To snad není možný...vždyť to je přece...Bill!!!
"TokioHotel?? Ty seš manažérem skupiny TokioHotel???"křičím na tátu přes celé letiště, ale než mi stačí táta odpověď, už je Bill u nás.
"Ahoj...jsem Roman Foret."řekne táta s úsměvem Billovi a podá mu na přivítanou ruku. Mě si zatím ani jeden tak nějak nevšímá... Stojím opodál a přes tmavé, sluneční brýle si prohlížím Billa. Je pořád hrozně moc hezkej, ale jelikož má i on sluneční brýle, nevidím mu do očí. Je o něco vyšší než před rokem. Na sobě má maskáčové kalhoty a černé tričko...
"Jo, Bille...tohle je moje dcera...Jessika."řekne najednou táta a já se strnu. Bill si sundá svoje sluneční brejličky a překvapeně se na mě zadívá.
"My se známe..."řeknu a brýle si sundám taky.
A je to tady zase...ten zvláštní pocit, který nedokážu vyslovit slovy...
"A-ahoj..."zakoktá se Bill.
"Neřekla jsi mi, že se znáte..."řekne taťula překvapeně.
"Jo...ty jsi mi taky neřekl, o koho jde!"řeknu mu rozzuřeně.
"Necháme to na jindy...pojedeme do hotelu."řekne táta.
"Počkej...do hotelu? Tati...?"
Sakra...kolik se toho ještě dozvím??
"Já jsem ti to neřekl? Než seženu nějaký dům, budeme na několik týdnů ubytování v hotelu..."
"...s náma."dodá Bill, který zatím ze zájmem náš rozhovor poslouchal.
Po obouch dvouch střelím vražedným pohledem, popadnu můj kufr a sednu si taxíku, který pro nás přijel. Do uší si radši dám mp3 přehrávač a dělám, že neexistuju...Tak tohle bude ještě krušný...sakra!!!
***
"Georgu...Gusťo..!! Ahooooj!"křičím na ně přes celej hotel, když je spatřím v recepci. Oba dva se na mě překvapeně dívají a mnou si oči, jestli vidí dobře.
"Jessika?"ujistí se radši Gusťa a já přikývnu.
Pak se všichni tři snad půl hodiny objímáme.
"Co ty tady děláš?"ptají se mě jeden přes druhého.
"To je na dlouho...tak to zkrátím. Jsem dcera vašeho new manažéra."odpovím jim a oni na mě kukadla vyvalí ještě víc, že se musím začít smát.
"Jessiko...vem kufry a jdeme!"křikne na mě táta a já přikývnu. Chňapnu svůj kufírek (mno...spíš big kufr...přece jenom v něm mám skoro všechno:D ) a vydám se s tátou do výtahu, který nás doveze až do toho nejposlednějšího apartmá.
"Kde máme pokoj?"zeptám se.
"Tady máš klíčky...tvoje apartmá je tohle a já mám na levo."řekne táta a mě spadne huba dolů...
"Já mám vlastní pokoj?"
"Mno jasně..."zazubí se tatínek a já mám chuť skočit mu okolo krku.
"Díííííky..."vypísknu, popadnu kufr a klíče a mizím ve svém new pokoji.
Vybaluju asi půl hodiny a pak unaveně padnu na velikááánskou, manželskou postel...
Skoro usínám, ale najednou někdo zaklepe na dveře.
Dojdu otevřít a u dveří stojí...Bill.
"Yeah...promiň. Spletl jsem si dveře...hledám tvého tátu."vypadne z něj a já posmutním...taky proč by měl chodit za mnou, když jsem ho před rokem opustila a nic mu neřekla...
"Mno jasně. Chápu. Táta má pokoj vedle..."odpovím mu a Bill přikývne.Chce odejít, ale já ho zastavím..
"Bille, počkej..."křiknu na něj a on se na mě otočí a zadívá se mi do očí... Kdybych se nedržela dveří, tak asi slítnu na zem :-)
"Hele...nechceš si promluvit?"zeptám se ho.
"Promiň, ale...ne."vypadne z něj a mizí pryč...
Opřu se zády o dveře a snažím se nebrečet... Třeba, kdybych mu to vysvětlila...ne! Mezi námi je konec a můžu za to já...
Po malé chvilce se ozve zaklepání na dveře...sakra! Kdo zase otravuje??
Otevřu prudce dveře a tam stojí...
"TokioHotel?? Ty seš manažérem skupiny TokioHotel???"křičím na tátu přes celé letiště, ale než mi stačí táta odpověď, už je Bill u nás.
"Ahoj...jsem Roman Foret."řekne táta s úsměvem Billovi a podá mu na přivítanou ruku. Mě si zatím ani jeden tak nějak nevšímá... Stojím opodál a přes tmavé, sluneční brýle si prohlížím Billa. Je pořád hrozně moc hezkej, ale jelikož má i on sluneční brýle, nevidím mu do očí. Je o něco vyšší než před rokem. Na sobě má maskáčové kalhoty a černé tričko...
"Jo, Bille...tohle je moje dcera...Jessika."řekne najednou táta a já se strnu. Bill si sundá svoje sluneční brejličky a překvapeně se na mě zadívá.
"My se známe..."řeknu a brýle si sundám taky.
A je to tady zase...ten zvláštní pocit, který nedokážu vyslovit slovy...
"A-ahoj..."zakoktá se Bill.
"Neřekla jsi mi, že se znáte..."řekne taťula překvapeně.
"Jo...ty jsi mi taky neřekl, o koho jde!"řeknu mu rozzuřeně.
"Necháme to na jindy...pojedeme do hotelu."řekne táta.
"Počkej...do hotelu? Tati...?"
Sakra...kolik se toho ještě dozvím??
"Já jsem ti to neřekl? Než seženu nějaký dům, budeme na několik týdnů ubytování v hotelu..."
"...s náma."dodá Bill, který zatím ze zájmem náš rozhovor poslouchal.
Po obouch dvouch střelím vražedným pohledem, popadnu můj kufr a sednu si taxíku, který pro nás přijel. Do uší si radši dám mp3 přehrávač a dělám, že neexistuju...Tak tohle bude ještě krušný...sakra!!!
***
"Georgu...Gusťo..!! Ahooooj!"křičím na ně přes celej hotel, když je spatřím v recepci. Oba dva se na mě překvapeně dívají a mnou si oči, jestli vidí dobře.
"Jessika?"ujistí se radši Gusťa a já přikývnu.
Pak se všichni tři snad půl hodiny objímáme.
"Co ty tady děláš?"ptají se mě jeden přes druhého.
"To je na dlouho...tak to zkrátím. Jsem dcera vašeho new manažéra."odpovím jim a oni na mě kukadla vyvalí ještě víc, že se musím začít smát.
"Jessiko...vem kufry a jdeme!"křikne na mě táta a já přikývnu. Chňapnu svůj kufírek (mno...spíš big kufr...přece jenom v něm mám skoro všechno:D ) a vydám se s tátou do výtahu, který nás doveze až do toho nejposlednějšího apartmá.
"Kde máme pokoj?"zeptám se.
"Tady máš klíčky...tvoje apartmá je tohle a já mám na levo."řekne táta a mě spadne huba dolů...
"Já mám vlastní pokoj?"
"Mno jasně..."zazubí se tatínek a já mám chuť skočit mu okolo krku.
"Díííííky..."vypísknu, popadnu kufr a klíče a mizím ve svém new pokoji.
Vybaluju asi půl hodiny a pak unaveně padnu na velikááánskou, manželskou postel...
Skoro usínám, ale najednou někdo zaklepe na dveře.
Dojdu otevřít a u dveří stojí...Bill.
"Yeah...promiň. Spletl jsem si dveře...hledám tvého tátu."vypadne z něj a já posmutním...taky proč by měl chodit za mnou, když jsem ho před rokem opustila a nic mu neřekla...
"Mno jasně. Chápu. Táta má pokoj vedle..."odpovím mu a Bill přikývne.Chce odejít, ale já ho zastavím..
"Bille, počkej..."křiknu na něj a on se na mě otočí a zadívá se mi do očí... Kdybych se nedržela dveří, tak asi slítnu na zem :-)
"Hele...nechceš si promluvit?"zeptám se ho.
"Promiň, ale...ne."vypadne z něj a mizí pryč...
Opřu se zády o dveře a snažím se nebrečet... Třeba, kdybych mu to vysvětlila...ne! Mezi námi je konec a můžu za to já...
Po malé chvilce se ozve zaklepání na dveře...sakra! Kdo zase otravuje??
Otevřu prudce dveře a tam stojí...
(Nicolca)