15. října 2006 v 10:13 | leny
|
Takže domů do Čech nemusím a na ten konzík se dostanu! Ráno vyskočím rozradostněná z postele a večer s veselým pohvizdováním vyměňuju tetě inkontinenční plíny.
"Copak se děje, Táněčko?"
No nazdar. Asi budu muset s pravdou ven:
"Víš, teti, ehm, v sobotu bude v Mnichově koncert Tokio Hotel a já..."
"Tokio co?" zívne teta.
"Tokio Hotel! To je nejúžasnější skupina na světě, víš?"
"O tý jsem v životě neslyšela. To jsou Japonci?"
"Ale ne, nedělej si srandu, teto! Jedou tam kámošky ze třídy a já tam prostě taky musim bejt!"
"No, jestli jsou tak dobrý... Víš co? Přehraj mi od nich něco!"
Nadšeně běžím nahoru do svého pokojíčku. Vůbec nepochybuju, že z nich bude teta hotová. Popadnu nejnovější cédéčko Schrei. Nevím, jestli to na tetu nebude moc divoký, ale oni tihle třicátníci za mlada přece prý také poslouchali džez, swing, rock n´roll a tak, tak co? Je jasný, že vývoj hudby mezitim poskočil zase o kus dál. S tím ale musí každý rozumný člověk počítat.
Strčím disk do přehrávače, usadím se do křesla a přivřu oči.
"No to stačí! Už to vypni!"
"Co je? Nelíbí se ti to?"
"Tos uhodla!"
"Chjo, prostě jseš už na moderní muziku stará..."
"To není žádná moderní muzika. To je ten nejtrapnější střední proud..."
"Blbost!! To je ta nejlepší muzika, která se na světě..."
"Ty jsi nikdy neměla hudební sluch, Táněčko!"
Mám šílený vztek, v hlavě mi hučí, do očí se mi derou slzy. Jak může být někdo tak naprosto mimo?!!! Vyškubnu cédéčko z přehrávače a nesu si ho zpátky nahoru do pokoje. V životě! V životě už si z něho neposlechne ani notu! I kdyby mě na kolenou prosila! Jsem tak bez sebe, že málem přeslechnu jak teta říká:
"Ale klidně si tam jeď, když to pro tebe tolik znamená. Flora se o mě postará."
V pátek ráno oznamuju Lili, že můžu jet. Schválně jsem jí neposílala maila, abych viděla na vlastní oči, jak se bude tvářit.
"To je supééér!" jásá Lili, oči jí svítí a radostí mě objímá. "Takže budem komplet! Silná čtyřka z naší třídy!"
Blížíme se ke škole. Parta starších kluků se opírá o zábradlí, pokuřuje a má blbé hemzy na kolemjdoucí holky.
"Tak co, koťata? Do školičky, do školičky?"
Ani koutkem oka na ně nemrknem.
"Ta malá Češka neni špatná, co?"
"Hm, taky bych si dal říct!"
"To jsou ale blbci!" říkám Lili naštvaně.
"Viděla jsi?" šeptá Lili s vyvalenýma očima.
"Co jako? Tu bandu pitomců?"
"Byl mezi nima Georg!"
"Kecáš!"
I když nerada se po nich otočim. Z hloučku kluků se ozve hvízdnutí, takže se zase rychle otočím zpátky.
"Neviděla jsem ho."
"Ale byl tam. Namouduši!"
Nevadí, říkám si, však ho uvidíme zítra v plné parádě na pódiu. A nejen jeho.
O polední pauze se s Miki a Angelou bavíme na chodbě. Že by bylo super, kdyby s náma Georg fakt chodil do školy, páč bysme mu mohli dát fotky k podpisu klukům, hlavně Billovi. A Tomovi, kterého tolik miluje Lili. Miki zase letí na Gustava a Angela je blázen do Georga. Mně se vždycky nejvíc líbil Bill. Ale to neva, my se kvůli tomu nehádáme.
"Tak co, Tanjo? Kdy už konečně odtáhneš zpátky na východ a přestaneš tady vopruzovat?!"
Mám z Niky trochu vítr, protože je fakt obrovská a udělaná jako chlap. Ale Miki se jí nezalekne:
"Nech Tanju bejt! Jenom jí závidíš, že se líbí klukům a proto by jsi jí ráda vyštvala! Ale my jí máme rádi, protože to je super holka a kámoška! Jestli se k ní ještě jednou jenom přiblížíš..."
To neměla Miki dělat. Vyhrožování bylo asi na Niku příliš a dala jí pěstí do nosu. Utíkáme po chodbě, Angela Miki drží za ramena.
"Posaď se a zakloň hlavu!" velí Angela u lavičky.
"Mikinko! Mě je to tak líto, že to bylo kvůli mě..."
Miki se na mě pokouší usmát.Je mi jí strašně líto a mám hroznou zlost na Niku.
"Skočim pro mokrej ručník!" říkám a rozeběhnu se na nejbližší záchod. Vtrhnu dovnitř. A jejda! Klučičí! Tak to nevydejchám. Pánové pokuřujou a močí do mušlí.
"Sorry!" pípnu, ale už je pozdě.
"Tak to jsou k nám hosti! Jen dál!"
Otočím se, abych se ztratila, ale nějaký kluk právě vstoupil do dveří.
"Cha, Jürgene, bacha ať nám to kotě neupláchne!"
"Bez obav, držim kliku. Ven neproklouzne ani myš!"
"Dáš si s náma páva, číčo?... Nebo něco lepšího?"
"Kluci, přestaňte blbnout a pusťte mě ven. Kámošce je zle a potřebovala jsem si namočit ruč..."
"My si taky rádi omočíme, co říkáš Horste?"
Ten největší se ke mě od pisoárů hrozivě blíží. Ohlédnu se a ostatní kluci kolem mě pomaloučku uzavírají kruh. Připadám si jako lovené zvíře.
"Co... chcete dělat?"
Obr proti mě se uchechtne: "Odsuď se žádná buchta bez zaplacený pokuty nedostane..."
Spláchne záchod. Otevřou se dveře kabinky a v nich stojí... Georg. Tak nějak nejistě se usmívá:
"Kluci, nechci vás rušit od zábavy, ale měli bysme padat. Začíná hodina a... máme Hubera."
"Hm, to je fakt." uznávaji některý kluci, otevřou dveře a všichni vycházíme na chodbu. Já se ještě klepu. V puse mám vyschlo tak, že ani nedokážu Georgovi poděkovat. Aspoň se na něj vděčně usměju. A on? Jako by očima řekl: "To nic."
Holky jsou celý vyvalený, když jim vypravuju, co se mi stalo.
"Fakt to byl Georg?"
"No vážně! Zachránil mě!... Holky, já teď mám tokijáčky ještě radši. A to jsem si myslela, že už to víc ani nejde!"
Jsem ještě plná dramatických událostí ze školy a taky myslím na blížící se koncert TH. Teta teď otravuje trochu míň, jako kdyby si začala uvědomovat, co všechno pro ni dělám. Teď když tu nějakou dobu nebudu. Jednoduše poho. Proto se taky pěkně leknu, když si večer otevřu e-maily a je tu nový od Kurta... A to jsem si myslela, že mi nic nemůže pokazit náladu!
"Nejdražší Tanjičko, lituju, že nemůžu vyhovět tvému přání, ale nějak tě oslovovat musím a kdybych ti říkal jako všichni Tanjo, nebylo by to ani originální, ani bych tim nevyjádřil cit, který k tobě chovám. Už jsem ti řekl kdo jsem, ale ty mi asi nevěříš. Možná jsi zjistila, že nechodim k vám do školy, ale já nikdy netvrdil, že studuju na vaší škole, jenom, že jsem tě tam viděl a to je pravda. Měla by si mi víc věřit, stejně ti nic jiného nezbude. Jak se daří tetě? Tak ona není mrtvá? To mě moc mrzí, kvůli tobě. Té ošetřovatelky mi je líto, ale měla se představit. Zatím ahoj. Tvůj Kurt"
Je to jasně nějaký úchyl, který se baví pronásledováním holek. Ale protože pořád sedí na kompu (aspoň to tak vypadá), tajně doufám, že to je počítačový maniak. Ty nebývají doopravdy nebezpeční, ve svých úchylkách se vyžívají jenom virtuálně. Ale stejně mě to otráví celý zbytek večera.
(andrea)
Jsem ještě plná dramatických událostí ze školy a taky myslím na blížící se koncert TH. Teta teď otravuje trochu míň, jako kdyby si začala uvědomovat, co všechno pro ni dělám. Teď když tu nějakou dobu nebudu. Jednoduše poho. Proto se taky pěkně leknu, když si večer otevřu e-maily a je tu nový od Kurta... A to jsem si myslela, že mi nic nemůže pokazit náladu!
"Nejdražší Tanjičko, lituju, že nemůžu vyhovět tvému přání, ale nějak tě oslovovat musím a kdybych ti říkal jako všichni Tanjo, nebylo by to ani originální, ani bych tim nevyjádřil cit, který k tobě chovám. Už jsem ti řekl kdo jsem, ale ty mi asi nevěříš. Možná jsi zjistila, že nechodim k vám do školy, ale já nikdy netvrdil, že studuju na vaší škole, jenom, že jsem tě tam viděl a to je pravda. Měla by si mi víc věřit, stejně ti nic jiného nezbude. Jak se daří tetě? Tak ona není mrtvá? To mě moc mrzí, kvůli tobě. Té ošetřovatelky mi je líto, ale měla se představit. Zatím ahoj. Tvůj Kurt"
Je to jasně nějaký úchyl, který se baví pronásledováním holek. Ale protože pořád sedí na kompu (aspoň to tak vypadá), tajně doufám, že to je počítačový maniak. Ty nebývají doopravdy nebezpeční, ve svých úchylkách se vyžívají jenom virtuálně. Ale stejně mě to otráví celý zbytek večera.