Vášeň 30.
"Myslím, že už jsem to pochopil. Je mi líto, že to takhle dopadlo. Svoji práci děláš perfektně, bude těžké tě nahradit." Řekl a stále se na mě díval. Začala jsem rudnout. Ježíš, to je zase trapas.
"Díky!" usmála jsem se smutně a zvedla z pohovky. Přišel ke mně, objal mě, políbil na tvář a chystal se k odchodu.
"Já, ještě se s nimi rozloučím a pojedu." Řekla jsem.
"Tak brzo? Já myslel…….no dobře. Já někoho seženu, kdo to vezme za tebe. A promiň, že……no to je jedno. Tak ahoj a snad se ještě uvidíme. Je mi to líto! Tak ahoj." Naposledy se na mě podíval a zaklaply se za ním dveře.
Dobře, to by bylo. Probíhalo to dobře, čekala jsem, že mě bude přesvědčovat nebo nadávat. Zaskočil mě. Jenže teď přijde na řadu ta nejtěžší část. Možná bych jim jenom mohla nechat dopis, protože osobní loučení bude kruté. Ale po chvilce jsem to zavrhla, protože alespoň tohle jim dlužím. Jsou moc fajn a takhle formální přístup si nezaslouží.
Sebrala jsem veškerou odvahu a vydala se jejich pokojům. Rozloučím se se všemi najednou, alespoň to nebudu muset opakovat čtyřikrát. Ale celkem jsem se bála Billovy reakce.
Nejdříve jsem se vydala ke Georgovi. "Ahoj Georgu, mohl by jsi prosím tě přijít k Billovi? A vezmi sebou i Gustava, jo? Díky." Řekla jsem mu mezi dveřmi a šla k Tomovi.
"Ahoj, prosím tě přijď k Billovi, musím s váma mluvit. Díky." Zopakovala jsem svoji žádost a šla hned k Billovi.
Otevřela jsem dveře, ležel zrovna na posteli a poslouchal hudbu. Když mě viděl, posadil se a pozval mě dovnitř.
"Ahoj, co potřebuješ?" zeptal se mě a já vešla.
"Jen jsem ti chtěla říct, že .." ale víc už jsem toho nestihla, protože se ve dveřích objevil Tom a vzápětí hned Georg s Gustavem.
"Dobře, tak jste tu všichni." Řekla jsem nervózně a posadila se do křesla. Vzali to jako signál a sedli si naproti mně na pohovku a do křesel.
"Tak co jsi nám chtěla říct?" zeptal se Gustav a všichni na mě upřeli svoje pohledy. Jak jsem tam tak seděla a oni sledovali každý můj pohyb, proklínala jsem se, že jsem se radši nerozloučila s každým zvlášť.
"Ehmm, já jsem se s vámi přišla rozloučit." Můj hlas mi připadal nějak cize. Zvedla jsem hlavu a podívala se na ně. Čekala jsem šok, nebo zmatek, ale to co jsem viděla v jejich tvářích mě překvapilo.
"Víme, proč to děláš." Ozval se Georg a já se na něj překvapeně podívala. Cože? Oni to vědí? Ale to přece….!
A nebyla jsem jediná, kdo byl překvapený. Bill se otočil na Toma a v obličeji měl vražedný výraz.
"Sorry, ale oni na to přišli sami. Sem jim nic neřek! Vážně!" Hájil se Tom.
Nasucho jsem polkla. No tak to je super. Oni to vědí. To je tak trapné. Budu to muset urychlit, nebo se studem propadnu do země.
Bill se na mě prosebně podíval a snažil se naznačit, ať to nedělám. Prudce jsem se postavila a přešla k pohovce. Tom se postavil a já ho sevřela v náručí.
"Ahoj Tomi, jseš super kluk, ale trošku se kroť. Vím, že tam uvnitř jseš jinej. Tak nezlob, jo?" pošeptala jsem mu do ucha a ještě jednou jej pevně stiskla. Odtáhla jsem se a viděla v jeho očích slzičky. Zamrkala jsem, abych potlačila ty svoje.
Potom přišel na řadu Georg. Taky jsem jej objala a zašeptala: "Dohlídni na ně, jseš nejstarší, tak na tebe spoléhám, jo? Měj se pěkně a užívejte si to!" Snažil se tvářit drsně, jako vždycky, ale stejně se mu podezřele leskly oči. Teď už jsem byla tak na měkko, že jsem přes závoj slz skoro neviděla.
"Jseš hodnej a milej kluk, neměň se. Doufám, že zůstanete pořád tak super, jaký vás znám." Řekla jsem Gustovi v objetí a připravovala se na tu nejtěžší část. Bill.
Postoupila jsem o krok doleva a zvedla k němu uslzený pohled. Nebyla jsem sama, komu tekly slzy po tvářích. Billovi se roztekl make-up, ale zřejmě mu to bylo jedno. A mě ostatně taky. Prudce jsem se k sobě přitiskli a objímali se tak silně, že jsem nemohla popadnout dech. Ještě naposledy jsem chtěla cítit jeho rty a tak jsem jej políbila. Bylo to naposledy. Naposledy!!! Tiskli jsem se k sobě a bylo nám jedno, že nás pozoruje zbytek TH. Potřebovala jsem ještě naposledy cítit jeho chuť a dotek jeho jazyka.
Byl to zoufalý polibek dvou zoufalých lidí. Možná jsme měli šanci. Možná jsem to mohla alespoň zkusit, nevím. Ale jedno vím jistě: Nikdy nezapomenu na jednoho tmavovlasého mladíka s uhrančivým pohledem a tím nejkouzelnějším úsměvem, jaký jsem kdy viděla. Na mladíka, který se mi navždy zapsal v srdci. Na mladíka, který o rok později nečekaně…….
KONEC
By Dania
Je to bomba ale udělej prosím happy end díky