Smutně se rozhlédnu po svém hotelovém pokoji a přikývnu. Včera jsem s tátou ještě jednou mluvila... prosila jsem, plakala...žadonila, ale bohužel...dneska odjíždíme...odjíždíme někam na druhý konec Německa... někam, kde se jenom těžko potkám s Billem.
Chci zakřičet že nemám všechno!! Nemám Billa...Nic jsem mu neřekla...jenom Tomovi. Nechtěla jsem říct ani jemu, že odjíždím, ale nachytal mě v pokoji, jak si balím kufry.
"Mám..."vypadne ze mě a táta mi pomůže s dvěma kufry, které s sebou mám...loudavými kroky jdu za tátou... před hotelem máme vlastní auto, kterým pojedeme až do Freibergu...do mého nového domova.
Naházíme tašky s kufry do kufru a já se ještě se smutným pohledem podívám na hotel... na hotel, ve kterém jsem zažila spoustý krásných zážitků...s NÍM!
"Tatí...prosím..."zkusím to naposledy...moje poslední šance, ale vím, že prosím zbytečně.
"Zapomněl jsem v hotelu jeden bágl...jdu pro něj."řekne táta a odejde. Chci se jít zatím posadit do auta, ale najednou mě chytí něčí ruce za ramena a otočí mě...
"Bille!"vydechnu, když ho uvidím stát přede mnou...
Dívá se na mě nechápavým pohledem a já až teď si uvědomuju, že je to naposledy, co tyhle krásné, čokoládové oči vidím...měla jsem dvě šance být s ním a ani jedné jsem nevyužila...
Bill na nic nečeká a prudce mě obejme. Je to objetí, které jsem snad ještě nikdy nezažila...cítím, jako by ke mně mluvil a křičel, ať ho neopouštím, ať zůstanu s ním...
"Proč?"zašeptá a jednou rukou mě hladí po vlasech.
"Musím..."vypadne ze mě a přitisknu se k němu ještě blíž... už nikdy u mě nebude tak blízko, jako je teď...Už nikdy...
"Jess...neopouštěj mě...já tě miluju."řekne Billík a odtáhne se ode mě. Zadívá se mi do očí a já to už nevydržím... z očí mi začnou stékat vodopády slz, které nikdo nezastaví...
"Bille...nedělej mi to ještě těžší, prosím tě."zašeptám a brečím jako malá holka.
Bill chytí jemně obličej do mých dlaní a políbí mě...Polibek mu okamžitě vracím... zavřu oči a vidím před sebou nás dva, jak jsme se poprvé potkali...v dodávce a on si mě měřil ledovým pohledem... Vidím naše krásné milování v mém hotelovém pokoji...vidím, jak mi byl vždycky nablízku a co já jsem mu dala? Lásku?? Vždyť od něj zase utíkám...
Najednou nás od sebe něčí ruce prudce odtrhnou, až spadnu na zem. Bill zakolísá, ale nespane...okamžitě se postavím a stojím tváří tvář tátovi.
"Do auta!!"křikne na mě táta přísným hlasem, až se leknu...
Ne, já nechci...prosím...Křičím v duchu a pořád stojím na místě. Bill má v očích slzy, ale snaží se je zadržet...
"Řekl jsem do auta!!"křikne na mě zase táta a prudce mě chytí za loket...než stačím cokoliv říct, sedím v autě. On za mnou prudce zavře dveře a jde si sednout na místo řidiče...
V rychlosti ještě stačím otevřít okénko...
"Miluju tě!"zašeptám dívajíc se přitom Billovi do očí...
"Nikdy nezapomenu..."řekne tichým hlasem Bill a v tom se auto rozjede...
Poslední co vidím jsou ty krásné, čokoládové oči zalité slzami...
***
"Nemám hlad!!"křičím na tátu z plných plic a vrátím mu talíř s obědem...jenom se zadívám na jídlo, tak se mi zvedne žaludek a mám pocit, že se každou chvilku pozvracím...
"Tak si nejez..."řekne táta a zapadne k sobě do pracovny...já se zády opřu o chladnou, studenou zeď a sesunu se po ní dolů...nohy si přitáhnu k tělu a obejmu je rukama...
Už jsou to čtyři měsíce...čtyři dlouhé, mučivé měsíce co jsme odjeli a přistěhovali se semka. Čtyři měsíce a není den, abych nemyslela na Billa...
Táta si našel novou práci...pracuje u nějaký firmy a je hodně zaneprázdněnej... pořád jenom pracuje a jestli mi za den řekne víc jak pět slov, tak je to moc.
Prudce se postavím a v tom se mi zamotá hlava, že se musím o5 zády opřít o zeď a zavřít na chvilku oči. Poslední dobou jsem hodně unavená a kdybych říkala, že nevím proč, lhala bych. Dojdu do koupelny a stoupnu si před velké zrcadlo. Zadívám se na svoje vyhublé tělo a stopnu si naváhu... stojím na ní snad desetkrát denně a dělá mi to dobře...kontrolovat každý gram...
Vážím něco okolo třiceti osmi kilo...Opět jsem kilo zhubla... Podívám se na svůj odraz v zrcadle a posmutním ještě víc. Změnila jsem se, napadne mě a posadím se na zem. Zadívám se na jeden časopis, kde je téma o anorexii a bulímii...Začnu ho škubat na kousky...
Nevím, jak dlouho jsem v koupelně zavřená, ale najednou je mi špatně... hrozně špatně...
Pokouším se vyzvracet, ale nejde to...nemám co zvracet...
"Prášky..."zašeptám a vydám se k sobě do pokoje... Našla jsem doma v lékarničce nějaké prášky, po kterých je mi vždycky dobře...
Už jsem skoro v pokoji, když mě najednou v půlce schodů chytne silná křeč v břiše...chytím se rukama pevně zábradlí a bolestí zavřu oči...
"Ne...dost!!"křičím a chci schody sejít, ale najednou se mi zatmí před očima a poslední, co vykřiknu je jméno kluka...kluka, kterého miluju nade vše...
***
"To ne...to není možný...bože, to ne..."křičí Bill zoufale a přitom mačká dnešní noviny. Tom, který je v pokoji s ním se na něch nechápavě podívá...
"Co...co se stalo?"zeptá se ho rozrušeným hlasem, protože Billovi stékají slzy po tvářích.
Bill neodpoví, hodí noviny na zem a odejde k sobě do pokoje.
Tom se ohne pro noviny a čte článek na titulní stránce...
JESSIKA FORETOVÁ, DCERA ZNÁMÉHO NEDÁVNÉHO MANAŽÉRA JEŠTĚ ZNÁMĚJŠÍ SKUPINY TOKIO HOTEL VČERA V NOCI ZEMŘELA NA NÁSLEDKY SVÉ NEMOCI - ANOREXIE. DOKTOR TISKU UVEDL, ŽE MĚLA JISTÉ PSYCHICKÉ PROBLÉMY O KTERÝCH NECHCE JEJÍ OTEC MLUVIT A KTERÝ SE SNAŽÍ ZE ZTRÁTOU SVOJÍ JEDINÉ DCERY VYROVNAT...
Tom čte článek dvakrát, třikrát, čtyřikrát a pořád tomu nechce uvěřit...
"To není možný..."zašeptá jako před chvílí jeho brat. Hodí noviny na zem a rozběhne se do pokoje, do které šel před chvilkou Bill...
"Bille? Bille!!"křičí Tom, ale Bill nikde není...
***
"Je to výmysl bulváru..."uklidňuje se Bill, když sedí v autobuse a čeká, než bus zastaví v Freibergu, kde má Jessika s Romanem bydlet...
"Prosím...prosím..."modlí se Bill v duchu a nervózně si hraje s prstýnkem v ruce.
Asi po dvouch hodinách cesty se autobus konečně zastaví v menším městečku. Bill se rozhlídne okolo sebe...Nemá čas na to, aby prohledával všechny domy...
Zazvoní u prvních dveří a po krátké chvilce mu otevře tak pětadvacetiletá žena s dítětem v náručí.
"Přejete si?"zeptá se ho.
"Hledám...nevíte, prosím vás, kde bydlí Foretovi?"zeptá se v rychlosti Bill a čeká na odpověď. Dívce se při tom jméně v očích objeví smutek.
"Hnedka vedle mě...napravo."odpoví paní.
"Děkuju..."zašeptá Bill a odběhne k domu vedle...
Zazvoní.
Prosím...ať mi příjde otevřít Jessika a ...ať mi skočí okolo krku a políbí mě...říká si v duchu Bill.
Dveře se po dlouhé chvilce otevřou a Bill stojí tváří v tvář panu Foretovi...
Oba dva se na sebe dívají nevěřícným pohledem a propalují se navzájem...
"Kde je?"vypadne z Billa a v hlavě se mu míhá článek z novin...
"Copak ty nevíš? Ty nečteš noviny?"rozkřičí se Roman a výjde za Billem před dům.
"Řekněte mi, že to není pravda..."zašeptá Bill.
"Jessika...moje dcera. Už tady není...ale já za to nemůžu...ničeho jsem si nevšiml...byla smutná, nevěděl jsem, že je nemocná a potom..."
"Potom?"pípne Bill a stírá slzu z tváře.
"Spadla...ze schodů...seděl jsem v pracovně a najednou zakřičela tvoje jméno a pak...ticho. Běžel jsem za ní...těžce dýchala. Okamžitě jsem zavolal sanitku, ale bylo pozdě...nezvládla to." dopoví pan Foret a zoufalým pohledem se dívá do země.
"Za to můžete vy!! Vy!!"křičí Bill jak z plných plic a nevěřícně kroutí hlavou. Nebyl tady, když se to stalo...nebyl s ní a přitom...poslední co řekla, bylo jeho jméno! Jeho zatracneé jméno!!!
"Chránil jsem jí..."řekne tichým hlasem Roman.
"Chránil?? Se mnou by byla v bezpečí...vždyť já jí miloval...pořád jí miluju! Ale myslíte si, že jí to teď řeknu? Že jí ještě někdy obejmu a zašeptám jí to??"
"Byla to i moje dcera!"
"Všechno jste zničil!! Všechno. Bál jste se toho, že se bude opakovat minulost a..."
Víc Bill nedopoví. Selže mu hlas...Zakroutí bezmocně hlavou a rozutíká se pryč...ještě uslyší Romanovo tiché...odpusť ...
Co bude teď?? Ztratil jí...ztratil jí navždy... Věřil, že jí ještě potká...že se mu znovu zadívá do očí a jemu se rozbuší srdce...věřil, že jí ještě jednou obejme a zašeptá: Mám tě rád! Chce znova vidět ten její krsáný úsměv. Byla krásná i když se rozčilovala...miloval na ní všechno. A teď je pryč... navždycky...
Co mu teď pomůže? Zpověď??
Bill utíká tmavou ulicí a přes slzy skoro nevidí...
Udýchaně se zastaví v půlce cesty a zadívá se na nebe...černé nebe posazené hvězdami. Tak jak se píše v jeho písničce Beichte...zpovídat se...chtěl se vyzpovídat Jessice. Říct jí, že jí miluje... Tolik jí miluje, ale ona už se to nikdy nedozví...
Bill si dá hlavu do dlaní a zhluboka se nadechne. Rozhodne se, že zavolá Tomovi, aby o něj neměl strach...začne v kapse hledat telefon, ale přes slzy je to docela složité...
Najednou ale uslyší brzdy a prudce se otočí...mobil mu vypadne z ruky a on vidí světla auta, které míří přímo na něj...Nikdo ty světla nezastaví...nikdo...
bééék! bulím jak želva! to to nemohlo skončit happy endem??? bééééééééééééééééééééééééky béééék!!!!! se mi to tak líbilo a konec mi pokazil naivní naději v happy end :-( škoda. ale je to supa ;-)