co chci.
Před chvíli bych bezmyšlenkovitě jednala a líbala bych ho, dokud by mi dech stačil. Dokud bych se znovu nenabažila jeho nádhernejch, sametovejch, přitažlivejch rtů.
A teď tu stojím jak hromádka neštěstí . Hromádky zničenejch iluzí, rozdupanejch snů a zlomeného srdíčka. Ona mi nic neudělala… Jen si začla s tim nejbáječnějším klukem, kterého jsem já odkopla. Ona je v tom nevinně a není fér se jí mstít.
Jenže na druhou stranu jak mi říkal Tom. " BOJUJ DANI"
Jenže jak mám správně bojovat???jak mu ukázat že mi o něj opravdu jde???Že bych dala cokoli za to bejt s ním???Jak mu jen dokázat že ho miluju??? Tím že se na něj vrhnu, nebo tím že mu nebudu dupat po štěstí??...
Chvíli naproti němu stojím, a moje dvě já spolu bojují. "NENECH SI HO ZNOVA UTÉCT, KAŠLI NA JANE, ON JE JEN A JEN TVŮJ. PATŘÍTE K SOBĚ"
Řve ve mně moje neposlušný já.
"NEDUPEJ MU PO ŠTĚSTÍ. UKAŽ MU ŽE MU TO PŘEJEŠ, ŽE HO MILUJEŠ."
volá na mě jak o život moje druhé, svědomitější a občas i rozumnější JÁ.
Vyhraje to druhý. I když nechci a vim že toho budu litovat, odstoupím z jeho intimní zóny a dám mu volnost. A nejen symbolickou. Chci zmizet z jeho života…
Chci aby byl šťastnej. To je přece důkaz lásky, ne???...
Podívám se na něj, ale musím sklopit oči, protože nechci aby poznal, jak moc mě to bolí. Nechci aby věděl že tohle rozhodnutí mě stálo všechny síly.
Otočím se k němu zády a se symbolicky stáhlým ocasem se chci vzdálit co nejvíc.
Jenže se ukazuje, že naše myšlenkové pochody se ubírají stejným směrem…