Venku se prudce setmnělo. Obloha zčernala a zvedl se vítr. V pokoji bylo rázem skoro úplná tma. Jenom obrazovka kompíku bliká a svítí jedovatýma barvama.
Zaburácí hrom. Otevřené okno sebou práskne a pak je nevyditelná ruka zase pomaloučku otevírá.
Žiju v Německu už půl roku, domluvím se, ve škole nemám problémy, ale pořád jsem si ještě nezvikla. Teta, u které bydlím je vážně nemocná, což je také důvod, proč jsem se do sousedního státu přestěhovala. Teď přichází bouřka a zezdola slyším tetin hlas:
"Tanjo, Tanjo!"
Zní to dost zoufale, ale tak je to pořád.
"Zase potřebuje přebalit?!... Babice..." cedím mezi zubama, dělám že neslyším a schválně si pročítám e-mailovou poštu. Dopisy od kámošek z Čech. Ach jo, taky bych šla na koupák, ale tady vykoupu tak akorát tu ochrnutou megeru.. Já vim, že je chudák a taky mi pobyt tady platí, ale kdyby tolik nesekýrovala! Chytila nějaký tropický virus, když byla s manželem v Amazónii. Bývalým. Ale to je jedno, protože stejně zůstal v Amazónii. A hele! Mám tu taky nějaký mail od neznámého kluka:
"Ahojky Tanjo!
Vím, že mě neznáš, ale všiml jsem si tě ve škole a tvoje kamarádky mi daly tvou adresu. Co bych ti o sobě řekl? Jmenuju se Kurt Jünker, chodím o rok výš, měřím182 cma vážím67 kg. Mám tmavé vlasy a modré oči. Závodně hraju baseball a jezdím na motorce. Myslím si, že jsi moc príma holka, jenom mě mrzí, že jsi pořád taková smutná. Třeba bych tě dokázal rozveselit. Nechceš se někdy sejít? Zajdem na něco dobrýho, pokecáme, nebo do kina. Moc se mi líbíš a rád bych viděl, jak se směješ.
Zatím pa, smutná princezno! Tvůj Kurt"
"Tanjo! Tanjo...! Jseš hluchá? Je mi zle..."
Zacpávám si uši.
"To jsi mě opravdu rozesmál, Kurténe!!!" napísnu naštvaně a dám Odeslat.
Nepřehnala jsem to? Vždyť ho ani neznám. Ale co? Nemá být drzý! A už zase zezdola:
"Tanjo!!! Kde jsi?! Potřebuju na mísu!"
A jééé! Tak to by pro mě mohlo špatně dopadnout! Když jsem posledně uklízela podělanou postel, běžela jsem třikrát zvracet. Naposled jenom žaludeční šťávy. Letím naštvaně po schodech dolů.
"Neříkej mi TANJO!!! Jmenuju se Táňa! Tak už si to konečně zapamatuj!" křičím a strkám pod její měkkou, ochablou zadnici lavór. Za chvíli je v pokoji smrad jak v opičárně.
"Co je s tebou, Táněčko? Přece víš, jak se bojím bouřky!"
Zadržuju dech a vynáším obsah mísy na záchod. V koupelně se mi udělá hustě zle, když tu nádobu vyplachuju a namáčim žínku. Abych neslyšela tetino brblání, zpívám si nahlas, vztekle: "RETTE MICH!" Zasním se. Angela a Lili, dvě holky ze třídy, říkaly něco o konzíku TH v Mnichově. Umíním si, že tam pojedu stůj co stůj! O tetičku se zatim můžou starat její ošetřovatelky, které za ní stejně každý den docházejí. Právě teď jedna zvoní u dveří. S úlevou odložím žínku. Ať jí zadek umyje ona, je za to placená!
Otevřu dveře. Malá, hnědá, tváře divé... To mně napadne vždycky, když jí vidim. Jmenuje se Flora a teta si jí přivezla přímo z Amazonského pralesa. Nemluví. Myslím si, že vlastně ani neumí německy. Odhodí pláštěnku na věšák. Promáčené prameny černých vlasů jí padají do obličeje, mezi nima se blýskají černé oči. Bojim se jí ještě víc než obvykle a ustoupím jí z cesty. Cítim, že mě nemá ráda. Chtěla by tetu Doru jenom pro sebe, což nechápu. Ale chápe to moje máma, která ví, že jí de o to zdědit po tetě byt v Německu a to naši chtěji taky. Také proto mě sem poslali.
"Teti, můžu jít na chvíli ven, když tu máš Floru?"
Rychle na sebe hodim bokový džíny, růžové tričko s flitrama, přičísnu si hnědé vlasy, které mi sahají pod lopatky a rty si přejedu leskem na rty. Mrknu na výsledek do zrcadla: Mno, ujde to! A teď šup za holkama!
Venku přestalo pršet, vzduch po bouřce příjemně voní. Písnu esemesku Mikaele a Lili, to jsou tady mý nejlepší kámošky. Chci se od Lili dozvědět víc o tom konzíku téháček. Za chvíli už sedíme v cukrárně nad zmrzlinovými poháry a plánujeme společnou cestu. Koná se to tento víkend a naplánováno je to takto: Lilina maminka nás (mě, Lili, Mikaelu a Angelu) odveze do Mnichova, po konzíku nás na parkovišti vyzvedne její strýc a odveze nás na chatu, kterou mají poblíž Mnichova. Tam přespíme a druhý den nás maminka Lili zase odveze domů. Moc se tešíme! Jenom ještě nevím, jak to řeknu tetě.
Když se vracím domů, mám pocit jako by mě sledoval nějaký kluk, ale ve svém pokoji to hned pustím z hlavy. Chci si ještě něco najít na netu a vidím, že mi přišli nějaké maily. Ten od Kurta zní: "Tanjo, jseš ještě větší potvora, než mi o tobě říkali! Ale nemysli si, já tě dostanu! Kurt" Trochu mi s toho běhá mráz po zádech, ale nakonec spokojeně usínám a zdá se mi o klukách z TH.
Druhý den ve škole mi to příjde legrační. Říkám holkám o těch e-mailech a řehtáme se. Poptáváme se, který kluk z vyššího ročníku se jmenuje Kurt Jünker, ale vipadá to, že ho nikdo nezná. Neni ani na seznamu studentů celé školy.
"Buď je z jiné školy, nebo si z tebe někdo vystřelil! Vykašli se na to!" říká Lili.Pak už řešíme, jak mám o našem výletu do Mnichova říct tetičce.
"Prostě jí to oznam a víc se o tom nebav! Vždyť kolem ní pořád jenom skáčeš. Nemůže čekat, že jí budeš opsluhovat 24 hodin deně. Jseš mladá holka a taky si trošku musíš užívat života, ne?" směje se Lili nad řízkem a bramborovou kaší v jídelně.
"To je vidět, že jí neznáš!" mračim se. "Ta mě sekýruje ve dne v noci. Někdy si přeju, aby už umřela!"
"To je strašný, Tanjo," Lili se zakucká a v koutku jí šibalsky cuká. "Říkáš to, jako kdyby jsi to myslela úplně vážně."
"Taky jo. Někdy to taky vážně myslim."
Odpoledne máme tělák a frau Tillmann, kterou nemůžu ani cítit.
"Nemůžu cvičit, dostala jsem to."
"Nelži, Tanjo!"
"Je to pravda!"
"Pak by si měla navštívit gynekologa. Máš menzes čtyři týdny v měsíci!"
Otráveně se převlékám do tílka a do kraťasů.
"Ta tě dostala, co?" posmívá se mi Nika.
"Starej se o svý, káčo!" odseknu a hlemýždím tempem se přidávám k chumlu holek běhajících dokolečka kolem tělocvičny. Nikdo neotevřel okna a skoro se tu nedá dýchat. Po dvou kolečkách málem padám vyčerpáním. Najednou do mě zezadu někdo prudce vrazí. Zavrávorám, vystřelím rukama před sebe, ale neudržím rovnováhu a hodím tygra.
"Co to tam vyvádíš, Tanjo?! Nemůžeš dávat pozor?!" kříčí frau Tillmann. A někdo mi do ucha nenávistně zašeptá: "To máš za to káču, přivandrovalá mrcho!" Pak mě předběhnou dusající svalnaté nohy. Podívám se nahoru a Nika se zase tváří jako když neumí do pěti počítat.
"Fašistko!" zachroptim a prohlížím si natlučená kolena.
"Cos to řekla?!" výhružně, s rukama v bok nade mnou stojí frau Tillmann. "Takhle u vás mluvíte se svými učiteli, slečinko?! Však já tě naučím! Padesát kliků, padesát dřepů, padesát sklapovaček..."
"Fuj! To byl den!" loučim se s Lili a Miki. "Chjo, už aby byl víkend!"
"Jj a pozdravuj Kurta!"
"To jsou fóry..."
Pomalu se courám po ulici. Představa usoužené tety a rozhovoru s ní mě nijak domů nepopohání. V naší ulicy se něco stalo. Stojí tu několik policejních aut se zapnutými majáčky, sanitka, pohřebák. A akorát před našim domem!
"Já tady bydlim!" říkám chlapům v kožených bundách, který blokujou vchod.
"A jak se jmenuješ?"
"Tanja. Totiž Táňa Svobodová. Bydlím u tety. Paní Herzog."
"Máš nějaké doklady?"
"Máš nějaké doklady?"
"No, pas... Co se stalo?"
Muž kontroluje moje doklady. "Stalo se u vás neštěstí." řekne a pouští mě dál. Jdu do schodů a buší mi srdce. Mám pocit, že jsem svými řečmi zavinila tetinu smrt. A jestli je mrtvá, tak mě posadí na letadlo, nejpozdějc zítra a večer už budu doma v Praze. Né že bych nechtěla vidět mamku s taťkou, ale na TH jsem se těšila víc. A teď je plánovaný supa víkend totálně v prdeli!
Z otevřených dveří tetina bytu právě na nosítkách vynášejí mrtvolu zabalenou v černém igelitovém pytli. Mám výčitky svědomí, ale zároveň mě napadá, že už nebudu nikomu muset podávat mísu a čistit zadek. Nechám je vyjít a v předsíni odhodím školní brašnu. Celým bytem se táhne strašný zápach, ale nejsou to jenom výkaly. Mísí se v tom ještě něco jiného, něco nezviklého, ale odporného.
"Tanjo!" ozve se z pokoje a já strnu hrůzou. Mluví na mě tetin duch?
"Tak Tanjo! To je hrůza!"
Vzpamatuju se. Teta je teda naživu. Ale kdo...?
"Představ si! Zavraždili Stellu!"
"Stellu? Zavraždili?" opakuju po ní jako blbeček. "Co se tady stalo?"
Teta vypráví, jak přišla ošetřovatelka Stella, která se střídá s Florou. Do odpoledne bylo všechno v pohodě, ale potom někdo zazvonil a Stella šla otevřít. Teta slyšela křik, rámus, jak spolu zápasili i to, jak někdo vlekl Stellu do pracovny po tetině manželovi. Za chvíli bylo ticho a dveře od bytu se zabouchli. Čekala, pak volala na Stellu (marně), potentovala se a nakonec se jí podařilo přivolat mobilem policiji.
"Prý jí podřízli krk! Jako kuřeti!" říká teta Dora. "To je hrůza! Když si pomyslim, co se mohlo stát, kdybych tady nebyla sticha jako myška... Budeš mi muset vyměnit povlečení, Tanjo."
Večer, potom co jsem uklidila i tu spoušť v pracovně, si konečně sednu ke kompu a otevřu e-maily. Píše mi Lili:
"Čauky Tanjo, tak potvrzeno! Strejda souhlasí, aby jsme přespali u nich na chatě a odveze nás. Neni to supe? Mocinky se těšim!!! Představ si, že se prý do našeho města přestěhoval Georg! Nojo, fakt TEN Georg! Měl nějaké problémy s chovánim a musel přestoupit do jiný školy. Neni to sqělý? Třá se tu někdy ukážou i ostatní! Umíš si to představit? Ahojky Lili"
Tomu s tim Georgem moc nevěřim. To se vždycky někde v nějakým zapadákově objeví podobné pověsti a nic z toho. Ale jináč super! Snažim se nemyslet na kaluže krve v pracovně. Ty stříkance na stěnách jsem uklidit nemohla, bude se tam muset vymalovat... Tupě projíždím došlou poštu... Kurt Jünker! Ten mi tu ještě chyběl!
"Ty vůbec netušíš, jak moc tě miluju, Tanjičko, viď? Jak se cítíš? Jseš konečně spokojená? Doufám, že to tetu moc nebolelo... Brzy se uvidíme. Tvůj Kurt"
To mě dost vytočí.
"Ty hajzle, nevím, jak jsi se o tom dověděl ani kdo vlastně jseš, ale nech mě na pokoji! Rozumíš?! Říkám ti to naposled, protože víckrát se s tebou vybavovat nebudu, ty sráči!! A neříkej mi Tanjičko!!!"
(Andrea)