close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Friends 6.

20. ledna 2007 v 13:28 | (o:...leny...:o) |  FF - Friends
Friends 6.
Věděla jsem, že tyhle slova jsem mu neměla říkat. Všechno se tím akorát zkomplikuje. A nač další komplikace? Ale co, kašlu na to! Mám už jen dva týdny na to, abych si dosyta užila všech "normálních" věcí. Nebudu se zatěžovat takovýma malichernostma, jako je stud nebo trapný okamžik.
Sklonila jsem hlavu a v dlaních stále drtila jeho tričko. Slyšela jsem jeho dech vedle svého ucha. Pod rukama mi rezonoval tlukot Billova srdce. Víčka jsem stiskla tak pevně, jak to jen šlo. Nechtěla jsem se znovu rozplakat. Jenže, i když jsem se snažila sebevíc, nešlo to zastavit. Na vlasech jsem ucítila jemný dotek. To už byla na moji rozjitřenou duši moc. Vstala jsem, přitiskla si osušku k tělu a odešla z koupelny. Bez jediného slova, bez jediného pohledu. Nesnesla bych vidět výraz v jeho tváři. Odpor? Nebo strach? Radši to nevědět!
Došla jsem do ložnice a zhroutila se na postel. Nepřítomně jsem zírala do stropu a v duchu se fackovala za ten okamžik slabosti. Tohle byla chyba, to se nemělo stát! Kruci! Zkazila jsem celý víkend. Jak se teď mám chovat? Zamrkala jsem a snažila se přesvědčit, že se přece nic tak strašného nestalo. Jen jsem mu řekla, že ho mám ráda. Myslím, že to pro něj zas až taková novinka nebyla.
Osuška mě začínala nepříjemně studit. Vstala jsem z postele a začala se převlékat. V mysli mi vířil proud myšlenek. Postupně jsem došla k závěru, že budu dělat, jako by se nic nestalo. Jo, tak to bude nejlepší. Naposledy jsem si pročísla vlasy a otevřela dveře. Bill seděl na pohovce a čekal na mě. Otočil se a upřel na mě svůj čokoládový pohled. Neuhnula jsem, upřeně jsem se mu dívala do očí. Nemám se za co stydět. Láska je přece tak přirozená - rozhodně se nemám za co stydět.
"Tak jdeme?" zavřela jsem za sebou dveře ložnice a prošla kolem pohovky k hlavnímu vchodu.
"Ehmm, jo jdeme." Probral se Bill a vstal. Rozhlídl se po místnosti, jako by kontroloval, jestli něco nezapomněl. Vypadal tak krásně, když nevěděl, kam s očima. Počkala jsem, až projde kolem mě. Zastavila jsem ho lehkým dotykem dlaně na rameni.
"Jen jsem ti řekla, že tě mám ráda. Jestli ti to nějak vadí, tak na to zapomeň, ano? Jako by se to nikdy nestalo." Nevěděla jsem, jestli tyhle moje slova splnila účel. Jen jsem nechtěla, aby se nějak trápil nebo se cítil nepříjemně v mé společnosti. Ještě jsem se na něj usmála a pokračovala na chodbu. Ostatní už tam stáli a netrpělivě přešlapovali před výtahem.
"No to je dost! Už jsem tam na vás chtěl vlítnout. Sem tady pomalu vystál důlek!" rozčiloval se na oko Tom. Na rtech mu pohrával šibalský úsměv. Otočila jsem se na Billa, který pořád stál mezi dveřma do mýho pokoje a nepřítomně zíral před sebe. V duchu jsem se usmála. Asi ho to hodně překvapilo, ale už to nejde vzít zpět.
"Bille? Tak půjdeš?" teď už jsem nebyla jediná, kdo se šklebil jak měsíček na hnoji. Tom taky zpozoroval, že se Bill chová nějak divně. Přešel k němu a zamával mu rukou před obličejem.
"Haló, Země volá Billa! Ty vole, co si mu provedla? Je úplně mimo." Zašklebil se Tom a strčil do bratra. Ten se konečně probral, zamračil se a spustil. "Co děláš, vole. Sem málem sletěl!" čertil se, ale stejně mu to nebylo moc platný, protože Tom už byl ve výtahu a na svýho bráchu takříkajíc házel bobek. Konečně jsme se všichni dostali do výtahu a mohlo se vyrazit na tu slibovanou televizní věž.
****
Odpoledne bylo dokonalý. Nejdříve jsme si zašli na oběd do restaurace, která byla na vrcholku věže. I Bill se rozpovídal. Strávili jsme tam perfektní tři hodiny. Potom jsme šli nakupovat. To by nebyli kluci Kaulitzovi, aby nezaletěli do prvního krámu, kterej se naskytl. Konečně jsem se dostala k tomu se jich zeptat, co plánujou na víkend. Proč tu budeme tak dlouho. No a jejich odpověď mě dorazila. Že prý mají nějakou neodkladnou společenskou akci. Abych byla přesnější, charitativní akci, a já jsem pozvaná jako jejich host. Okamžitě jsem to zamítla. Nemám náladu na nějaký plesání. Ale kluci do mě ryli tak dlouho, dokud jsem nekývla. A díky tomu teď lítáme po městě a sháníme nějakej butik, kde bych si mohla koupit něco obstojnýho na sebe. Jsem zvědavá, co si oblíknu, protože kluci půjdou jako vždycky. A ve večerních šatech bych si vedle nich připadala jako imbecil. Takže mi nezbývá nic jinýho, než nějakej kompromis. Už jsem byla unavená, jenže jsem pořád nesehnala nic vhodnýho. "Ještě poslední obchod", říkala jsem si v duchu a modlila se, abych konečně kápla na něco cool. Probírala jsem se ramínkama a konečně se na mě usmálo štěstí. Zálibně jsem se dívala na model ve svých rukách a okamžitě zapadla do kabinky. Pasovaly jako ulitý. Perfektní. Ještě boty a jsem kompletní. Klukům jsem to neukázala, chci, aby to bylo překvápko. Doufám, že se jim to bude líbit. O kousek vedle jsem narazila na botky, který byly jako dělaný k tomuhle modelu. Myslím, že mi to bude slušet. Ale hlavně jsem si přála okouzlit jedinou osobu, mého prince na bílém koni.
****
Stála jsem před zrcadlem a dívala se na svůj obraz. Ještě nikdy jsem si napřipadala tak krásná. Černé kalhoty ke kolenům obepínaly moje nohy jako druhá kůže. Korzet vytvářel krásnou siluetu. Droboučké štrasové kamínky, tvořící přes prsa krásné obrazce, vynikaly na temném podkladu. Dekolt mi zdobil jediný čirý křišťál vybroušený do dokonalosti, zavěšený na jemném stříbrném řetízku. Žádné náušnice, žádné jiné doplňky, jen ten kámen. Oči jsem zvýraznila tmavšími stíny a řasenkou. Rty jen přetřela balzámem. Vlasy jsem nechala rozpuštěné. V loknách mi padaly na záda a příjemně šimraly. Na nohy jsem si nazula nové kozačky a vyšla z pokoje. Srdce mi tlouklo až v krku. V nohách jsem cítila pnutí a nutkání otočit se na podpatku a zamknout se v pokoji. Zaklepala jsem na Billovy dveře a čekala až mi někdo otevře. Pohled jsem upírala na špičky svých bot a nervózně si hryzala spodní ret. Uslyšela jsem smích a dupot. Už se někdo řítí. Zvedla jsem pohled ke dveřím, ty se rozrazily a v nich Tom. Čelist mu div nespadla na zem. Musela jsem se smát.
"Ať ti neupadne čelist!" zamrkal a zavřel pusu.
"Moc ti to sluší, seš fakt kočka!" Tom ustoupil a nechal mě projít. Ještě jsem se za ním otočila a mrkla na něj. "Taky ti to moc sluší." Zašklebil se a zavřel dveře. Nevím proč, ale měla jsem nutkání schovat se za něj. Když viděl, jak jsem nervní, tak se začal usmívat jak měsíček.
"Neboj, bude z tebe paf!" vytřeštila jsem na něj oči a tentokrát ta čelist málem upadla mě. Zrudla jsem jak rajče a sklopila pohled. "To je to tak vidět?" zašeptala jsem a podívala se přímo do jeho obličeje.
"Ani ne, ale znám Billa a na tohle mám čuch." Slabě jsem se usmála a v duchu se modlila, aby se mýlil. Aby ke mně Bill necítil nic víc než přátelství. Jinak by mě to zabilo. Nesnesla bych tu bezmoc, který je v každém mém pohybu, v každé mé myšlence. Nesnesla bych jeho utrpení.
dania
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Byl/a jsi tu ?

Klikni sem prosím

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama