Dny běžely jako splašený. Ať jsem se snažila sebevíc, nešlo ten čas zpomalit, natož zastavit. Chodila jsem spát pozdě a brzo vstávala, abych ze dne měla co nejvíc. Jenže ono to nepomáhalo. A navíc, občas se mi udělalo hodně špatně. Každej den jsme s Billem podnikali něco nového. Jednou to byl skok padákem, potom zase jen obyčejné zpívání před lidmi. Všechny tyhle moje sny a tužby se pomalu plnily a mě zaplavoval pocit děsu. Děsila jsem se toho, až se dostanu na poslední položku v seznamu. A čím více jsem se k ní blížila, tím větší strach jsem měla. Ve chvílích, jako je tahle, přemýšlím, jakým způsobem to udělám. Chci něco bezbolestného, něco, co zaručeně splní účel. A tuhle podmínku splňuje jen jediná možnost.
Na dnešek Bill domluvil ten "soukromej" koncert. Nemohla jsme se dočkat. Seděla jsem v obýváku na pohovce a přemýšlela. Včera jsem měla dlouhej rozhovor s našima. Chtěla jsem se jim omluvit, že trávím tolik času s Billem. Jenže oni mě hned zastavili a řekli, že to chápou. Plakali, já taky. Miluju je! Budou mi tak chybět. Strašně mě mrzí, že je tu budu muset nechat. Kdybych alespoň věděla, že se budou mít dobře! Ale tohle mi asi nikdo nemůže zaručit. Nemůžu si to moc připouštět, protože bych se asi zbláznila. A ten nedostatek času mě nutí neustále myslet na to, jak jsem svůj život promrhala. Už jen tři týdny! Jen tak málo času!!
Oči se mi zaplnily slzami, snažila jsem se je zatlačit, nepřipouštět si to! Čeká mě přece celej den ve společnosti Tokio Hotel, jak by to vypadalo, kdybych pořád jen brečela. Já vím, že by to pochopili, ale cítila bych se trapně, a to rozhodně nechci.
Za ten týden jsem si uvědomila, jak skvělého mám kamaráda. Jak je hodný a milý. Jak moc se snaží být statečný! Když jen pomyslím na jeho úsměv, hned je mi lépe. Když si představím jiskřičky v jeho očích, musím se usmát. Jen doufám, že se do něj nezamiluju, i když možná, že ho miluju už od začátku. Nevím. A snad to ani nechci vědět, protože v tom případě by mi puklo srdce. Vidět ten smutek v jeho očích, tu bolest, když se s ním budu loučit. Nevím, co je horší, jestli milovat a ztratit, nebo nikdy lásku nepoznat. "Prosím, Bože, jestli tam někde jsi, nenechej mě ještě více trpět! Nedovol, aby to co cítím, byla láska! Moc tě prosím!!" Sklonila jsem hlavu a pevně stiskla víčka, snažila jsem se zahnat prudkou bolest, která se rozlévala mými útrobami. Hlasitě jsem vydechla a zamrkala. U dveří se rozezvučel zvonek. Nemohla jsem se ani postavit. Prosím, ať počká venku! Nechci, aby mě takhle viděl!
Tohle přání se mi bohužel nesplnilo. Ani jsem se nenadála, a už klečel přede mnou a starostlivě mě držel za ruku.
"Cassie, co ti je?" zeptal se. Zavrtěla jsem hlavou a snažila se povolit pevně stisknuté rty. Naštěstí bolest už začala ustupovat. "To nic není, můžeme jít?" chtěla jsem se postavit, jenže mě nenechal.
"Dneska nikam nepůjdeme, zůstaneš doma, v posteli. Není ti dobře!"
Zavrtěla jsem hlavou na znamení nesouhlasu a naléhavě ho chytila za ruce. Zpříma jsem se mu dívala do očí a promluvila.
"Ne! Nic mi není, skutečně! Prosím, Bille, chci si vás poslechnout! Nekaž mi tu radost!" Chvíli váhal a bedlivě mě pozoroval. "Dobře, když myslíš, ale kdyby ti bylo zase špatně, tak mi to okamžitě řekneš, jasný?"
"Jasný." Usmála jsem se a zvedla z pohovky. Vzala jsem si svoje věci a společně jsem vyšli před dům, nasedli do auta a odjeli směr - vlastně ani nevím kam. To je prej překvapení. Nemůžu se dočkat.
****
Jedna písnička byla lepší než ta druhá. Seděla jsem zabořená v pohovce a nemohla spustit oči ze scény před sebou. Bill zpíval jako snad ještě nikdy ve svým životě. Bylo to dokonalý, melodie, rytmus, slova, zpěv - všechno bylo tak …….dokonalý. Byla jsem unešená.
Zrovna hráli další kousek, když se opět ozvaly moje bolesti. Sakra, jsou čím dál častější! Zavřela jsem oči a křečovitě se skrčila. Nemohla jsem se nadechnout. Přitiskla jsem si dlaň k břichu a doufala, že to za chvíli přejde. Jenže nepřecházelo! Bylo to snad ještě horší!
"Bille!" zašeptala jsem v bláhové naději, že mě může slyšet. Sakra, stačí se jen trošku natáhnout pro tašku. Tam mám svoje léky proti bolesti. Já, husa hloupá, si je zapomněla dneska vzít. Kousala jsem se do rtu, abych nevykřikla. Snažila jsem se nadechnout, uvolnit tu křeč v břiše. Zalapala jsem po dechu a stiskla víčka ještě silněji. Cítila jsem, jak mi po tváři stéká slza.
Najednou utichla hudba. Otevřela jsem oči a zoufale se snažila popadnout dech.
"Co ti je?!" vykřikl Bill a chytil mě za ruku.
"Já…v tašce! Léky!" procedila jsem skrz zuby a přitiskla kolena k bradě. Ať už to přestane! Slyšela jsem, jak se Bill přehrabuje v tašce a hledá ty zpropadený tablety. Ostatní stáli kolem pohovky s děsem v očích.
"Podejte někdo vodu!" otočil se Bill na kluky a vytahoval jednu tabletku. Tom hned vystřelil a napustil plnou sklenici. Podal ji Billovi a ten mi nejdřív dal ten prášek a potom vodu. Snažila jsem se to spolknout, ale staženým hrdlem to jde dost ztěžka. Začínala jsem tušit, že tohle je jen slabej odvar toho, co mě čeká. Teď jsem si víc než kdy jindy jistá, že moje rozhodnutí bylo správný. Styděla jsem se za to, že mě takhle viděli. Bill mě hladil po zádech a v jeho očích se leskly slzy. Po několika minutách začala bolest ustupovat. Byla to taková úleva, že jsem se rozplakala. Schovala jsem obličej v dlaních, bylo mi tak trapně. Ucítila jsem něčí ruku na hlavě. Hladil mě po vlasech a šeptal uklidňující slova. Bill. Můj nejlepší přítel, moje životní láska.