---------------------------------------------DUBEN 2006------------------------------------------------
"Ahoj lidičky,tohle je vaše nová kamarádka Kristýna Sedláčková, bude s vámi chodit do Pomocné skupiny. Nechám vás tu na chvíli o samotě, ať se poznáte." Říká jedna moc příjemná paní ostatním lidem na vozíku,kteří jsou ve družině.
"Takže, abych se představila. Jsem Kristýna Sedláčková,narodila jsem se 21.10.1989,takže je mi 16 let. Ještě před rokem jsem byla kapitánkou nejlepšího tanečního týmu na světě, ale pak jsem prodělala dětskou obrnu. Od té doby se můžu hýbat jen stěží, ale smysl pro humor jsem neztratila a předem vás upozozňuju,že nestojím o žádnou lítost." Představím se a všichni se ne mě koukají jako bych spadla od někud,kde je vše posvátné.
"Jak můžeš být tak veselá,když víš,že už se možná nikdy nebudeš hýbat?" ptá se mě nechápavě jeden kluk se zamračeným výrazem
"A myslíš si,že když se budu mračit a uzavírat se do sebe,pomůžu tím někomu? Jen sobě uškodím a to mi za to nestojí! Chci žít co nejvíce jako normální člověk!" odpovím s úsměvem a pomalu se otočím na ostatní!
Po dobu 2 hodin,které jsem ve Skupině strávila se mě všichni ptali na příčiny nemoci a pocity na vozíku. Odpovídala jsem většinou vesele,protože smutek nemám ve slovníku.
*****¨
"Tak už jsme tady,Kristýnko! Jak se ti první den v Pomocné skupině líbil?" ptá se taťka, když si pro mě přijeli.
"Tati,já sem do té skupiny vůbec nepatřím. Všichni jsou tu od toho,aby si stěžovali,jak jim někdo nepomohl v obchodě a jak je mrzí, že nemůžou chodit a navzájem se utěšovali! A navíc,pořád mě litujou,to nemám za potřebí! Už sem nechci chodit!" odpovídám nadšenému taťkovi, když mě veze do auta.
Tomu lehce sklapne úsměv,ale "pro mě vždy to nejlepší!"
Už jsem stála rodiče majlant. Speciální vozík na minimální dotek(nemůžu se normálně hýbat), nové velké auto, bezbariérové položky do domu, speciální počítač a jiné.
Už rok se starají jen o mě a na mé dvojče,Daniela, úplně zapomněli! Daniel je doma pořád sám, vůbec nikdo se o něj nestará. Někdy si spolu povídáme. Nezdá se to,ale je větší chudák než já. Dokážete si představit tu bolest,když se na vás rodiče s prominutím vyserou?
Několikrát jsem jim řikala,ať si s Danem povídají jako se mnou,nebo alespoň jako se svým synem,zapojí ho do rodiny,ale nic! Pro ně jsem totiž já to nejdůležitější!
Strašně mě to štve,protože bráška mi pomáhá se vším úplně nejvíc a má nejhorší zásluhy! Já mám vše, na co si vzpomenu a Dan už pomalu ani nesmí jíst,bych měla já dost!
Je pro mě tím nejdůležitějším člověkem na světě. Mí přátelé ze školy se na mě vykašlali už když jsem byla nemocná a to nevěděli,že se nebudu hýbat! Nikdo z nich mě nepřišel do nemocnice ani jednou navštívit,neposlal mi ani jedno SMSku,prostě pro ně už neexistuju. Holky z tanečku mě byly navštívit asi 3krát,ale hodně cestují,takže na mě moc času neměli! Prý jim chybím a vždy chybět budu,takže se musím uzdravit! To jsem se ještě jakžtakž hýbala! Pak jsem upadla do dlouhodobého spánku.
Do školy jsem ještě nezačala chodit,nedávno mě pustili z nemocnice! Teda musela jsem je přemluvit,protože si mě tam ještě chtěli nechat! Není divu, byla jsem měsíc v komatu a doktoři mi nedávali šanci,že se proberu. A nebýt Dana,ani bych se neprobrala.
Byl se mnou denně,držel mě za ruku,učil se ,se mnou' do školy,prostě byl mi psychickou podporou. Já jeho přítomnost cítila,jinak bych to vzdala. Jsem pro Daniela vším,co má! Jak říkám,rodiče ho neznají a přítelkyni už taky nemá,protože to byla jedna z těch nafoukaných fiflen,které nechápou sourozeneckou lásku. Chtěl mi totiž pomoct a tak nebyl tak často s ní. Mrcha!
"Ahoj Daníku! Úsměv,nebo se taky budu mračit! Jak se máš? Co dnes bylo ve škole?" ptá se brášky,když se vrátil ze školy!
"Ani se neptej, ségra. Všichni se na tebe ptají, ale když jím říkám,že se namůžeš hýbat a jsi na vozíku,začnou dělat ty povýšenecký ksichty,jakože když oni normálně chodí,jsou něco víc! Jak já je nenávidím!" říká tak zlostně a nenávistně, že to i mě bolí u srdce. Musí to teď mít těžké.
"Neboj bráško,ono jim to jednou dojde. A doufám,že si i naši rodiče uvědomí,že nejsem jedináček." Povzbuzuji Dana,protože mě to už taky začíná štvát,to jak ho odstrkují!
"Můžu tě?" "Prosím ob!" začali jsme mluvit s bráškou nastejno! Oba se začínáme tlemit a chápeme. Dan ke mně přijde a pevně mě obejme. Jak ráda bych mu ten stisk vrátila,ale nejde to! Nezvednu ruce víš jak 3 centimetry nad vozík!
"Mám tě rád!" říká moje dvojčátko!
"Taky tě mám rada!" odpovím já a cítím Danovu lásku. Přecejen jsme dvojčata(jen tak pro zajímavost-Dan je starší o 6 minut).
"Dane,jestli bude tohle s rodičem pokračovat jen ještě týden,nezvládnu to! Takhle to nejde! Strašně mě to ubíjí! Pojedeme pryč! Řeknu rodičům o nějaký peníze,však já si něco vymyslím a pojedeme třeba i někam do zahraničí,souhlasíš?" ptám se Daniela,když zase sedí naproti mně a drží mě za ruku.
Teď se ne mě kouká vyděšeným výrazem: "Krist,to nemůžeš udělat! Rodiče by tě nenechali nikam odejít! To praskne už když vyjdem před dům!"
"A musí vědět,kam jdeme? Já si něco vymyslím,na to jsem expert!" a kouknu se po Danovi sví šibalským pohledem.
"Týnko,to nemůžeme udělat! Já bych tě neuživil! Ještě nám není ani 18."
"Ty nechceš odejít?" ptám se smutně Dana a dělám psí oči!
"A ty chceš? Vždyť teď se máš jako královna světa"
"Jo a ty jako nejubožejší plantážník v Africe! Proboha,Dane,jsi moje dvojče,můj nejlepší kamarád! Ty si myslíš,že když trpíš ty,já to necítím? To se pleteš, hošánku. Vím,jak moc tě to bolí! Prosím,Daníku,pojď se mnou!" říkám naštvaně a ke konci si už zase z Dana dělám srandu.
"Fajn a kdy? Kam pojedeme? Jak to uděláme? Tohle není na týden plánování! Bude to chtít tak 30 tisíc minimálně,abychom si našli nějaký bydlení a jídlo alespoň na měsíc! Myslíš,že to zvládneme?" ptá se Dan a tváří se rozhodnutě!
"Super! Já to nějak vymyslím,teď se musíš učit!" a široce se usměju!
---------------------------------------DALŠÍ DEN(úterý)-----------------------------------------------
Dan je ještě ve škole a já ,hledám' útočiště našeho útěku. Ráno jsem nad tím přemýšlela a opravdu,nemůžu bydlet jen s Danem. Musel by mě koupat,krmit,prostě dělat vše se mnou a ještě pracovat. To by nevydržel a bylo by to pro něj ještě horší,než to má teď.
Zapnu si počítač a najedu na ICQ. Mám speciální počítač,na který stačí mluvit a on zapisuje přesně ta písmena,která říkáte. Obvykle používám skype, ale ten člověk, kterému musím napsat ho nemá.
ICQ:
NIKA:"Ahoj sestřičko! Tak dlouho už jsem se s tebou nebavila!" píše mi moje 26 letá sestra. Také v 17ti utekla z domu. Nemohla rodiče snést! To jsme tenkrát byli já s bráchou 5ti letí haranti! Teď žije v Německu a je šťastná.
KIKÍ: "ahoj Niki,jak se máš?"
NIKA: "dobře a ty? Nějak rychle píšeš na klávesnici. Ani já nepíšu tak rychle a to dělám soudní zapisovatelku!"
KIKÍ: "Víš,Niki, tohle já nepíšu!"
NIKA: "takže si tenhle rozhovor čte ještě někdo jiný?" +veselí smajla
KIKÍ: "No,moc toho o mě nevíš! Rodiče ti už nepíšou, viď? Teď neznají ani Dana! Za ten rok,co jsme si nepsali,se toho hodně stalo."
NIKA: "Ježiši,Kiko,nenapínej nebo prasknu? Co se stalo?"
KIKÍ: "já jsem na vozíku,nehýbu se!"
NIKA: "Proboha,co se ti stalo? Udělal sis něco při tancování,viď! Vždy moc přeháníš, vidím tě v televizi!
KIKÍ: "né,za tohle může dětská obrna v 15,to tělo se s tím nedokáže tak poprat. Kdybych prý byla mladší alespoň o 3 roky, jenom bych nechodila! Teď nepohnu ani kouskem těla víc jak o 5 cm."
NIKA: "Týno,to si mi měla naspat dřív! Já bych přijela! Proboha,to mě moc mrzí!"
KIKÍ: "nelitovat prosím,já si zvyknu!" NIKA: "dobře,promiň,ale teď zpátky k Danielkovi! Tys říkala,že už ho rodiče taky odstrkují! To je kvůli tomu vozíku,že jo? Jak někdo může být takový ke svýmu dítěti!"
KIKÍ: "jj,a to je právě to,co ti chci říct! My už to dál nesneseme! Chceme utéct,ale nevíme kam! A sama s Danem být nemůžu,nezvládli bychom to,Dan by to nezvládl,protože já se nepohnu!"
NIKA: "Chcete přijet ke mně?: klidně! Jestli chcete,můžu pro vás i přijet do Čech! Mám to sice kousek cesty, ale co bych pro vás neudělala,vím jak se cítíte!"
KIKÍ: "fakt bys to udělala? Ale bude to těžký! Budeš mi muset se vším pomáhat! Já si fakt nic sama neudělám! Chodím na rehabilitaci,ale to nepomáhá,protože to všichni flákaj!"
NIKA: "a co kdybych ti najala rehabilitační sestru? Je to moje přítelkyně,bydlí naproti mně a je právě bez práce?"
KIKÍ "tak to by bylo naprosto dokonalý! Sestřičko moje,moc ti děkuju,za sebe i za Dana! Máme tě rádi!"
NIKA: "vždyť já vás taky! Tak kdy, kde v kolik?"
"Ahoj lidičky,tohle je vaše nová kamarádka Kristýna Sedláčková, bude s vámi chodit do Pomocné skupiny. Nechám vás tu na chvíli o samotě, ať se poznáte." Říká jedna moc příjemná paní ostatním lidem na vozíku,kteří jsou ve družině.
"Takže, abych se představila. Jsem Kristýna Sedláčková,narodila jsem se 21.10.1989,takže je mi 16 let. Ještě před rokem jsem byla kapitánkou nejlepšího tanečního týmu na světě, ale pak jsem prodělala dětskou obrnu. Od té doby se můžu hýbat jen stěží, ale smysl pro humor jsem neztratila a předem vás upozozňuju,že nestojím o žádnou lítost." Představím se a všichni se ne mě koukají jako bych spadla od někud,kde je vše posvátné.
"Jak můžeš být tak veselá,když víš,že už se možná nikdy nebudeš hýbat?" ptá se mě nechápavě jeden kluk se zamračeným výrazem
"A myslíš si,že když se budu mračit a uzavírat se do sebe,pomůžu tím někomu? Jen sobě uškodím a to mi za to nestojí! Chci žít co nejvíce jako normální člověk!" odpovím s úsměvem a pomalu se otočím na ostatní!
Po dobu 2 hodin,které jsem ve Skupině strávila se mě všichni ptali na příčiny nemoci a pocity na vozíku. Odpovídala jsem většinou vesele,protože smutek nemám ve slovníku.
*****¨
"Tak už jsme tady,Kristýnko! Jak se ti první den v Pomocné skupině líbil?" ptá se taťka, když si pro mě přijeli.
"Tati,já sem do té skupiny vůbec nepatřím. Všichni jsou tu od toho,aby si stěžovali,jak jim někdo nepomohl v obchodě a jak je mrzí, že nemůžou chodit a navzájem se utěšovali! A navíc,pořád mě litujou,to nemám za potřebí! Už sem nechci chodit!" odpovídám nadšenému taťkovi, když mě veze do auta.
Tomu lehce sklapne úsměv,ale "pro mě vždy to nejlepší!"
Už jsem stála rodiče majlant. Speciální vozík na minimální dotek(nemůžu se normálně hýbat), nové velké auto, bezbariérové položky do domu, speciální počítač a jiné.
Už rok se starají jen o mě a na mé dvojče,Daniela, úplně zapomněli! Daniel je doma pořád sám, vůbec nikdo se o něj nestará. Někdy si spolu povídáme. Nezdá se to,ale je větší chudák než já. Dokážete si představit tu bolest,když se na vás rodiče s prominutím vyserou?
Několikrát jsem jim řikala,ať si s Danem povídají jako se mnou,nebo alespoň jako se svým synem,zapojí ho do rodiny,ale nic! Pro ně jsem totiž já to nejdůležitější!
Strašně mě to štve,protože bráška mi pomáhá se vším úplně nejvíc a má nejhorší zásluhy! Já mám vše, na co si vzpomenu a Dan už pomalu ani nesmí jíst,bych měla já dost!
Je pro mě tím nejdůležitějším člověkem na světě. Mí přátelé ze školy se na mě vykašlali už když jsem byla nemocná a to nevěděli,že se nebudu hýbat! Nikdo z nich mě nepřišel do nemocnice ani jednou navštívit,neposlal mi ani jedno SMSku,prostě pro ně už neexistuju. Holky z tanečku mě byly navštívit asi 3krát,ale hodně cestují,takže na mě moc času neměli! Prý jim chybím a vždy chybět budu,takže se musím uzdravit! To jsem se ještě jakžtakž hýbala! Pak jsem upadla do dlouhodobého spánku.
Do školy jsem ještě nezačala chodit,nedávno mě pustili z nemocnice! Teda musela jsem je přemluvit,protože si mě tam ještě chtěli nechat! Není divu, byla jsem měsíc v komatu a doktoři mi nedávali šanci,že se proberu. A nebýt Dana,ani bych se neprobrala.
Byl se mnou denně,držel mě za ruku,učil se ,se mnou' do školy,prostě byl mi psychickou podporou. Já jeho přítomnost cítila,jinak bych to vzdala. Jsem pro Daniela vším,co má! Jak říkám,rodiče ho neznají a přítelkyni už taky nemá,protože to byla jedna z těch nafoukaných fiflen,které nechápou sourozeneckou lásku. Chtěl mi totiž pomoct a tak nebyl tak často s ní. Mrcha!
"Ahoj Daníku! Úsměv,nebo se taky budu mračit! Jak se máš? Co dnes bylo ve škole?" ptá se brášky,když se vrátil ze školy!
"Ani se neptej, ségra. Všichni se na tebe ptají, ale když jím říkám,že se namůžeš hýbat a jsi na vozíku,začnou dělat ty povýšenecký ksichty,jakože když oni normálně chodí,jsou něco víc! Jak já je nenávidím!" říká tak zlostně a nenávistně, že to i mě bolí u srdce. Musí to teď mít těžké.
"Neboj bráško,ono jim to jednou dojde. A doufám,že si i naši rodiče uvědomí,že nejsem jedináček." Povzbuzuji Dana,protože mě to už taky začíná štvát,to jak ho odstrkují!
"Můžu tě?" "Prosím ob!" začali jsme mluvit s bráškou nastejno! Oba se začínáme tlemit a chápeme. Dan ke mně přijde a pevně mě obejme. Jak ráda bych mu ten stisk vrátila,ale nejde to! Nezvednu ruce víš jak 3 centimetry nad vozík!
"Mám tě rád!" říká moje dvojčátko!
"Taky tě mám rada!" odpovím já a cítím Danovu lásku. Přecejen jsme dvojčata(jen tak pro zajímavost-Dan je starší o 6 minut).
"Dane,jestli bude tohle s rodičem pokračovat jen ještě týden,nezvládnu to! Takhle to nejde! Strašně mě to ubíjí! Pojedeme pryč! Řeknu rodičům o nějaký peníze,však já si něco vymyslím a pojedeme třeba i někam do zahraničí,souhlasíš?" ptám se Daniela,když zase sedí naproti mně a drží mě za ruku.
Teď se ne mě kouká vyděšeným výrazem: "Krist,to nemůžeš udělat! Rodiče by tě nenechali nikam odejít! To praskne už když vyjdem před dům!"
"A musí vědět,kam jdeme? Já si něco vymyslím,na to jsem expert!" a kouknu se po Danovi sví šibalským pohledem.
"Týnko,to nemůžeme udělat! Já bych tě neuživil! Ještě nám není ani 18."
"Ty nechceš odejít?" ptám se smutně Dana a dělám psí oči!
"A ty chceš? Vždyť teď se máš jako královna světa"
"Jo a ty jako nejubožejší plantážník v Africe! Proboha,Dane,jsi moje dvojče,můj nejlepší kamarád! Ty si myslíš,že když trpíš ty,já to necítím? To se pleteš, hošánku. Vím,jak moc tě to bolí! Prosím,Daníku,pojď se mnou!" říkám naštvaně a ke konci si už zase z Dana dělám srandu.
"Fajn a kdy? Kam pojedeme? Jak to uděláme? Tohle není na týden plánování! Bude to chtít tak 30 tisíc minimálně,abychom si našli nějaký bydlení a jídlo alespoň na měsíc! Myslíš,že to zvládneme?" ptá se Dan a tváří se rozhodnutě!
"Super! Já to nějak vymyslím,teď se musíš učit!" a široce se usměju!
---------------------------------------DALŠÍ DEN(úterý)-----------------------------------------------
Dan je ještě ve škole a já ,hledám' útočiště našeho útěku. Ráno jsem nad tím přemýšlela a opravdu,nemůžu bydlet jen s Danem. Musel by mě koupat,krmit,prostě dělat vše se mnou a ještě pracovat. To by nevydržel a bylo by to pro něj ještě horší,než to má teď.
Zapnu si počítač a najedu na ICQ. Mám speciální počítač,na který stačí mluvit a on zapisuje přesně ta písmena,která říkáte. Obvykle používám skype, ale ten člověk, kterému musím napsat ho nemá.
ICQ:
NIKA:"Ahoj sestřičko! Tak dlouho už jsem se s tebou nebavila!" píše mi moje 26 letá sestra. Také v 17ti utekla z domu. Nemohla rodiče snést! To jsme tenkrát byli já s bráchou 5ti letí haranti! Teď žije v Německu a je šťastná.
KIKÍ: "ahoj Niki,jak se máš?"
NIKA: "dobře a ty? Nějak rychle píšeš na klávesnici. Ani já nepíšu tak rychle a to dělám soudní zapisovatelku!"
KIKÍ: "Víš,Niki, tohle já nepíšu!"
NIKA: "takže si tenhle rozhovor čte ještě někdo jiný?" +veselí smajla
KIKÍ: "No,moc toho o mě nevíš! Rodiče ti už nepíšou, viď? Teď neznají ani Dana! Za ten rok,co jsme si nepsali,se toho hodně stalo."
NIKA: "Ježiši,Kiko,nenapínej nebo prasknu? Co se stalo?"
KIKÍ: "já jsem na vozíku,nehýbu se!"
NIKA: "Proboha,co se ti stalo? Udělal sis něco při tancování,viď! Vždy moc přeháníš, vidím tě v televizi!
KIKÍ: "né,za tohle může dětská obrna v 15,to tělo se s tím nedokáže tak poprat. Kdybych prý byla mladší alespoň o 3 roky, jenom bych nechodila! Teď nepohnu ani kouskem těla víc jak o 5 cm."
NIKA: "Týno,to si mi měla naspat dřív! Já bych přijela! Proboha,to mě moc mrzí!"
KIKÍ: "nelitovat prosím,já si zvyknu!" NIKA: "dobře,promiň,ale teď zpátky k Danielkovi! Tys říkala,že už ho rodiče taky odstrkují! To je kvůli tomu vozíku,že jo? Jak někdo může být takový ke svýmu dítěti!"
KIKÍ: "jj,a to je právě to,co ti chci říct! My už to dál nesneseme! Chceme utéct,ale nevíme kam! A sama s Danem být nemůžu,nezvládli bychom to,Dan by to nezvládl,protože já se nepohnu!"
NIKA: "Chcete přijet ke mně?: klidně! Jestli chcete,můžu pro vás i přijet do Čech! Mám to sice kousek cesty, ale co bych pro vás neudělala,vím jak se cítíte!"
KIKÍ: "fakt bys to udělala? Ale bude to těžký! Budeš mi muset se vším pomáhat! Já si fakt nic sama neudělám! Chodím na rehabilitaci,ale to nepomáhá,protože to všichni flákaj!"
NIKA: "a co kdybych ti najala rehabilitační sestru? Je to moje přítelkyně,bydlí naproti mně a je právě bez práce?"
KIKÍ "tak to by bylo naprosto dokonalý! Sestřičko moje,moc ti děkuju,za sebe i za Dana! Máme tě rádi!"
NIKA: "vždyť já vás taky! Tak kdy, kde v kolik?"
kikína