Mě už nezachráníš Kaulitzi! II.
Jen co vyjdu ze třídy,někdo na ,vybafne' za dveřmi! Bill! Ten šok mi málem zastaví srdce! Nejen proto,že je na mě vybafl,ale právě proto,že je to Bill! Proč na mě čekal? Mohl jít domů s Tomem,ale přece jen na mě čeká!
,,Ahoj Bille,potřebuješ něco?" zeptám se mile!
,,Jen tě líp poznat! To ty bydlíš naproti nám,že jo?" usměje se Bill.
Cestou si povídáme,ale najednou se mě Bill začne ptát na pro mě naučené otázky:
,,Týnko,kde si žila předtím? Předtím,než jste se s mamkou přistěhovaly sem,do Loitsche?" ,, Ve Frankfurtu nad Mohanem" vypadlo ze mě jak z encyklopedie,což Billa zarazilo!
Nahodím roztomile zoufalý úsměv a abych se nějak opravila,říkám:,,Promiň Bille,já se k tomu nechci vracet."
To Bill asi pochopil,protože mi začíná dávat otázky,které mě zaskočí stejně,jako Billa moje odpověď: ,, Týno,máš kluka?"
Co?? Tak to je zajímavý,proč se asi ptá? Zeptám se!
,,Proč se ptáš?" a přidám do otázky trochu tajemna.
,,Ale jen tak! Nemusíš odpovídat!" říká úplně rudý Bill!
dobře,sám si to řekl,budu mlčet! V duchu se přímo řehtám! Chudák Bill,teď je na tom opravdu stejně,jako by se neptal a ještě si nemusel připadat trapně! No,nechám ho v tom!
Zbytek cesty probíhá tak nějak mlčky.
Už jsem u naší brány a Bill vypadá,že mi chce něco říct,ale neví,kde začít. Nechci ho trápit a tak se jen rozloučí a odcházím! ,,Ráno? Tak pa!" rozloučení jak se stoletým známým,ale k Billovi se mi to hodilo.
Ještě když dojdu do pokojíčku a podívám se z okna, vidím Billa,jak zavírá dveře a má u toho dosti zamračený,přemýšlivý výraz.
Dřív bych jako holka praskla zvědavostí ,nevědět,co mi chce kluk říct! Ale teď mi to bylo tak nějak jedno! Ale nevím jestli mi byl i Bill stejně ukradený!
Konečně ležím v posteli a vzpomínám na dnešní první školní den! ,Emmo, né jsem Kristýna! Kristo,nebudeš si vybírat kluky podle vzhledu, taková si nikdy být nechtěla a když si byla,neletěla si a několikrát.' napomínám se a snažím si vzpomenout na někoho jiného u nás ve třídě. Marně. Za první den,jsem stihla zaznamenat jen Karol a Kaulitze!
Nechám tomu volný průběh, však ono se něco stane!
-----------------------------------------------------RÁNO----------------------------------------------------
Někdo zvoní! Chci seběhnou ze schodů,ale najednou se mi smeká noha a já letím po hlavě až dolů. Jsem zvyklá si ubližovat,takže ani nevykřiknu bolestí.
Mamka ale tu ránu slyšela a už se ke mně přiřítila s tácem a utěrkou v ruce. Aby taky tu ránu neslyšela! Zkuste si ,potichu' spadnout z třetího schodu od vrchu po hlavě dolů dalších 11 schodů! Podívala se ne mě,no spíš na můj spánek,odkud mi začínal asi téct pramínek krve.
Nakloním se do zrcadla a opravdu mi trochu(no, pro vysvětlení:jako když hercům ve filmech teče pramínek krve z pusy) teče krev ze spánku.
Mamka docela pomalu a klidně jde do šatny! Proč do šatny? A ještě tak pomalu? Jak ji znám,normálně by volala hned sanitku,ale zase bych jim utekla,protože sama poznám,co je mi životu nebezpečné.
Najednou mi hlavou projede ostrá,řezavá bolest a já se ,lámu' v kolenech. To už mamka vybíhá s mím županem a klíčky od auta z šatny: ,,Promiň,Krist,já vím jak nenávidíš nemocnice,ale teď tam musíme! A musela jsem jednat klidně,protože kdybych začala panikařit, zdrhneš a do auta už tě nedostanu."
Chytne mě kolem ramen a vleče do auta! Jsem natolik vysílená tou bolestí,že se ani nebráním.
-----------------------------------------------V NEMOCNICI----------------------------------------------
Mamka mě dotáhla do nemocnice. Jen co vejdeme,se život jakoby zastaví! Všichni se na mě začnou jenom koukat:doktoři i pacienti!
, Jestli okamžitě někdo něco neudělá,tak se jím tady složím!' prolítává mi hlavou! Konečně se ke mně prodírá jeden mladý doktor. Nejdřív mě sjede pohledem(hovado-mám jen tmavě modrou košilku a rozvázaný župan),pak mě chytne a odvádí do ordinace.
Během 25minut jsou doktoři hotoví! Na hlavě mám turban v podobě obvazů! Ještě že jsem se praštila do spánku! No vlastně je to blbost,mám být ráda,že žiju a mám jen slabý otřes mozku,alespoň mi ale neostříhali vlasy!
Mamka mě doveze domů,tady se v rychlosti převleču,vezmu tašku a už mě mamka veze z5 do školy,protože s takovým úrazem se to prý dá vydržet,to tvrdí doktor a já,ale máti by mě nechávala doma i s třískou v prstu! Já se jí už ani nedivím,po tom, co jsem vyváděla v Británii!
Můj milovaný rodič mě dovedl až do třídy,kde učitelka dostala příkaz,moc mě nenamáhat,že mám otřes mozku(no mamka moc německy neumí a tak v doslovném překladu řekla: ,,má otřesený mozek",což ve třídě vyvolalo záchvat smíchu a u mamky silné pohoršení. Učitelka jí to ale vysvětlila,takže se smáli všichni.)
,,Co se ti stalo?"se hned po odchodu mamky ptají Tom a Bill současně!
,,Někdo ráno zvonil,tak jsem chtěla jí otevřít,ale sletěla jsem ze chodů,takže mám otřes mozku a tuhle nádheru na hlavě" říkám a při popisu obvazů si na ně šláhnu a zase mě hlavou projede ta bolest,ale nezatvářím se nijak(doufám),jen si musím dát pozor!
Kluci ovšem oba zbledli! Že by bylo na mě přece jen něco vidět?' strachuju se a z Toma najednou vypadne:,,To jsme zvonily my s bráchou! Prý si včera řekla,že se máme stavit,tak jsme přišli a málem.!"
,,Málem tě zabili..!"dořekl Bill!
Teď už jsem bledá i já? Ale né proto,že by mě kluci ohrožovali na životě,ale nemohla jsem si vzpomenout,že bych říkala:,,ráno se stavte!"
No třeba si Bill to moje TAK RÁNO vyložil jako STAVTE SE PRO MĚ RÁNO!
,,Nevadí kluci,žiju,ne? Nebudeme to dál rozmazávat!" a usměju se!
Jen co vyjdu ze třídy,někdo na ,vybafne' za dveřmi! Bill! Ten šok mi málem zastaví srdce! Nejen proto,že je na mě vybafl,ale právě proto,že je to Bill! Proč na mě čekal? Mohl jít domů s Tomem,ale přece jen na mě čeká!
,,Ahoj Bille,potřebuješ něco?" zeptám se mile!
,,Jen tě líp poznat! To ty bydlíš naproti nám,že jo?" usměje se Bill.
Cestou si povídáme,ale najednou se mě Bill začne ptát na pro mě naučené otázky:
,,Týnko,kde si žila předtím? Předtím,než jste se s mamkou přistěhovaly sem,do Loitsche?" ,, Ve Frankfurtu nad Mohanem" vypadlo ze mě jak z encyklopedie,což Billa zarazilo!
Nahodím roztomile zoufalý úsměv a abych se nějak opravila,říkám:,,Promiň Bille,já se k tomu nechci vracet."
To Bill asi pochopil,protože mi začíná dávat otázky,které mě zaskočí stejně,jako Billa moje odpověď: ,, Týno,máš kluka?"
Co?? Tak to je zajímavý,proč se asi ptá? Zeptám se!
,,Proč se ptáš?" a přidám do otázky trochu tajemna.
,,Ale jen tak! Nemusíš odpovídat!" říká úplně rudý Bill!
dobře,sám si to řekl,budu mlčet! V duchu se přímo řehtám! Chudák Bill,teď je na tom opravdu stejně,jako by se neptal a ještě si nemusel připadat trapně! No,nechám ho v tom!
Zbytek cesty probíhá tak nějak mlčky.
Už jsem u naší brány a Bill vypadá,že mi chce něco říct,ale neví,kde začít. Nechci ho trápit a tak se jen rozloučí a odcházím! ,,Ráno? Tak pa!" rozloučení jak se stoletým známým,ale k Billovi se mi to hodilo.
Ještě když dojdu do pokojíčku a podívám se z okna, vidím Billa,jak zavírá dveře a má u toho dosti zamračený,přemýšlivý výraz.
Dřív bych jako holka praskla zvědavostí ,nevědět,co mi chce kluk říct! Ale teď mi to bylo tak nějak jedno! Ale nevím jestli mi byl i Bill stejně ukradený!
Konečně ležím v posteli a vzpomínám na dnešní první školní den! ,Emmo, né jsem Kristýna! Kristo,nebudeš si vybírat kluky podle vzhledu, taková si nikdy být nechtěla a když si byla,neletěla si a několikrát.' napomínám se a snažím si vzpomenout na někoho jiného u nás ve třídě. Marně. Za první den,jsem stihla zaznamenat jen Karol a Kaulitze!
Nechám tomu volný průběh, však ono se něco stane!
-----------------------------------------------------RÁNO----------------------------------------------------
Někdo zvoní! Chci seběhnou ze schodů,ale najednou se mi smeká noha a já letím po hlavě až dolů. Jsem zvyklá si ubližovat,takže ani nevykřiknu bolestí.
Mamka ale tu ránu slyšela a už se ke mně přiřítila s tácem a utěrkou v ruce. Aby taky tu ránu neslyšela! Zkuste si ,potichu' spadnout z třetího schodu od vrchu po hlavě dolů dalších 11 schodů! Podívala se ne mě,no spíš na můj spánek,odkud mi začínal asi téct pramínek krve.
Nakloním se do zrcadla a opravdu mi trochu(no, pro vysvětlení:jako když hercům ve filmech teče pramínek krve z pusy) teče krev ze spánku.
Mamka docela pomalu a klidně jde do šatny! Proč do šatny? A ještě tak pomalu? Jak ji znám,normálně by volala hned sanitku,ale zase bych jim utekla,protože sama poznám,co je mi životu nebezpečné.
Najednou mi hlavou projede ostrá,řezavá bolest a já se ,lámu' v kolenech. To už mamka vybíhá s mím županem a klíčky od auta z šatny: ,,Promiň,Krist,já vím jak nenávidíš nemocnice,ale teď tam musíme! A musela jsem jednat klidně,protože kdybych začala panikařit, zdrhneš a do auta už tě nedostanu."
Chytne mě kolem ramen a vleče do auta! Jsem natolik vysílená tou bolestí,že se ani nebráním.
-----------------------------------------------V NEMOCNICI----------------------------------------------
Mamka mě dotáhla do nemocnice. Jen co vejdeme,se život jakoby zastaví! Všichni se na mě začnou jenom koukat:doktoři i pacienti!
, Jestli okamžitě někdo něco neudělá,tak se jím tady složím!' prolítává mi hlavou! Konečně se ke mně prodírá jeden mladý doktor. Nejdřív mě sjede pohledem(hovado-mám jen tmavě modrou košilku a rozvázaný župan),pak mě chytne a odvádí do ordinace.
Během 25minut jsou doktoři hotoví! Na hlavě mám turban v podobě obvazů! Ještě že jsem se praštila do spánku! No vlastně je to blbost,mám být ráda,že žiju a mám jen slabý otřes mozku,alespoň mi ale neostříhali vlasy!
Mamka mě doveze domů,tady se v rychlosti převleču,vezmu tašku a už mě mamka veze z5 do školy,protože s takovým úrazem se to prý dá vydržet,to tvrdí doktor a já,ale máti by mě nechávala doma i s třískou v prstu! Já se jí už ani nedivím,po tom, co jsem vyváděla v Británii!
Můj milovaný rodič mě dovedl až do třídy,kde učitelka dostala příkaz,moc mě nenamáhat,že mám otřes mozku(no mamka moc německy neumí a tak v doslovném překladu řekla: ,,má otřesený mozek",což ve třídě vyvolalo záchvat smíchu a u mamky silné pohoršení. Učitelka jí to ale vysvětlila,takže se smáli všichni.)
,,Co se ti stalo?"se hned po odchodu mamky ptají Tom a Bill současně!
,,Někdo ráno zvonil,tak jsem chtěla jí otevřít,ale sletěla jsem ze chodů,takže mám otřes mozku a tuhle nádheru na hlavě" říkám a při popisu obvazů si na ně šláhnu a zase mě hlavou projede ta bolest,ale nezatvářím se nijak(doufám),jen si musím dát pozor!
Kluci ovšem oba zbledli! Že by bylo na mě přece jen něco vidět?' strachuju se a z Toma najednou vypadne:,,To jsme zvonily my s bráchou! Prý si včera řekla,že se máme stavit,tak jsme přišli a málem.!"
,,Málem tě zabili..!"dořekl Bill!
Teď už jsem bledá i já? Ale né proto,že by mě kluci ohrožovali na životě,ale nemohla jsem si vzpomenout,že bych říkala:,,ráno se stavte!"
No třeba si Bill to moje TAK RÁNO vyložil jako STAVTE SE PRO MĚ RÁNO!
,,Nevadí kluci,žiju,ne? Nebudeme to dál rozmazávat!" a usměju se!
kikuška
začína to dobře,tak honem dál!!!!!!!!!!!!!!