close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Friends 7.

22. ledna 2007 v 17:15 | (o:...leny...:o) |  FF - Friends
S těžkým srdcem jsem se narovnala a došla za Tomem až do obýváku.
"Princezna už přišla." Střelila jsem po něm pohledem, kterej naznačoval, že tohle si schytá. Jen se ušklíbl a mrkl na mě jedním okem. Na sobě jsem cítila jejich pohledy, pálily na kůži jako ohnivá znamení. Nasadila jsem happy smile a řekla: "Tak kdy vyrážíme? Už jsem hotová." Tom se ke mě naklonil a zašeptal: "Říkal jsem, že z tebe bude hotovej." Lehce kývnul Billovým směrem, došel k volnýmu křeslu a rozvalil se do něj. Konečně jsem se odhodlala podívat na Billa. Seděl tam s napřímenýma zádama, přimhouřenýma očima si mě prohlížel a ve tváři měl zamyšlený výraz. "Že jsem si radši na sebe nevzala pytel." Říkala jsem si v duchu a přešlápla z jedné nohy na druhou. Začínala jsem se cítit trapně. Jediné volné místo bylo mezi Billem a Gustou. Hypnotizovala jsem ten kousek pohovky a snažila se jej přesvědčit, aby se zvětšil. Protože bych asi nepřežila, namáčknout se na Billa, cítit jeho tělo tak blízko a nesmět se ho dotknout! Maminko, pomoc!
"Nestůj tam tak a pojď si sednout. Bill ještě není ready, takže tu ještě nějakj čásek zkejsnem." Řekl Georg, Bill se v tu ránu zvedl a odešel bez jediného slova do koupelny. Zhluboka jsem si oddechla a posadila se na jeho místo. Myslím, že tohle bude hodně zajímavej večer.
****
Seděla jsem v autě a snažila se nemyslet na ty vřeštící holky venku. Byla jsem tak strašně nervózní. Kluci se mě snažili povzbudit, ale stejně to moc nezabíralo. Najednou jsem zastavili a ve mně by se krve nedořezal. Ruce jsem měla jako dva kusy ledu. Bill mě vzal za jednu z nich a stisknul. Podívala jsem se mu do tváře a znovu se mi zatajil dech. Je tak krásný! Rychle jsem zamrkala a stisk dlaně opětovala. Bill se ke mně naklonil a rty se téměř dotýkal mého ucha. "Moc ti to sluší, princezno."
"Děkuju. Tobě taky." Nevěděla jsem, co jiného dodat. To už se ale otevřely dveře a kluci začali vylézat ven. Nakonec přišla řada na mě. Opatrně jsem vykoukla z vozu a vděčně přijala ruku, kterou mi Bill nabízel. Ty podpatky byly totiž vražedně vysoký. Vystoupila jsem ven a plaš se usmála. Tolik blesků, nechápu, jak se můžou dívat přímo do nich. Já jsem z toho oslepla na pěkných pár vteřin. Držela jsem se Billovy dlaně jako klíště. On byl v téhle chvíli moje jediná jistota. Tenhle svět mi byl cizí. Všichni ti reportéři, fotografové, fanoušci. Neustále někdo křičel a volal na kluky. Určitě se všichni ptali, kdo jsem, co s nimi dělám. Myslím, že si zítra přečtu v novinách úžasný pohádky. Konečně už kluci usoudili, že si je dostatečně vyfotili, tak jsme vešli do budovy. Neustále jsem měla pocit, že tohle nebyl nejlepší nápad, a hned jsem se s touhle myšlenkou s klukama podělila.
"Nesmysl, tohle je náš dárek pro tebe. Každý na tobě může oči nechat. Užívej si to!" řekl Tom a jeho bratr ještě dodal. "Uvidíš, že se ti tu bude líbit. Bude sranda."
"Tak dobře. Je to jenom párty, nic světobornýho!" tuhle větu jsem si musela opakovat pořád dokola, až jsem tomu nakonec začínala i věřit. Jinak bych se na místě otočila a utekla pryč. Došli jsem až k našemu stolu a posadili se. Byla jsem zvědavá, jak to bude probíhat. Ptala jsem se kluků, ale nic mi nechtěli říct. Jen jsem se modlila, aby na mě nechystali nějakou boudu. To bych je asi na místě zaškrtila.
Jenže večer probíhal celkem v klidu. Na pódiu se střídali různí řečníci a předávaly se šeky s částkama, určenýma na charitu. Tokio Hotel předali taky jeden a pak netrvalo dlouho a začala volná zábava. Přesunuli jsme se do vedlejšího sálu. Tancovali jsme a bavili se. Popíjeli. No, kluci popíjeli, já ve své skleničce měla jenom pomerančovou šťávu. Ale i tak to byl nakonec super večer. Zrovna jsme seděli u stolu, když začali hrát moc pěknou písničku. Chtěla jsem si jít zatancovat. Georg si toho všimnul, tak mě chytil za ruku a vytáhnul na taneční parket. Zůstali jsme tam asi na další tři, dokud ho nepřišel vystřídat Gusta. Opět jsme tancovali na další tři písničky. Začínalo mi to být divný. Vypadalo to, jako by se domluvili. A moje podezření nabylo jasnějších obrysů, když s prvními tóny další skladby přišel Tom.
"To jste se na mě domluvili?"
"Vadí ti to? Myslel jsem, že si ráda zatancuješ."
"Ale jo, jasně. Jsem ráda, jen nevím, jestli přežiju tři písničky s Billem."
"Ale jo, neboj. To mám spíš větší strach o bráchu, než o tebe. Nechce se ztrapnit."
"Co? Jak to myslíš?" tohle mi bude muset nějak vysvětlit, sem to trošku nepochopila.
"No, ty seš holka, moc pěkná holka. Už chápeš?"
"Ne?" připadal jsem si jako idiot. Jak se může ztrapnit, jenom proto, že jsem trochu pěkná?
"No, tak mysli trochu, ne? Co se stane klukovi, když se tiskne k moc pěkné holce?" upřel na mě pohled, který významně stočil do nižších partií.
"Oh!" Já jsem fakt idiotka. Asi se mnou není něco v pořádku, když mi tohle nedošlo. Ale to potom znamená, že se Billovi moc, moc líbím. Na jednu stranu jsem byla nejšťastnější člověk na světě, ale hned v zápětí moje nadšení ochladlo. Tohle je přesně to, čeho jsem se bála.
"Můžu se tě na něco zeptat? A prosím, řekni mi pravdu." Promluvila jsem po chvilce ticha.
"Jasně, tak mluv."
"Ehmm, myslíš, že ke mně Bill něco cítí?" moje srdce bilo jako splašené. Ne, řekni prosím, ne!
"No, já…..myslím, že tohle by ti asi měl říct on sám, ne?"
"No tak jinak. Jestli víš, že ke mně nic necítí, tak je to v pořádku. Ale pokud je to jinak…prosím, pomoz mu." Na chvíli jsem se odmlčela. "No, trochu jsem to zamotala. Ale víš, co tím chci říct, že? Já nechci, aby se trápil, rozumíš? Uděláš to pro mě, prosím?" S napětím jsem pozorovala jeho tvář.
"Tome, já se bojím smrti. Nebudu lhát, že to je prkotina. Kdybych aspoň nevěděla, kdy to přijde, bylo by to snazší. Jenže takhle? Já nechci, nesnesu, když ho vidím plakat." V očích se mi leskly slzy. Tom měl celou dobu skloněnou hlavu a neřekl ani slovo. Po chvilce se narovnal a zašeptal: "Je mi to tak líto!" pevně mě k sobě přivinul a trhaně dýchal. Po pár minutách se jemně odtáhl a z tváře mu vyzařoval smutek.
"Myslím, že bude plakat, i kdyby tě nemiloval. Ale i na tuhle variantu je pozdě. Má tě rád už dlouho. Moc dlouho." Jeho slova se mi do srdce zaryla jako střep. Drásal jej a ono krvácelo. Slzy. Nesnažila jsem se je zadržet, volně stékaly po mých tvářích a ničily make-up. Bylo mi jedno, že se na mě lidi v okolí dívají. Bylo mi jedno, co si myslí. Můj svět se zhroutil. A tentokrát dokonale. Jediný záchytný bod nezůstal na svém místě. Proč je svět tak krutý? Bože, proč?
"Už jde." Zašeptal Tom přes stažené hrdlo. Zděšeně jsem se ohlédla a odstoupila od Toma.
"Řekni mu, že mě to strašně mrzí. Já……už nemůžu!" měla jsem chuť to skončit okamžitě. Na co protahovat tu citovou agónii? Proč se trápit? Co můžou změnit dva týdny? Hlavou mi vířilo nespočet myšlenek, jedna černější a zoufalejší, než druhá. Prodírala jsem se davem, chtěla jsem zmizet. Zamknout se, už konečně umřít!
dania
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tokianka Tokianka | E-mail | Web | 23. ledna 2007 v 16:42 | Reagovat

honrm dál! je to smutný a hezký!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama