Svítá.
Posledních pár hodin jsme vyčerpaně, tvrdě spali. Všichni tři vedle sebe, pololeže, polosedě na gauči. My, co jsme přežili tu strašnou noc. A pak... já vím... ještě zbývá Lili... a Gustav, jehož úmrtí není potvrzeno a v jehož přežití Miki nepřestala doufat. A já bych jí tolik přála, aby se její naděje vyplnily! I když na konec kariéry skupiny Tokio Hotel to vypadá v každém případě. Georg a Gusta to nevytrhnou, co si budeme nalhávat... Leda by si (cha cha) založili novou kapelu a nazvali jí třeba Tokio nebo Hotel na znamení, že jich zůstala půlka... Ale na to zatím nemám dost sil, vést takhle dalekosáhlé úvahy.
Georg se taky probírá.
"Dobré ráno! Jseš roztomile rozcuchaná."
Hm! Zato ty vypadáš, jako když jsi právě vylez z kosmetickýho salónu! myslim si, ale nahlas řeknu: "Jemináčku! Tak já se letim nahoru upravit!" a sladce se usměju.
Miki se zvedá.
"Gusta se nevrátil?"
"Ne."
"Mam hlad. Půjdu si něco uklohnit."
"Tak udělej kafe pro všechny. Ať se před tim pochodem posilníme."
"Před jakým pochodem?"
"Přece tu nechceš zůstat? Já myslel, že v pondělí musíme do školy."
"Ale co uděláme s Lili?" vstoupím do debaty ještě na schodech.
"Já myslel... no... necháme jí tu zamčenou? Dáme jí tam nějaké jídlo a vodu. Až se dostanem do vsi, stejně musíme zavolat policajty. A ty sem přifrčí raz dva, až se dozví, co se stalo."
"Nepůjdem se ještě mrknout na toho... Kurta? Když už je světlo..." navrhuju nejistě.
"No jo!" plácne se do čela Georg. "Ten šmejd sem taky musel přijet autem! Když najdem klíčky a hlavně to fáro, nemusíme nikam šlapat! Sám sobě přece gumy nepropíchal, i když to byl cvok..., aspoň doufám."
Miki se viditelně zlepší nálada. Horská túra jí zřejmě zrovna dvakrát nelákala.
"Víš co nechápu, Tanjo? Jakto, že ten... no... ten chlap nevěděl, která z nás jsi ty, když tě furt bombardoval těma milostnýma dopisama?"
"Byla tma."
"Hm. To je fakt... Ale stejně se choval divně."
"Co chceš od vyšinutýho úchyla?! Umíš si představit, jak jsem se bála?"
Georg mezitím zmizel venku.
Vyjdeme s Miki taky na terasu.
"Ale je tu krásně!" vydechnu, když se rozhlídnu po štítech hor, na jejichž úbočích se válí zbytky ranního oparu. Vychází slunce a všechno zbarvuje do růžova. Kéž by už nikdy nezapadlo!
"Našel jsem to! Klíčky měl v kapse u kalhot!" volá Georg a běží nám naproti.
"Teď už schází jenom maličkost - najít bourák, ke kterýmu pasujou..." neodpustím si kapku jedovatou poznámku.
"Ale míst, kde se dá parkovat tu není zase tak moc. A jestli nechtěl, aby jsme si jeho káry všimli... Pojďte za mnou, já to tady znám!" ukazuje nám cestu Georg jako zkušený horský vůdce.
A má pravdu. V ohybu silnice je za malou skalkou ukrytý plácek jako dělaný pro zaparkování jediného vozu. Je to tmavě modrý fiat, nejmíň dva roky starý.
"Gumy jsou v pořádku." hlásí Georg po důkladné obhlídce. Pak strčí klíč do zámku a dvířka povolí.
"Prosím, nasedat, dámy!"
Miki se ale ošívá: "Neměl by si napřed zkontrolovat brzdy? Co když s tim počítal a schválně je poškodil?"
"Co je to za blbost?"
"Miki má pravdu." přidávám se na stranu kámošky, "Ve filmu by to tak..."
"Bylo. Já vim. Ale tohle neni film... To si myslíte, že tak najisto počítal se svou smrtí, až si porouchal vlastní káru?! To je úplně praštěný! A paranoidní."
"Třeba jo." kulí oči Miki " Byl to totální magor. Copak neni divný, že nás napadl a neměl žádnou zbraň? Třeba chtěl, aby jsme ho odkrouhli a pak umřeli taky... Ne?" Miki se dívá na střídavě na Georga a na mě.
"To neni hloupý, co Miki říká."
"A já tvrdim, že je to pěkná krávovina!" Georg je naštvaný. Jako všichni chlapi, když ženské zpochybňují jejich bezchybný úsudek.
"Nechtěl jsem vám to ukazovat, ale neozbrojenej rozhodně nebyl! Našel jsem u něho totiž taky tohle!"
Georg vytáhne dlouhý kuchyňský nůž. Ostří je plné tmavých skvrn.
"Myslim, že ho šlohnul u nás v kuchyni. Marně jsem ho včera hledal."
"Ty vole! Pusť to!" zařvu. Georg se lekne a kudla třeskne o asfalt.
"Co blbneš?"
"Ty vole, teď jsou na něm tvoje otisky!" dopoví Miki za mě.
"A co mam dělat? Setřít je?"
"Ježiši! To už je fuk. Tos posral."
Celí rozladění nasedáme do auta.
"S tim asi oddělal dvojčátka." říká Miki a vidim na ní, že nechce myslet na to, do jakého dalšího těla se mohla dlouhá čepel zanořit.
"Mluvíš o nich nějak něžně! Na to, co ti jeden z těch dvou udělal!" vyprsknu podrážděně a ohlídnu se na zadní sedadlo.
"To víš... Bylo to poprvý a na to se nedá zapomenout..." Miki se zasněně dívá z okénka po kopcích. Ranní slunce zezlátlo a rozpustilo zbytky par.
"To je nechutný. Ta holka snad taky zmagořila!" utrousim. Chtěla bych, aby se Georgovi trochu zvedla nálada, aby byl jako včera. Ale on se za volantem jenom mračí a civí před sebe na silnici. Naše plky vůbec nevnímá.
"Kurva! To snad ne!!" zařve najednou, až se vytrhnu z myšlenek a podívám se taky z okna.
Georg začne zběsile kroutit volantem. Dostaneme smyk. Miki ječí, já ječim, Georg ječí. Auto vytáčí uprostřed silnice jednu piruetu za druhou jako primabalerína a kašle na naše záměry. Pak se zastaví.
"Tý woe, to bylo o fous!" stojíme zadkem ani ne půl metru od kraje propasti. Silnici před náma blokují dvě na štorc postavená policejní auta se zapnutými majáčky.
"Brzdy jsou naštěstí v pořádku." oznamuje Georg s důrazem na každé slovo.
Pak jde všechno ráz na ráz. S napřaženými zbraněmi přibíhají policajti v černých kombinézách a kuklách. Řvou a zacházeji s náma jak se členy obnovené steinburské buňky RAF. Smýkají s námi, třískají o kapotu, válejí po zemi, pouta nám nasazují na bolestivě zkroucená zápěstí. Vidim, že se Miki celá klepe. Nevím, jestli z té jízdy nebo tady z toho přivítání. Ale nejhůř je na tom chudák Georg! Nejenom že s nim poldové opravdu nejednají v rukavičkách (asi ho považují za našeho bosse), ale ze světlého osobáku parkujícího opodál vystupuje pár starších lidí a k rozbitému rtu a četným podlitinám mu přidají ještě několik pořádných facek. Nesou se ke mě jednotlivá slova, útržky vět, které vykřikují: "...děvky.... zfetovaný...na naší chatu... auto... tak to dopadá, když... přerostl přes hlavu..."
Jo jo, a to jeho mamča ještě neví o těch kaktusech.
Vedou mě kolem nich. A najednou se tu motá Gusta a říká Georgovi: "Sorry, brácho, napřed mě napadlo zavolat tvý rodiče."
Tak ten moped přece jenom našel!
"Proč jsi nám nic neřek?" slzí Miki.
"To byl teda kurevsky blbej nápad!" poznamená Georg a hned dostane od fotříka další ránu: "Sprostě mluvit nebudeš!"
Ale nakonec se na něho štěstí přece jen usměje a černý kombinézy ho strkají z dosahu rodičů do bezpečí. Do přichystaného antonu.
"Tý jo, to byla teda síla!" dívám se soucitně na skleslého, zbitého Georga.
"Držte huby!" napomene nás uniformovaný fízl, který má uvnitř dohlížet na pořádek.
"Nás zavřou a Gustu ne? Co je to za spravedlnost?" nenechám se odradit.
"A proč by měli zavírat Gustu?!" brání Miki svého miláčka.
"A proč nás? Achjo, kdyby aspoň existovaly smíšený věznice..." podívám se na Georga.
Pousměje se: "To vazební snad je."
"Takže se možná potkáme na dvorku při procházce?"
"Vy tři, neřekl jsem, aby jste drželi zobáky?!"
"Copak nás můžou vážně zavřít?! Vždyť jsme nic neudělali!" vyjekne Miki.
"Jsme v Německu." poučím jí "Tady se odjakživa zavírá, protože máš neárijskej původ, ošklivý zuby nebo se někomu nelíbí tvůj nos!"
"Jsme v Německu." poučím jí "Tady se odjakživa zavírá, protože máš neárijskej původ, ošklivý zuby nebo se někomu nelíbí tvůj nos!"
Miki se chytne za svého zafačovaného mrzáčka: "No to snad ne!!"
"Je to fakt." potvrdí Georg. "Praděda byl u SS a vždycky říkal..."
Polda se zvedá z lavičky a výhružně si sahá za pásek, kde se mu kinklá gumou potažený pendrek. Protože ale zrovna vybíráme zatáčku, zavrávorá a má co dělat, aby se udržel na nohou.
"No nic. Berte to z tý lepší stránky, holky. Aspoň nebudeme muset do školy na závěrečný písemky!" uzavře Georg.
Když tu se najednou ozve ohlušující výbuch. S masivnim antonem plným vězňů to nehne, ale některá lehčí auta z naší kolony poldů, rodinných příslušníků a novinářů tlaková vlna poponese dobrého půl metru. Zastavíme.
"Miki, vypnula jsi ten propan-butanovej vařič, když jsme odcházeli, viď?" ptá se Georg.
Miki ani nedutá.
Beze slova se díváme zamřížovaným okénkem na zlatorudou záři nahoře za kopcem.
"To je můj konec. Naši mě zabijou." hlesne Georg.
"Podívej se na to z tý lepší stránky." zkoušim ho povzbudit "Přinejmenšim už tvoje máti nepozná, co jsme jí provedli s kaktusama."