close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Co ode mě chceš ?! 16.

1. listopadu 2006 v 13:22 | leny |  FF - Co ode mě chceš ?!
"Tak co se stalo?"křikne na mě Bill, protože pořád nemůžu mluvit.
"No...Paul...zdá se, že se probral."křiknu a skočím mu okolo krku.
"Dobře...zavolám šoférovi a ty zatím dojdi pro Marcy a Toma...nebo ne!Počkej. Půjdu s tebou."řekne Bill, když si vzpomene na ty dva pitomce a já se na něj usměju.
Zavolá řidiče a potom doběhneme za Tomem a Marcelou...řekneme jim, co se stalo a všichni čtyři odjedeme do nemocnice. Naštěstí jsme nepili tak moc a po cestě z nás alkohol vyprhá úplně, takže do nemocnice dojedeme fit.
Vletíme do hospitlu jako střeli a hnedka do Paulova pokoje, ale u jeho dveří nás zastaví nějaká tlustá sestřička.
"Kam pak panstvo?" zeptá se nás přísně. To je jako ve škole, pomyslím si.
"Za Paulem...je to můj strejda. Volali nám z nemocnice, že se probral z kómatu a..."
Než stačím dopovědět, otevřou se dveře od jeho pokoje a na chodbu příjde doktor.
"Doktore?" křikneme na něj všichni najedou, až chudák nadskočí.
"Vás tady ale je...pojďte se mnou, prosím Vás..."řekne doktor a vede nás k sobě do kanceláře. Tam se posadí za stůl a nabídne nám, aby jsme se posadili taky, ale odmítneme.
"Takže... pan Fuller se konečně probral a zdá se, že je všechno v pořádku...paměť a tak."
Jenom se v duchu raduju...
"Můžeme jít z ním? Prosím..."řeknu a usměju se.
"No...ale radši jenom jeden z Vás...zítra se za ním zastavte všichni. Určitě bude mít radost."
Poděkujeme a rozloučíme se.
"Dobře...Nicol. Běž."řekne Tom a ostatní přikývnou, že souhlasí.
"Díky."řeknu a otevřu dveře do jeho pokoje.
"Strejdo??"zašeptám a když ho uvidím, jak sedí opřenej na posteli a zrovna do sebe láduje nějakou brokolici a povídá si se sestřičkou, mám v očích slzy.
"Nicol!!Pojď sem."křikne, když mě uvidí a sestřička i s brokolicí odejde.
V rychlosti se za ním rozběhnu a pevně ho obejmu.
"Holčičko. Musel jsem tě vyděsit...omlouvám se."zašeptá mi do vlasů a já jenom zakroutím hlavou.
"Ani nevíš, jak jsem šťastná, když...že..."nedopovím a znovu ho obejmu.
Pak si k němu sednu na postel.
"Už je všechno v pořádku a slibuju, že už tě nikdy nevyděsím...vážně."řekne a pohladí mě po tváři.
"No to bych ti radila."řeknu se smíchem.
Ještě asi hodinu kecáme na pokoji, ale pak sestřičky usoudí, že je pozdě a měla bych jít domů. Rozloučím se se strejdou se slovy, že za ním hnedka zítra příjdu a pak odejdu z pokoje. Na lavičce ale vidím spícího Billa.
Dojdu k němu a dám mu pusu na čelo. Bill se okamžitě probudí.
"Tak...?"zeptá se mě a protáhne se.
"Všechno je v pořádku."řeknu šťastně a políbím Billíska.
"Pojedeme domů."

"Tak snad už dost, ne??"křikne se smíchem Paul, když vidí tetu Kaulitzovou, jak do pokoje nese další a další balonky.
"To je jako pro malý miminko..."křičí strejda, ale výzdoba se mu líbí.
Já sedím s Billem pohodlně na gauči a držíme se v objetí.
Tom s Marcy sedí na křesle a Tom má Marcelu na klíně.
Do pokoje příjde doktor a nestačí se divit...
"To je ale balónků..."zděsí se a mi se jenom zasmějeme.
"Pane doktore...kdy budu moct jít domů?"zeptá se Paul.
"No... snad pozítří, ale ještě uděláme nějaké testy. Snad je někdo, kdo se o Vás postará v domácí péči?"
"Já!"křikneme s tetou společně a ostatní se nám jenom zasmějou.
"Vidím, že jste na roztrhání...dobře. Za dva dny budeme moct jít domů."prohlásí doktor a odejde.
"Půjdeme?"zašeptá mi do ucha Bill a já přikývnu.
"My se na chvilku vzdálíme..."řekne Bill, chytí mě za ruku a vede mě ke dveřím.
"Kampak mládeži...?"křikne na nás Tom a může se potrhat smíchy.
"To bys rád věděl, co?"sjedu ho pohledem a začnu se smát já.
Pak už spolu vypadneme z pokoje.
"Tak kam teď?"zeptám se Billa, když stojíme před nemocnicí.
"Mám nápad..."řekne a vydáme se spolu směr...jeho dům.
"Ale co...?"nechápu, ale to Billovi zřejmě nevadí...no nic. Nechám se překvapit.
Po chvilce dojdeme domů, zezujeme si botky a výjdeme k němu do pokoje. Posadím se na postel.
"A teď zavři oči."rozkáže mi Bill.
"Ne...žádný překvapení, já..."začnu protestovat, ale Bill mě umlčí polibkem.
"Copak mi nevěříš?"zašeptá a já ho teda poslechnu...zavřu oči.
Najednou mi na klíně něco přistane a já je s leknutím zase otevřu.
Hmm...nějaká krabice.
"Co to je?"zeptám se ho a otevřu víko.
"Tak se podívej."zasměje se a přitulí se ke mě.
"Ježíši...to snad není možný. Vždyť to jsou fotky, jak jsme byli malý."zasměju se a začneme si společně prohlížet fotky z našeho dětství.
U jedné fotky dostaneme solidní výtlem...jsem tam totiž v plavkách...mno...hádám, že mi tam bylo tak sedm, osm let. Na hlavě mám slaměnej klobouk, sluneční brýle a žulím se do fotoaparátu. Mno na tom by ještě nebylo tak nic k smíchu, jenom kdybych měla před zuby... ale ty chybí :-)
"No...ty se moc nesměj."bouchnu Billa do ramene a ukážu mu zase pro změnu jeho fotku. Jsou mu na ní dva roky a na sobě má jenom plínu.
"Na tom není nic k smíchu...vždyť jsem tam rozkošnej."zasměje se.
"Přímo k zulíbání."zasměju se pro změnu já.
Takhle blbneme snad celé odpoledne...
Pak se ale otevřou dveře do pokoje a tam stojí udýchaný Tom...
"Brácha...malér..."křikne.
(Nicolíta)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Byl/a jsi tu ?

Klikni sem prosím

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama