"Jessíííí...mááááám to!"křikne na mě šťastně Klára a samou radostí mi skočí okolo krku.
"Takže..."
"Jedu fotit do Německa...na dva roky! Jupííííí..."řve skoro přes celou modelingovou agenturu.
Hrozně moc jí to přeju, ale i závidím. Já osobně už jsem s modelingem přestala. Sledovala jsem Kláru, jak se kontroluje...pořád jenom sledovala kalorie a tohle mě už štvalo. Přestala jsem s tím a teď o5 studuju na gymplu.
Už je to skoro rok, co jsme odjeli z Německa. S klukama jsme se ani jedna nerozloučili. Myslela jsem si, že to pro mě bude tak nejlepší, ale byl to omyl. Na Billa jsem zapomenout nedokázala...pokoušela jsem se o to pořád dokola a dokola, ale ne...ty jeho oči, úsměv...pořád ho mám před sebou. Teď Klára jede zase do Německa, protože vyhrála nějaký konkurz na focení v Berlíně.
"Jdeme na zmrzku..to se musí přece oslavit!"prohlásím a obě dvě se vydáme do slunného, jarního počáska do cukrárny.
Posadíme se spolu v jednom odlehlém rohu a objednáme si kávu a zmrzlinu.
"Chjo...proč jsi flákla s focením, Jess...určitě by jsi to vyhrála se mnou. Víš přece, že mohli vyhrát dvě! Místo tebe tam teď se mnou jede ta kráva Zuzana! Grr...tak z tý jsem celá vodvařená."
Stěžuje si Klára, ale já jí neposlouchám. Vytáhla jsem si z kabelky new bravíčko a začetla se do článku o TokioHotel... Sakra!
"Jessiko!!" křikne na mě, až upustím bravo na zem.
"Co řveš, ty tele?"vyštěknu na ní a bravo si pracně seberu.
"Poslouchala jsi mě vůbec?"
"Mno...ani ne, promiň. Začetla jsem se."přiznám barvu a Klára mi vytrhne bravíčko z ruky, aby se podívala, co mě v tam tak zaujalo.
"Jessiko...nemysli na ně."řekne mi se smutným pohledem, ale mě neujde to, jak si prohlíží Gustava.
"Já vím. Ale pořád si říkám, že jsme se s něma měli aspoň rozloučit..."
Pořád mám před sebou to ráno, kdy jsem se probudila vedle Billa...On spal a já si ho prohlížela. Snažila jsem se zapamatovat si jeho tvář...Nakonec jsem ho políbila, vzala kufr a odešla. Bez rozloučení, bez jeho pohledu...prostě jsem odešla jen tak...
"Hele, já už musím. Jdu domů říct mamce tu novinku a pak jdu s Romanem do kina. Zatím ahoj." rozloučí se se mnou v rychlosti a než stačím říct "a", odejde.
Klára se s Gustavem taky nerozloučila...myslím, že jí to netrápí tolik, jako mě. Našla si nového kluka - Romana a je s ním šťastná.
Zaplatím, hodím bravo zpátky do kabelky a pomalými kroky se vydám taky domů.
"Ahoj..."pozdravím tátu, když ho uvidím v kuchyni, jak studuje nějaký dokumenty.
"Ahoj Jessiko..."dostane se mi odpovědi.
"Co to děláš?" zeptám se a z ledničky si vyndám jogurt.
"Něco si zařizuju..."
"Poslední dobou taky pořád jenom něco zařizuješ...Proč?"
"Hele, Jess...tobě se líbilo v Německu, že jo?"zeptá se mě a koukne zvídavým pohledem na mě.
"Mno...jo."odpovím a nechápu, kam tím táta smiřuje.
"Co by jsi řekla na to, kdyby..."
"Takže..."
"Jedu fotit do Německa...na dva roky! Jupííííí..."řve skoro přes celou modelingovou agenturu.
Hrozně moc jí to přeju, ale i závidím. Já osobně už jsem s modelingem přestala. Sledovala jsem Kláru, jak se kontroluje...pořád jenom sledovala kalorie a tohle mě už štvalo. Přestala jsem s tím a teď o5 studuju na gymplu.
Už je to skoro rok, co jsme odjeli z Německa. S klukama jsme se ani jedna nerozloučili. Myslela jsem si, že to pro mě bude tak nejlepší, ale byl to omyl. Na Billa jsem zapomenout nedokázala...pokoušela jsem se o to pořád dokola a dokola, ale ne...ty jeho oči, úsměv...pořád ho mám před sebou. Teď Klára jede zase do Německa, protože vyhrála nějaký konkurz na focení v Berlíně.
"Jdeme na zmrzku..to se musí přece oslavit!"prohlásím a obě dvě se vydáme do slunného, jarního počáska do cukrárny.
Posadíme se spolu v jednom odlehlém rohu a objednáme si kávu a zmrzlinu.
"Chjo...proč jsi flákla s focením, Jess...určitě by jsi to vyhrála se mnou. Víš přece, že mohli vyhrát dvě! Místo tebe tam teď se mnou jede ta kráva Zuzana! Grr...tak z tý jsem celá vodvařená."
Stěžuje si Klára, ale já jí neposlouchám. Vytáhla jsem si z kabelky new bravíčko a začetla se do článku o TokioHotel... Sakra!
"Jessiko!!" křikne na mě, až upustím bravo na zem.
"Co řveš, ty tele?"vyštěknu na ní a bravo si pracně seberu.
"Poslouchala jsi mě vůbec?"
"Mno...ani ne, promiň. Začetla jsem se."přiznám barvu a Klára mi vytrhne bravíčko z ruky, aby se podívala, co mě v tam tak zaujalo.
"Jessiko...nemysli na ně."řekne mi se smutným pohledem, ale mě neujde to, jak si prohlíží Gustava.
"Já vím. Ale pořád si říkám, že jsme se s něma měli aspoň rozloučit..."
Pořád mám před sebou to ráno, kdy jsem se probudila vedle Billa...On spal a já si ho prohlížela. Snažila jsem se zapamatovat si jeho tvář...Nakonec jsem ho políbila, vzala kufr a odešla. Bez rozloučení, bez jeho pohledu...prostě jsem odešla jen tak...
"Hele, já už musím. Jdu domů říct mamce tu novinku a pak jdu s Romanem do kina. Zatím ahoj." rozloučí se se mnou v rychlosti a než stačím říct "a", odejde.
Klára se s Gustavem taky nerozloučila...myslím, že jí to netrápí tolik, jako mě. Našla si nového kluka - Romana a je s ním šťastná.
Zaplatím, hodím bravo zpátky do kabelky a pomalými kroky se vydám taky domů.
"Ahoj..."pozdravím tátu, když ho uvidím v kuchyni, jak studuje nějaký dokumenty.
"Ahoj Jessiko..."dostane se mi odpovědi.
"Co to děláš?" zeptám se a z ledničky si vyndám jogurt.
"Něco si zařizuju..."
"Poslední dobou taky pořád jenom něco zařizuješ...Proč?"
"Hele, Jess...tobě se líbilo v Německu, že jo?"zeptá se mě a koukne zvídavým pohledem na mě.
"Mno...jo."odpovím a nechápu, kam tím táta smiřuje.
"Co by jsi řekla na to, kdyby..."
(Nicolca