Vášeň 1
Sedím ve svém bytě a koukám na telku. Zrovna dávají nějakou reportáž o TH, tak to nesmím vynechat. Kluci by mě sežrali za živa.
'Bože, ty fanynky tak ječí!' pomyslím si a v hlavě mám snad milion myšlenek. 'Díky bohu alespoň za tu ochranku. Jinak by to asi kluci nepřežili, rozškubaly by je na malinkatý kousíčky.' pomyslím si s úsměvem na rtech. Všechny moje myšlenky jsou podobného rázu, tak si dovedete představit, jak jsem vnímala ten televizní přenos. No ve zkratce, nevím z toho vůbec nic. Díky bohu alespoň za tu techniku, video je neodmyslitelnou součástí mé práce.
Abych to upřesnila, pracuji jako koordinátorka pro TH. Pokud nevíte, co si pod tím máte představit, tak je to velmi jednoduché. Prostě jsem něco jako chůva. Zařizuji aby všechno bylo tam kde má být, a to především Kaulitz twins a spol. Jinak ještě zaznamenávám veškeré jejich aktivity na již zmíněné videokazety, abychom posléze mohli rozebírat, jak se kdo tváří a jaký hází hlášky a samý takový "cool" věci. No co si budeme nalhávat, boys jsou strašně ješitní. A ne jenom Bill, jak je to všude roztrubovaný ale hlavně Tom. Kdyby náhodou byl jeden z jeho "božích" dredů jiným směrem než všechny ostatní tak by to asi strašně dlouho rozdejchával. No prostě citlivka jak hrom. Ale to jsem odbočila.:-)))
Asi se divíte, co teda v tom případě dělám doma, že? No, to je jednoduchý. Prostě mám dovolenou. Světe div se, jó i koordinátoři mívají dovolený. Už jsem se na ni těšila jak na, no nevím na co, ale hrooozně moc. Ale nemyslete si, i na dovolený musím mít zapnutej vždy a za všech okolností další úžasný vynález. No co jiného než mobil, že? A tak se dostávám k tomu hlavnímu. Zabývám se teda samýma "úžasnýma" myšlenkami, když mi začne zvonit můj kámoš do nepohody. Kouknu na display a koho nevidím. Benny. Pro ty, kdo nevíte o koho se jedná, tak to je ten bodyguard, který pokud není na každé fotce s klukama, tak je taky týden nepoužitelnej. Ale co, alespoň je ohlídá. Je na něj spolehnutí. Řekla bych, že je má rád jako svý vlastní. Ale to je jenom můj dojem, tak to nebudu nikde roztrubovat, že Pan velký drsňák je ještě větší citlivka než Tom s Billem dokupy. Jaj, no co, už je to venku, ale nikomu to neříkejte.
Zmáčknu zelený tlačítko, přiložím mobil k uchu a už se duševně připravuju na to, co zase ty čtyři kvítka z čertovy zahrádky provádějí. Bože, prosím, ať to zase není nějaký neřešitelný problém s lakem na vlasy nebo prasklou strunou u kytary, či naštípnutou paličkou.
"No, copak, co se stalo?" vypálím na Bennyho a s hrůzou čekám, co z něj zase vyleze.
"Sedíš?" odpoví Benny opatrně.
" Ne, ale už se na tom pracuje." Vysoukám ze sebe a už přemýšlím nad tím, jak krásnou a klidnou a hlavně krátkou dovolenou jsem měla. Protože pokud hovor s Bennym začíná slovy 'Sedíš?' tak to nevěstí nic dobrýho. Ale nebudu sýčkovat. Třeba to není zase tak vážný.
"No, už sedím, tak co se děje?
"Je to strašný. Nevím jestli si se dívala na zprávy, ale je to snad na každým kanálu."
Co… co se děje? Prolítne mi hlavou první myšlenka. Bože, doufám že se nikomu nic nestalo. To bych asi nesnesla. Nějak mi za tu dobu co s nimi pracuji přirostli k srdci.
"Ne, nedívala. Je…. Stalo se někomu něco? Jsou všichni v pořádku? Neděs mě a už mluv!" pomalu křičím do telefonu.
"Neboj, nikomu nic není, akorát maj všichni pocuchaný nervy a lehkej šok, ale všichni jsou v pořádku. Myslím že Tom s Billem se z toho časem oklepou, ale fyzicky jsou v pohodě."
Řekne Benny a já jsem snad ještě napnutější.
"Tak řekneš mi už konečně co se stalo? Nebo tě mám poprosit?" Už začínám být fakt nervní.
"Jenom jsem tě chtěl uklidnit, že nikomu nic není, kdybys to náhodou viděla v televizi, protože to vypadalo celkem drsně. No, ono to i drsný bylo, ale fakt jsou oba v pořádku." Řekne Benny a pokračuje: " Když tak si zapni televizi, fakt je to skoro všude tak nemusíš ani moc hledat. Tak jestli ti to moc nevadí a ukončila by jsi tu dovolenou. Fakt tě tu asi budeme potřebovat."
"Jasně, já se na to kouknu a hned vyrazím za váma. Jste pořád v tom samým hotelu?"
"Jo a jak to vypadá, dlouho se z něj nehneme. Tak tě tady budeme očekávat. Zatím čau."
" Jo ahoj tak za dvě hodiny." Rozloučila jsem se hledala ovladač od televize.
Konečně jsem ho našla a přepla na první stanici která mě napadla. A nevěřila jsem svým očím. Bylo to hrozný. Před hotelovým vchodem byla strašná tlačenice zřejmě fans, protože jsem z těch trhavých záběrů toho moc nepochytila. Ale jednoho jsem si stačila všimnout. Uprostřed toho davu stál Bill a měl co dělat, aby zůstal v celku. Ty holky jej div neroztrhaly, tahaly ho za vlasy a za šaty, vážně jsem z toho měla pocit, jako bych se dívala na přírodovědecký dokument o dravcích a jejich stravovacích návycích. No prostě jako lvi rvoucí se o kus žvance. Bože bylo to nechutný, snažil si chránit obličej rukama, aby mu ještě po tom všem nějakej zbyl. Ale nikde jsem neviděla Toma. Kde je? Ach bože! Tam je. U té zdi. Ježíši, co mu dělají? Ony ho snad chcou umačkat! Krčil se u zdi a kolem něj snad 60 hysterických fanynek, jak se na něj sápou. No takovou zvěř jsem ještě neviděla. Teď už se nedivím psychologům, kteří varují před davovou hysterií a přechodným šílenstvím fanynek. Jak jsem to viděla, tak se mi do očí nahrnuly slzy. Nemyslete si nejsem žádná citlivka, ale strašně mi kluků bylo líto.
Ani jsem to nedokoukala do konce a šla se balit. Protože si živě dovedu představit, jak na tom dvojčata asi teď jsou. Hlavou mi letěly myšlenky na to, jak kluci stále donekonečna opakovali, že jim fanynky dávají sílu a jsou pro ně hnací motor. To je ale ironie!
Zabalila jsem si cestovní tašku, do kabelky hodila mobil, klíče od auta, peněženku a ostatní potřebný věci a vydala se na cestu.
Jak jsem slíbila, tak asi za necelé 2 hodiny jsem už vystupovala z auta a kráčela k výtahům, který mě z podzemní hotelové garáže dovedou do recepce v prvním patře.
Ohlásila se na recepci a vyžádala si číslo pokoje dvojčat. Věděla jsem že mají společný pokoj.
Samozřejmě jsem se musela prokázat, recepční dbala na bezpečnost a jen tak někomu by tyto informace neposkytla.
Vydala jsem se k výtahům, protože z čísla pokoje 356 jsem věděla, že mají pokoj ve třetím patře.
Byla jsem strašně nervózní. Nevěděla jsem, jak na tom jsou a jak to vzali. Možná ani nevěděli že přijedu. No, jak už jsem řekla, prostě nervózní. Výtah se s cinknutím zastavil a já vystoupila. Našla jsem dveře s číslem 356, zvedla ruku a chystala se,že zaklepu.
By Dania