Seděla jsem v čekárně a myslela, že si nervozitou snad ukoušu nehty. Otevřely se dveře od ordinace a v nich se objevil můj lékař.
"Tak pojď, Cassandro." Jeho klidný hlas se vůbec neshodoval s výrazem, jenž se mu zračil ve tváři. Tušila jsem, co mi chce říct, jaké "příjemné" novinky pro mě má.
Prkenně jsem vstala a vydala se k němu. Srdce mi bušilo jako splašené a nemohla jsem dýchat. Nikdy jsem nechtěla, aby kdokoliv chodil na tyhle lékařské návštěvy se mnou. Mělo to svoje důvody. Nemám ráda, když mě někdo vidí plakat. Nechci, aby mě litovali a jejich soucitné tváře mě ještě více srážely k zemi. Proto tu není nikdo, ani rodiče ani Bill, prostě nikdo.
Vešla jsem do ordinace a sedla si na připravenou židli. Snažila jsem se připravit na slova, která stoprocentně přijdou. Počkala jsem, až si doktor sedne na svoje místo, otevře složky a nasadí účastný pohled. Potom pronese něco jako: 'Je mi to líto, Cassandro, ale už se nedá nic jiného dělat.'
Zvedla jsem k němu pohled a čekala, až tyhle slova vyřkne. Nadechl se a spustil.
"Jak jistě víte, váš stav se poslední dobou zhoršoval. Snažili jsme se změnit přístup k léčbě, avšak ten, jak se ukázalo, nebyl úspěšný. Je mi to velmi líto, že vám to musím říct, ale už se nedá moc dělat. Budeme vám podávat léky tišící bolest a standardní koktejl, nic jiného už nezbývá." Vydechla jsem a několikrát zamrkala. Tušila jsem, že to přijde. Už mě zajímala jediná informace, kterou mi mohl sdělit.
"Jak dlouho ještě?" upřela jsem na něj přísný pohled a čekala na odpověď.
"Jsou to jen odhady, ale myslím, že asi dva až tři měsíce. Váš stav se bude rapidně zhoršovat, následně bude nutná hospitalizace." Chtěl ještě něco dodat, ale nenechala jsem ho. Vzala jsem si recept na léky, zvedla se ze židle a otočila se k odchodu.
"Děkuju za všechno." Zašeptala jsem a vyšla z ordinace. Ztěžka jsem dosedla na lavičku na chodbě a čekala, až se uklidní ten třas v kolenu. Najednou, jako by všechno ustalo, jako bych si uvědomila, že tady můžu být už jen pár týdnů, jen několik málo týdnů! Najednou jsem si uvědomila, jak mi budou všichni chybět, že už je potom nikdy neuvidím! Nejsem věřící, nevěřím na posmrtný život nebo v anděly. Bylo by to krásné, ale není to pravda. A v ten okamžik mě přepadl hrozný spěch. Vždyť já ještě nic nedokázala!
Včera jsem se s Billem domluvila, že příští týden začneme s tím seznamem. Jak je to příhodné! Vlastně mě ty doktorovy slova ani nijak moc nepřekvapily. Cítila jsem, že už bude brzo konec. Všichni si myslí, že chci umřít v nemocnici, polomrtvá bolestmi a utlumená sedativy. Já ale tohle nechci. Tohle je poslední položka, kterou ještě zbývá doplnit na seznam. Ukončit to! Ukončit všechno to trápení, tu bolest. Proto chci mít všechno vyřízené, chci, aby všechno bylo v pořádku! Protože jakmile splním všechno ze seznamu, zabiju se. Myslím si, že to Bill určitě tuší. A proto odkládal začátek našeho 'dobrodružství'. Ale už se to déle odkládat nedá. Počítám, že mám tak měsíc, než mi bude tak špatně, že se nebudu schopná ani pohnout. Už jen měsíc s lidmi, které miluju ze všeho nejvíc! Je to nespravedlivý! Tak strašně nespravedlivý! Vylovila jsem z tašky mobil a vytočila Billovo číslo. Slíbila jsem mu, že jakmile budu něco vědět, povím mu to a chtěla jsem se s ním setkat. Potřebovala jsem vidět jeho veselou tvář, jeho nadšení, protože já toho nejsem v tuhle chvíli schopná.
Čekám, než to zvedne. Nějak dlouho to zvoní, asi vyrušuju, ale je mi to jedno! Kašlu na to! Potřebuju slyšet jeho hlas! Konečně!
"Ahojky, tak co? Jak to dopadlo?" vystartoval okamžitě.
"Máš teď trošku času? Můžeme se sejít? Já bych s tebou chtěla mluvit!"
"Jasně, jsme ve studiu, tak když tak přijdi. Nebo mám pro tebe někoho poslat?"
"Nene, to je dobrý, já tam budu tak za dvacet minut, jo? Ahoj!" zavěsila jsem a zamyšleně došla na první zastávku, ze které mi jede autobus. Mám mu říct, kolik času mi ještě zbývá? Mám mu přidělávat další starosti? Nevím! Sice jsme se dohodli, že před ním nebudu nic tajit, ale tohle?
Celou cestu autobusem jsme přemýšlela, jestli mu to říct, a když už, tak jakým způsobem. Vím moc dobře, jak se bude tvářit, až to zjistí. Dovedu si živě představit tu bolest v jeho očích, když si to uvědomí. Je mi ho líto! Nechci, aby se trápil! Ale jak to udělat? Nijak.
Autobus zastavil a já se s těžkým srdcem zvedla ze sedačky. K jejich nahrávacímu studiu je to už jen kousek. Rozhodla jsem se. Povím mu to, řeknu mu všechno, protože jsme si to slíbili. Žádný tajnosti! Jen pravda. I když bolestivá, ale upřímná. Zastavila jsem se před vchodovými dveřmi a zhluboka se nadechla. Zatlačila jsem a vešla. Mávla jsem na recepční a vyrazila k výtahu. Všichni mě tu už znají. V tomhle studiu jsem byla už nesčetněkrát. Jen co se za mnou zavřely dveře výtahu, musela jsem se opřít o stěnu. Srdce mi opět bušilo jako splašené a nemohla jsem dýchat. "Uklidni se!" zašeptala jsem a začala zhluboka dýchat. Zavřela jsem oči a v duchu si přehrávala celou nadcházející situaci. Tohle bude snad nejtěžší rozhovor v mým životě. Ne, omyl, bude tu ještě jeden - s mámou a tátou.
Nade mnou se ozvalo cinknutí, signalizující páté patro. Jsem tu! Vystoupila jsem a došla ke dveřím od studia. Napřáhla jsem ruku a položila ji na kliku. Druhou rukou jsem si nervózně uhladila vlasy a konečně vešla. Byli tam všichni. Otočili ke mě svoje pohledy a já zčervenala. Sklopila jsem pohled a zavřela za sebou dveře. Bill se okamžitě vymrštil a šel ke mně. Hlavně nebrečet!! Prosím, Bože, ať to zvládnu bez jediné slzy! Moc prosím!
"Ahoj, Cas, tak co? Povídej!" usmál se a vzal mě za ruku. Ne! Nechci brečet! Pevně jsem stiskla víčka a zamrkala. Zvedla jsem k němu pohled a podívala se mu do očí.
"Promiň!" zašeptala jsem a vlastně ani nevěděla, proč jsem mu řekla zrovna tohle. Už jsem nedokázala zadržet slzy. Kanuly mi po tvářích a já se je snažila rychle setřít. Zalapal po dechu a zůstal nehybně stát. Neměla jsem odvahu, podívat se mu do tváře. Tušila jsem, co tam uvidím. Lítost, smutek, vztek, bezmoc? Ani jsem nemusela nic vysvětlovat, stačilo jediné slovo a všechno mu došlo.
"Jak dlouho, Cassie?" zašeptal a na naše spojené ruce dopadla první kapka.
"Měsíc." Hlesla jsem. Prudce se nadechl a otočil na stranu. Podíval se na mě. Jeho oči byly zalité slzami. Prudce mě k sobě přitáhl a sevřel v obětí. Začala jsem ho hladit po zádech a cítila, jak pláče. Tohle je nejhorší den v mým životě. A nejhorší na tom bylo, že to já můžu za jeho smutek. Radši jsme mu neměla nic říkat. Tiskla jsem se k němu a vnímala každičký detail, který jsem mohla. Kdybych tak mohla vrátit čas! Jenže to nejde.
Odtáhla sjem se od něj a pohladila ho po tváři.
"Neplakej, věděli jsme, že tohle jednou přijde. Tak si musíme užít veškerou srandu, dokud to ještě jde. Ano? Bille, prosím, nedělej mi to ještě těžší." Utírala jsem si slzy z tváří a slabě se usmála.
"Promiň, nějak jsem se neovládl." Zašeptal a snažil se znovu nebrečet. Mám ho strašně moc ráda! Poprvé od svýho příchodu jsem se rozhlídla po místnosti. Bylo tam absolutní ticho a všichni seděli jak zařezaní. Zvedla jsem ruku a se slabým zakolísáním v hlase řekla: "Ahoj, jak se máte?" No, trapnější pozdrav jsem si vymyslet nemohla, ale to už neřeším. Zbývá mi příliš málo času na to, abych se zabývala takovýma prkotinama. Podívala jsem se na Billa a snažila jsem se mu dát najevo, že od teď se chci soustředit jen na ten seznam. Kývnul na znamení souhlasu a slabě se usmál.
dania