"Za dva týdny?! Už....?!" vykřiknu na mamku a ta se na mě přísně podívá.
"Copak se ti něco nezdá?!" zeptá se mě taky zvýšeným hlasem a já jenom zakroutím hlavou.
Právě mi totiž maminka oznámila, že se bude za dva týdny vdávat.
Nevím proč, ale Tomas je mi poslední dobou hodně nepříjemnej... Doufám, že mu nejde jenom o ty peníze, které mamka vydělává...
"Takže si nic neplánuj, mladá slečno..."
"Jenom za týden pojedu s klukama na pláž, ju? Budeme se tam učit." řeknu a mamka jenom přikývne. Že by mi na to skočila?! Asi jo...
Potom už obě dvě mlčíme a doděláváme oběd, než příjde Tomas z práce...
"Dojdu koupit mlíko, vy dva, jo?"křikne na mě a na Tomase do obýváku mamka. Já jenom tiše přikývnu a Tomas nereaguje vůbec.
Po chvilce jenom slyším jak se za ní zavřeli dveře...
"Dojdi mi ohřát večeři..."přikáže mi Tomas a já vyvalím oči... Co třeba slovíčko díky?! Ani náhodou, frajere...
"Nemáš nohy?"zeptám se ho arogantně a s úšklebkem.
"Nebuď na mě drzá, slečinko!!"vykřikne rozzuřeně a já se začínám pomali, ale jistě bát. Konečně vím, co je to za člověka, ale mamka mi neuvěří...
"Nejsem žádná tvoje sluška, Tomasi..."řeknu a dál si v klidu koukám na televizi.
"Tak ohřeješ mi to pitomý jídlo nebo ne?!?!"vykřikne a postaví se.
Já dělám, že prostě neexistuje a dál koukám na telku...
Najednou mi na pravou tvář přistane facka, že přepadnu přes křeslo a z pusy mi teče dokonce krev. S námahou se postavím a vyděšeně koukám na Tomase.
"Co...co si o sobě myslíš?"zeptám se ho a utírám si do rukávu ret, kterej mi prasknul a tvář mám celou napuchlou...
"Nemáš bejt drzá...však já tě to odnaučím!"
"Řeknu mamce, jakej seš hajzl a vypadneš od nás!"
"To si zkuz a dopadneš hůř než jenom s rozraženou pusou!!"vykřikne na mě, ale víc ho neposlouchám... i když je venku tma jako v pytli a i když prší, musím prostě vypadnout ven...
Po tvářích mi tečou slzy a já...mám strach!! Z ničeho nic mě uhodí...čeho je ještě schopnej?!?!
Mamka mi určitě neuvěří...budu jí muset lhát...
Myšlenky se mi v hlavě víří jedna za druhou, ale to už stojím před domem Toma a Billa. Zazvoním a doufám, že mi otevře Tom, ale bohužel...otvírá mi Bill.
"Karol...co se ti stalo?"zeptá se mě vyděšeně a už mě táhne k nim domů.
"Je...je tady Tom?" zeptám se ubrečeným hlasem a stírám si z tváří slzy.
Bill zakroutí hlavou a prohlíží si mojí tvář, která má nejpíš pěknou barvu...
"Nebudu tě otravovat..."řeknu tichým hlasem a chci odejít, ale Bill mě chytí jemně za loket a otočí mě k sobě zpátky.
"Pojď..."řekne a posadí mě k němu do pokoje na postel. Potom na chvilku odejde a příjde s lékarničkou v ruce.
Začne mi tvář ošetřovat a já jenom sykám bolestí...i když mě to skoro vůbec nebolí...jeho doteky to spravují...
"A teď mi řekni, co se ti stalo..."vyzve mě a uklidí lékarničku.
"Já...spadla jsem ze schodů..."zalžu a vím, že mi na to Bill neskočí.
"Karol!! Kdo ti to udělal?"
"To-Tomas..."
"Cože?! Myslel jsem si, že spolu vycházíte dobře..."nechápe Bill a posadí se za mnou na postel.
"Poslední dobou je divnej...chtěl po mě, abych mu ohřála večeři a já odmítla a dopadla jsem takhle...Bille, nikde to nikomu neříkej, prosím tě... To se spraví."
"Karol...on toho nenechá..."
Jenom smutně sklopím hlavu a zadívám se na svoje ruce, které mám v klíně. Musím uznat, že Bill má asi pravdu...uhodil mě jednou a nic mu nebrání v tom, aby to zopakoval...
"Dneska přespíš tady..."řekne Bill a já se na něj vyděšeně podívám... Je pravda, že domů se mi vůbec nechce, ale abych tady byla sama s Billem...
/Nicolca/
"Copak se ti něco nezdá?!" zeptá se mě taky zvýšeným hlasem a já jenom zakroutím hlavou.
Právě mi totiž maminka oznámila, že se bude za dva týdny vdávat.
Nevím proč, ale Tomas je mi poslední dobou hodně nepříjemnej... Doufám, že mu nejde jenom o ty peníze, které mamka vydělává...
"Takže si nic neplánuj, mladá slečno..."
"Jenom za týden pojedu s klukama na pláž, ju? Budeme se tam učit." řeknu a mamka jenom přikývne. Že by mi na to skočila?! Asi jo...
Potom už obě dvě mlčíme a doděláváme oběd, než příjde Tomas z práce...
"Dojdu koupit mlíko, vy dva, jo?"křikne na mě a na Tomase do obýváku mamka. Já jenom tiše přikývnu a Tomas nereaguje vůbec.
Po chvilce jenom slyším jak se za ní zavřeli dveře...
"Dojdi mi ohřát večeři..."přikáže mi Tomas a já vyvalím oči... Co třeba slovíčko díky?! Ani náhodou, frajere...
"Nemáš nohy?"zeptám se ho arogantně a s úšklebkem.
"Nebuď na mě drzá, slečinko!!"vykřikne rozzuřeně a já se začínám pomali, ale jistě bát. Konečně vím, co je to za člověka, ale mamka mi neuvěří...
"Nejsem žádná tvoje sluška, Tomasi..."řeknu a dál si v klidu koukám na televizi.
"Tak ohřeješ mi to pitomý jídlo nebo ne?!?!"vykřikne a postaví se.
Já dělám, že prostě neexistuje a dál koukám na telku...
Najednou mi na pravou tvář přistane facka, že přepadnu přes křeslo a z pusy mi teče dokonce krev. S námahou se postavím a vyděšeně koukám na Tomase.
"Co...co si o sobě myslíš?"zeptám se ho a utírám si do rukávu ret, kterej mi prasknul a tvář mám celou napuchlou...
"Nemáš bejt drzá...však já tě to odnaučím!"
"Řeknu mamce, jakej seš hajzl a vypadneš od nás!"
"To si zkuz a dopadneš hůř než jenom s rozraženou pusou!!"vykřikne na mě, ale víc ho neposlouchám... i když je venku tma jako v pytli a i když prší, musím prostě vypadnout ven...
Po tvářích mi tečou slzy a já...mám strach!! Z ničeho nic mě uhodí...čeho je ještě schopnej?!?!
Mamka mi určitě neuvěří...budu jí muset lhát...
Myšlenky se mi v hlavě víří jedna za druhou, ale to už stojím před domem Toma a Billa. Zazvoním a doufám, že mi otevře Tom, ale bohužel...otvírá mi Bill.
"Karol...co se ti stalo?"zeptá se mě vyděšeně a už mě táhne k nim domů.
"Je...je tady Tom?" zeptám se ubrečeným hlasem a stírám si z tváří slzy.
Bill zakroutí hlavou a prohlíží si mojí tvář, která má nejpíš pěknou barvu...
"Nebudu tě otravovat..."řeknu tichým hlasem a chci odejít, ale Bill mě chytí jemně za loket a otočí mě k sobě zpátky.
"Pojď..."řekne a posadí mě k němu do pokoje na postel. Potom na chvilku odejde a příjde s lékarničkou v ruce.
Začne mi tvář ošetřovat a já jenom sykám bolestí...i když mě to skoro vůbec nebolí...jeho doteky to spravují...
"A teď mi řekni, co se ti stalo..."vyzve mě a uklidí lékarničku.
"Já...spadla jsem ze schodů..."zalžu a vím, že mi na to Bill neskočí.
"Karol!! Kdo ti to udělal?"
"To-Tomas..."
"Cože?! Myslel jsem si, že spolu vycházíte dobře..."nechápe Bill a posadí se za mnou na postel.
"Poslední dobou je divnej...chtěl po mě, abych mu ohřála večeři a já odmítla a dopadla jsem takhle...Bille, nikde to nikomu neříkej, prosím tě... To se spraví."
"Karol...on toho nenechá..."
Jenom smutně sklopím hlavu a zadívám se na svoje ruce, které mám v klíně. Musím uznat, že Bill má asi pravdu...uhodil mě jednou a nic mu nebrání v tom, aby to zopakoval...
"Dneska přespíš tady..."řekne Bill a já se na něj vyděšeně podívám... Je pravda, že domů se mi vůbec nechce, ale abych tady byla sama s Billem...
/Nicolca/