Uklízením strávíme dobrou půlhodinu.
"Kde může být Gusta?" fňuká v pravidelných intervalech Miki.
"No, doufejme, že našel ten moped. Jinak bych to moc optimisticky neviděla..."
"Tanjóó, nebuď tak hnusnááá!" vzlyká Miki a hlasitě smrká, což musí při stavu jejího nosu dost bolet.
"Tanjóó, nebuď tak hnusnááá!" vzlyká Miki a hlasitě smrká, což musí při stavu jejího nosu dost bolet.
"Tak! Teď by nikdo neměl poznat, že se tu vůbec něco stalo!" spokojeně si založím ruce v bok, když obhlížím výsledky naší práce.
"To neznáš mojí máti!" mírní mé nadšení Georg, kterému se něco zřejmě rozleželo v hlavě.
"Je mi to moc líto! Ale snad to přece nebude tak zlé!" konejšim ho.
"To neznáš mojí máti!" opakuje Georg jako naprogramovaný robot.
"No tak! Jseš už velkej kluk! Zvládl jsi horší věci... Tak se na mě usměj, no, Georgu, nebuď jako malej..." chytnu ho jemně za ruku. "Hlavně už neříkej..."
"To neznáš mojí máti!" vede si on však svou polohlasem.
"Vaše starosti bych chtěla mííít!" zaječí najednou příšerně Miki. "Seberte se a pojďte okamžitě hledat Gustava!!!"
"Nojo!" Georg v tu ránu přijde k sobě. "Vždyť už jdeme! Hlavně nebuď hysterická!"
Krize je překonaná. Je tu zase můj starý dobrý Georg! Rozhodným krokem míří do tatínkovy pracovny.
"Totiž..., sem jste nikoho nezamykali, že?" ptá se ještě, než vezme za kliku.
"Ne, ale stejně buď opatrnej, prosím!"
Konečně se na mě usměje.
"Neměly by jsme se mrknout na Lili? Jestli něco nepotřebuje..." navrhuje Miki.
"Tý nic neschází! Teda kromě Toma, e.. e... Billa."
"Tý nic neschází! Teda kromě Toma, e.. e... Billa."
Slyším, jak Georg otvírá skříň.
"Ale stejně... Třeba už je v pořádku."
"Ta už v pořádku nikdy nebude."
Slyším, jak Georg nabíjí pušku.
"Jseš snad psychiatr nebo co?!" zuří Miki.
"Ne, ale viděla jsem jí a mam zdravej rozum. A přestaň tu hrát divadýlko! Dobře vím, že ti záleží akorát na tom tvym... Gustavovi!"
Z Miki je najednou hotová hromádka neštěstí: "Jestli se mu něco stalo... Tak na tom budu stejně jako ona!"
"Panebože, to by mi scházelo, mít všechny kámošky po drnem nebo ve cvokhauzu!... Georgu, vypadnem konečně?"
A Georg je tady: v ruce má dvouhlavňovou brokovnici, na sobě loveckou vestu se spoustou kapsiček plných nábojů, na krku dalekohled, přes rameno pořád ten provaz, co Gusta našel v dílně a na hlavě klobouk se sojčím pírkem. Ještě že se nestihl převlíct do kožených kraťasů s padacím mostem!
"Jdeme?"
Na terase se do nás zostra opře vítr.
"Nepřijde zase bouřka?"
"Nevypadá to. Nebe je jasné."
"Ale tentokrát se nebudeme rozdělovat, že ne?" prosí Miki.
"Klidně zůstaňte spolu, holky. Ale já bych to tu chtěl trochu důkladnějc proběhnout. Kdyby něco, nebudu daleko..." odvětí Georg a než stačim cokoliv namítnout, mizí v temném porostu.
"Máš baterku, Tanjo? Já jsem si jí zapomněla."
"No jo. Hele, nepodíváme se zase do rokle? Jestli tam něco nepřibylo?"
"Co tím myslíš?... To nemyslíš Gustu, viď?"
"Ježíš, jasně že ne, Miki! Jak tě to mohlo napadnout? Myslim... ten Ničin moped nebo tak. Mohlo tam třeba spadnout nějaký zvíře..."
"Mě je to jedno."
"Tak jo, jdeme k rokli."
Po pár krocích se ale zastavim: "Georgu?"
"Co se děje?" ptá se Miki přidušeně.
"Nevim... Něco jsem zaslechla. Ale ozývá se to jenom, když jdeme."
"Hm. Tak to jsme asi my."
"Nebo někdo využívá toho, že děláme hluk a přesunuje se akorát, když se pohybujeme taky." šeptám.
"Gusto?" zkouší to Miki.
Marně. Ujdeme zkusmo několik metrů. Co nejtišejc.
"Já nic neslyšim, Tanjo!"
"Jasně že ne! Neni přece blbej! Slyšel, jak se bavíme a ví, že si dáváme bacha."
"Hele, ty mě strašíš a to se mi nelíbí!" kňourá Miki.
"Hele, ty mě strašíš a to se mi nelíbí!" kňourá Miki.
"Jseš padlá na hlavu?! Máš tu ještě málo mrtvol?" zasyčim a popojdu dopředu.
Miki se mě chytne za ruku.
"Já bych k tý rokli nechodila! Co když nás tam hodí?"
Blizoučko lupne větvička, jak na ní někdo šlápnul.
Miki se ke mně zezadu přitiskne a drží se jako klíště: "Musíme zavolat Georga! Ge..." zkouší zavolat, ale hlas jí selže.
"Která z vás je Tanja Svobodova?" ozve se vedle nás. Úplně cizí mužský hlas. Ztuhne mi krev v žilách. Musím uznat, že takhle mi ještě žádný kluk srdce nerozbušil! Mám pocit, že se mi rozskočí, pukne, šlehne to se mnou..., ale jsem asi ještě příliš mladá. A Miki taky.
"Co chcete?" odváží se vyslovit moje kámoška. Možná jí povzbudilo, že o ní jmenovitě se nezajímá.
"To jsi ty?"
Ten muž mluví přísně a nevlídně, jako učitel, který nás načapal při kouření na hajzlíku.
A já... já se konečně můžu pohnout. Rozsvítim baterku a namířim světlo na něj.
"Nech toho!" vzteká se a zakrývá si oči.
V životě jsem ho neviděla. Chlapík kolem třicítky, má na sobě tmavou košili a kalhoty. Černé vlasy, nevysoký, střední postavy. Už se mu trochu dělá "bříško," ale vcelku ještě vypadá k světu. Řekla by moje máma. Ale já na takové týpky opravdu nejsem vysazená.
"Ge-or-gů!" zařvu z plných plic.
"Nikoho nevolej!" přikazuje mi, jako kdyby byl můj fotr nebo co a sápe se mi po baterce.
"Utíkej, Tanjo!" zavelí Mikaela a bere do zaječích.
Ale já už utéct nestačim. Chlap mě surově chytne za ruku a cloumá se mnou:
"Tak to jseš ty!"
Slyšim, jak Miki zoufale volá Georga. Její hlas se rychle vzdaluje.
"Nechte mě bejt! Co ode mě chcete?! Kdo jste?! Pusťte mě!"
"Tak ty nevíš, kdo jsem?! Jmenuju se Kurt Jünker a chci si s tebou popovídat o tetě!"
"Co jste jí udělal?" vzlyknu a schoulim se na zemi. On mě pořád ještě drží za paži.
"Co to meleš?" vyjede na mě. Zní to divně, jakoby překvapeně, ale víc se nedozvím.
Právě v tu chvíli se totiž ve tmě objeví záblesk a ticho protrhne strašná rána. Jünkerovo sevření ochabne.
"Heh!" řekne stručně a svalí se jako žok do trávy vedle mě.
"Není ti nic?"
"Georgu!" vyskočím a obejmu ho.
"Promáčíš mi triko." směje se.
Jak to?! Já brečím? Já přece nikdy nebrečím!.. Ale je to tak.
"Nikomu to neříkej!" zaškemrám a zavrtám se obličejem ještě hloub do jeho náruče.