Snad jsem si i lehce zdřímla. Vidím totiž před sebou najednou Toma. Říká: "Na světě mě nejvíc udivují dvě věci: hvězdné nebe nade mnou a..."
"Co to žvaníš?" vyhrknu nahlas.
"Řikám: S bráchou jsi jak se dalo čekat nepochodila, Kaulitzové jsou ale naštěstí dva."
Posadím se. Co tim chce sakra říct?! Usedne vedle mě a začne mě přejíždět rukou po zádech:
"No tak, kotě, uvolni se a buď hodná na strejdu Toma..."
"O co se to k čertu pokoušíš?!" rozkřiknu se. "Bež si za Lili!"
Tom se ušklíbne: "Ta děvka už svoje dostala!"
Když se mi pokouší nacpat jazyk do ucha, vyskočím z klády:
"Teď už toho mám dost!"
Chci se rozběhnout pryč, ale zazmatkuju, otočím se o 360 místo o 180 stupňů a padám jak dlouhá tak široká přes kládu.
"No vydíš, bejby, jak se ti ode mě nechce!" praví Tom a nalehne na mě. Snažim se ho setřázt, je přece tak hubený..., ale jak patrno, chtíč je mocnější než fyzikální zákony.
"Hned mě pusť, ty hajzle nebo začnu křičet!"
"No tak, nebuď taková netýkavka! Angela je ošklivá a nechceš přece, abych vojel tu chudinku s tim zafačovanym frňákem! Vždyť je to ještě děcko! To ty už jseš hotová ženská a nic ti to neudělá!"
Zdálky se sem zase nese přerušované houkání sovy. Na vydírání nehodlám přistoupit, ale musim uznat, že už je pomalu řada na mě, abych pro Miki taky něco udělala.
"Miki nech na pokoji..." řeknu skoro vyděšeně, zatimco mi rozepíná džíny.
"A mě taky!" dodám.
Ale je mi to houby platný.
Když je po všem, klečim sama vedle křoví a zápasim s nutkáním na zvracení. Nejradši bych skočila někam do hluboké tůně, rázem ze sebe smyla všechen ten smrad a hnus a víckrát se nevynořila. Houkání sovy teď zní jako lidské vzlyky. Dokonce se zdá, že se přibližuje. Natáhnu si tanga a bezděčně se ohlédnu tím směrem. V tu ránu by se ve mě krve nedořezal! Přesně v místě, odkud přichází ten zvuk, spatřím tmavou lidskou siluetu.
"Tanjo, to je strašný..." poznám hlas Miki. "Tom... mě znásilnil!"
"Jo, holka, tak to nejsi sama..." vypravím ze sebe, ale hned mě popadne strašlivý vztek na toho proradného zkurvysyna.
Miki popotahuje: "Ale, Tanjo, ale... já chtěla, aby to poprvý bylo hezký... A co mám říct Gustovi?"
"Chudinko moje malá!" natáhnu si kalhoty, popojdu k Miki a obejmu jí. "No nic! Nemá cenu brečet nad rozlitým mlékem..."
Ani nedomluvím a nablízku se ozvou čísi kroky. Popadnu ze země tlustý klacek.
Šeptám Miki: "Jestli je to ten zasranej sexuální maniak, přilákej ho. Já ho vezmu timhle po palici!"
"Tanjo, já mam strach!"
"Holky! Neviděli jste Toma?"
Je to Gustav a vypadá divně. Jde zeširoka, jako když se potento a je zároveň ohromený i rozzuřený.
"Zmizel mi někde tady. To bude jeho poslední hodinka, až ho potkám..." syčí plný nelíčené zášti a pomstychtivosti.
"Ty..." začínám opatrně "víš co se tu stalo?"
"Co se stalo?" nevnímá pořádně Gusta co se mu snažím sdělit. "To vám nemůžu říct. Ale odčinit se to dá jedině krví!"
"A kdy se to stalo?"
"No teď... V koupelně. Pro něco jsem se sehnul a než jsem se stačil narovnat..."
"Jakto, teď?" posmrkává Miki.
"To je blbost, Gusto! Není to ani pět minut, co znásilnil mě a těsně předtím Miki... Víš jistě, že to byl Tom?"
"Viděl jsem ho v zrcadle. Tak jako vidim teď vás. Vlastně ještě líp, páč se tam svítilo."
"To je teda záhada! Přece nemoh být na dvou místech najednou!... Každopádně bysme se měli poohlídnout po Angele. Nevim co, ale něco mi říká, že je v nebezpečí."
Jako jeden muž se rozeběhneme k domu.
V hale s dohořívajícím krbem nikdo není.
"Tome! Tome, vylez a já tě zabiju!" řve Gusta. Jeho nabídka však zřejmě není tak atraktivní, aby vylákala Toma z úkrytu.
"Angelo!" křičím já, už docela zoufale.
"Já si skočim do koupelny, jo?"
"Jasně, Miki... A dobře se zamkni!"
Kde ta holka může být? V kuchyni je prázdno a do patra se neodvažuju. Bojím se potkat Lili. Prozradit jí, co se mě a Miki stalo je nad moje síly. A dělat jako by nic? To taky nedokážu.
"Co jste to říkali o těch znásilněních?" Gusta jako kdyby se právě probral ze sna.
"Ty si chceš nechat všecko pro sebe a my se ti máme svěřovat?" povytáhnu obočí.
"Ale vy jste holky..."
Naštvu se: "To chceš jako říct, že znásilnit holku je v pořádku?!"
"No to né, ale neni... neni to tak... zvrhlý. To snad chápeš?"
"Aha! Jenom proto, že si líp dovedeš představit sebe na místě pachatele, tak už to neni tak zlý?! Pěkná logika! Radši koukej najít Angelu..."
"Co máš furt s tou Angelou?"
Najednou se ozve překvapený výkřik:
"Lidičky! Koukněte, co se válelo pod vanou!"
Miki v ruce třímá světlou paruku s dlouhými zašmodrchanými dredy.
"Tý woe..." hvízdne Gusta.
"To znamená..."
"To znamená, že Gustava - možná - nepřefikl Tom, ale někdo, kdo je mu v téhle paruce k nerozeznání podobný..." dokončim úvahu, kterou načala Miki.
"To nechápu! Kdo by to mohl být?" poznamená Gusta.
Ale to už s Miki stoupáme po schodech vzhůru.
"Někde ta Angela přece být musí!"
"Jo, holka, bojim se, že už je pozdě. Zkrátka získá členství v klubu znásilněných.." pokrčim rezignovaně rameny.
"Jo, holka, bojim se, že už je pozdě. Zkrátka získá členství v klubu znásilněných.." pokrčim rezignovaně rameny.
"Jak si z toho můžeš dělat srandu?!"
Chci odpovědět v tom smyslu jako že co naděláme, ale z ložnice se vypotácí Lili. V takovémhle stavu jsem ji ještě v životě neviděla - a doufám, že už neuvidim. Je bílá jako papír (nerecyklovaný), oči má vytřeštěné a pusu pootevřenou. Dívá se skrz nás někam do dálky.
"Lili! Co se stalo?"
Neodpoví. Jen se sesune podél zdi na podlahu.
"Nechoď tam!" chytá mě křečovitě za ruku Miki. Ale já nejsem žádný strašpytel a vejdu. Bohužel.
nebyl to třeba jen sen?? :-( tyoo jsem tak napnutá...