Vášeň 17.
Tančili jsme, tiskli tělo na tělo a já začínala opět pociťovat vzrušení. Už mě unavovalo být neustále ve střehu, stále si něco zakazovat. Styděla jsem se, ale toužila po tom se mu oddat. Moc jsem si přála, aby to bylo možné. O nějakém vztahu tu nemohla být ani řeč, ale sex?
Proč bych jej nemohla využít? Chtěla jsem ho, tak moc! Avšak ve stejnou chvíli jsem si též uvědomila, že bych mu to nemohla udělat. Ani sama sobě. Je to všechno na hovno. Scheisse!!!
A v tu chvíli jsem věděla, co musím udělat. Asi mi to utrhne srdce, ale jiná možnost není.
Musím odejít. Musím to nějak udělat. Protože mi hrozilo obrovské nebezpečí, a to, že se bezhlavě zamiluju. To jsem nemohla připustit.
Už jsem se rozhodla. Zavolám Davidovi, musí mi to povolit. Sice jsem smluvně vázána až do konce tour, ale snad to pro mě udělá. Doufám. Jinak se vážně zblázním!
Se zmatkem v hlavě jsem se Billovi opřela o rameno a konečně si pořádně oddychla. Dospěla jsem k rozhodnutí a všechen stres ze mě spadl. Jenže se objevil smutek, pocit, který mi zatížil srdce jako kus šutru.
Naposledy jsem se k němu přitiskla, potom jej lehce odstrčila, podívala se mu do očí a pomalu odešla zpět ke stolu. Zůstal tam zaraženě stát a díval se za mnou.
Bylo mi jedno, co viděl v mých očích, nebo jestli náhodou někdo postřehl v posledních pár minutách našeho tance něco víc, než jen "tanec". Bylo mi to všechno ukradený. Rezignovala jsem. Myslela jsem si o sobě, že jsem silnější. Že mě nic nerozhodí, že to dokážu vyřešit. Myslela jsem, že největší problém bude Bill, ale opak je pravdou. Největším problémem jsem já. Moje myšlenky, moje pocity, moje tužby. Scheisse!!!!
Sedla jsem si ke stolu, kdy už byli i ostatní. To se mi právě hodilo, protože bylo kolem půlnoci a já měla výmluvu, proč už musíme jít.
Zavolali jsme si odvoz a já jim v autě sdělila, že si s nimi potřebuji zítra promluvit. Myslela jsem si, že čím dřív to udělám tím líp. Jen přikývli na souhlas a zase se věnovali sdělování zážitků z clubu. Jen Bill seděl tiše a rentgenoval mě očima. Abych se na něj nemusela dívat, zavřela jsem oči a zavrtala se do sedačky.
Ucítila jsem na tváři nějaký dotyk. Prudce jsem se napřímila a otevřela oči. Asi jsem usnula.
Vystoupili jsme z auta a šli do hotelu. Zaskočila jsem ještě na recepci, objednat auto na zítřek, protože byl v plánu menší rozhovor pro televizní stanici.
Kluci šli napřed, byla jsem vděčná, že už jej nepotkám. Dneska toho na mě bylo dost. Nastoupila jsem do výtahu, zavřela oči a opřela se o stěnu. Výtah zastavil, odlepila jsem se od stěny výtahu a chystala se vystoupit. Zarazila jsem se uprostřed cesty. Naproti výtahu stál Bill a ležérně se opíral o zeď. Očividně na mě čekal. Nevěděla jsem, co mi chce. Možná bych toho mohla využít a promluvit si s ním. Nahromadilo se to ve mně a já vybuchla.
"Proč jsi to udělal?" vypálila jsem na něj, ani se nezmohl na slovo. Jen stál a zíral na mě. To mě rozzlobilo ještě víc.
"No co je? Někdo ti uřízl jazyk? Odpověz mi!" zvýšila jsem hlas. Chudáček, jen na mě pořád vyděšeně zíral. A jeho obličej začínal mít opět červenou barvu. Najednou nevěděl, kam s očima. Sklopil hlavu a jediný co z něj vypadlo bylo:
"Promiň." Téměř jsem ho neslyšela.
"Myslel sis, že nepříjdu na to, že jsi to byl ty? To si o mě skutečně myslíš, že jsem tak slaboduchá? Tušíš vůbec, jak …..já …..to je jedno." Zakončila jsem svůj proslov unaveně a otočila se od něj stranou. Ještě se mu jednou podívala do očí a v nich se zračilo hluboké ponížení a stud. Zavrtěla jsem hlavou a vydala se ke svému pokoji.
"Dani, počkej! Prosím, já…. já jsem ti nechtěl ublížit! Promiň mi to prosím! Já vím, že si o mě myslíš jen to nejhorší, ale já už nevěděl, co jinýho udělat. Musím na tebe pořád myslet. Nemůžu spát, nemůžu psát, já už nevím jak dál. Vím, že si za to můžu sám, ale ty jsi to taky chtěla. Řekla jsi to. Vím to! Pořád na tu noc musím myslet. Nejhorší je, že o tom nemůžu nikomu říct. Možná jsem se už zbláznil, ale já……
By Dania