close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Friends 8. KONEC

30. ledna 2007 v 13:00 | (o:...leny...:o) |  FF - Friends
Friends 8.
Vyběhla jsem na chodbu a hledala záchody. Potřebovala jsem se trošku dát dohromady. Připadala jsem si jako idiotka, jako největší hlupák pod sluncem. Ale už se to nedalo vydržet. Kdyby se mě Bill dotknul, tak se tam sesypu jako domeček z karet. Vešla jsem na toalety, byly prázdné. Opřela jsem se dlaněmi o mramorovou desku s umyvadly a snažila se zhluboka dýchat. Silně jsem stiskla víčka a znovu se rozplakala. Pomalu jsem se sesula na podlahu. Bylo mi jedno, že se umažu. Zoufalství zaplňovalo mou duši až po okraj a já se v něm utápěla. Tolik jsem si přála být zdravá! Za jediný den s Billem bych se upsala ďáblu! Ta touha mě trhala na kusy. Hlasitě jsme vzlykala a nevšimla si, že se dveře pomaličku otevřely a vysoký tmavovlasý mladík vešel dovnitř. Prsty jsem křečovitě svírala desku pultu a plakala.
Na rameni jsem ucítila jemný dotek. Zděšeně jsem se otočila. V jeho očích se zračilo tolik bolesti. Klečel na zemi a silně mě objímal. Připadala jsem si jako v horečce. Jeho rty byly tak blízko! Jen se natáhnout a mohla bych jej cítit. Nepřemýšlela jsem nad ničím, v tuhle chvíli každičká buňka mého těla volala po tom, abych to uskutečnila. Abych zapomněla na opatrnost a zrušila tu vzdálenost mezi našimi rty. Udělala jsem to. Prudce jsem se přisála na jeho rty a jazykem se prodrala dovnitř, do jeho úst. Opřela jsem se do něj veškerou silou, které jsem byla schopna. Neudržel rovnováhu a spadl na záda. Obkročmo jsem si na něj sedla a neustále líbala jeho rty. Moje slzy se roztíraly o jeho tvář. Odtrhla jsem se od něj a zalykala se chtíčem. Nemoha jsem se podívat do jeho tváře. Věděla jsem, že to bylo poprvé a naposledy.
"Já nechci umřít! Chci být s tebou!" zaštkala jsem mezi vzlyky a sesunula se na jeho hruď. Leželi jsme na zemi, na dámských toaletách. V dlaních sevřených v pěst jsem držela Billovo tričko a slzami skrápěla jeho krk. Připadala jsem si ztracená. Kolem mě vířila bouře, ve které hrozilo, že nenajdu cestu zpět. Jako by mě opouštěl zdravý rozum. Jako bych utíkala před něčím, před čím se utéct nedá. A já si právě v tuto chvíli s bolestnou jasností uvědomila, že umírám. Že se blíží konec, smrt!
Pomalu jsem se začala uklidňovat. Bylo mi špatně. Točila se mi hlava, ale to je zřejmě následek pláče. Horší byla ta nevolnost. Žaludek jsem měla jako na vodě. Zvedla jsem se na kolena a dlaň přitiskla na ústa. Cítila jsem to stahování žaludku, odpornou kyselou pachuť v puse. Rychle jsem si klekla nad mísu a zvracela. Třásla jsem se po celém těle. Nešlo to zastavit. Jednou rukou jsem si držela vlasy a tu druhou si tiskla k břichu. Ve zlomku vteřiny ke mě přiklekl Bill. Hladil mě po zádech a něco šeptal. Jeho uklidňující hlas byl jako balzám. Jenže i tak to nestačilo. Moje nevolnost se ještě zvětšovala. Už jsem zvracela jenom vzduch. Ale moje tělo jako by mě neposlouchalo. Začala jsem opět plakat. Měla jsem strach. Nakonec mě to přešlo asi po deseti minutách. Unaveně jsem se sesula na podlahu a zhluboka dýchala.
"Jak ti je?" zeptal se Bill a vzal mě do náruče.
"Špatně. Chci jít domů!" hlava hrozila, že za chvilku praskne a kolena se mi klepala tak, že jsem nebyla schopná se ani postavit.
"Chci jít domů." Šeptala jsem pořád dokola. Bill mě chytil kolem pasu a pomohl mi vstát. Posadil mě na pult a vytáhl telefon. Hlavu jsem opřela o zrcadlo a se zavřenýma očima poslouchala Billa, jak s někým telefonuje. Zřejmě to byl řidič, protože mu sděloval, kde nás najde.
Všechno, co se stalo během poslední hodiny mi připadalo tak vzdálené. Jako by můj mozek nefungoval. Jako by vypnul z přemíry pocitů a bolesti. Cítila jsem se podivně klidná, malátná, bez starostí.
Bill položil telefon a pohladil mě po vlasech. Otevřela jsem oči a podívala se na něj. Už jen týden a bude konec. Proč tu ale zůstávat ještě týden? Proč se trápit? Zbytečně čekat na něco, co se nikdy nestane! Slzy mi stékaly po tvářích, aniž bych si to uvědomovala.
"Prosím, nedělej to!" zašeptal Bill přiškrceným hlasem.
"Co nemám dělat?" nechápala jsem jeho slova.
"Nevzdávej to! Prosím, Cassie, mám tě rád! Ještě to nedělej! Prosím!" Nemohla jsem se dívat to té ztrápené tváře. Bylo mi to tak strašně líto. Ale věděla jsem, že to jinak nejde. Ztratila jsem sílu bojovat. Už ani nebylo pro co. Sedm dní - tak nepatrný zlomek v životě. A pro mě to byl veškerý čas, který ještě mám. Snad už ani to ne. Jen pár dní. Už jen pár dní. Rozloučit se…….a potom? Konec. Už jsem se rozhodla. Kašlu na zbytek seznamu. Už bych z toho ani neměla radost. Jediné na co bych byla schopná myslet, by byl čas. Minuty, které letí rychlostí světla. Umíráček, který zvoní stále hlasitěji. Duní mi v uších!
Smutně jsem se usmála a pohladila jej po tváři. Prsty jsem se jemně dotýkala té dokonalosti. Pro mě byl nejdokonalejší bytost pod sluncem. Tolik mi bude chybět! Ale nebude. Já přece na nějakej posmrtnej život nevěřím. Přijde smrt a potom už jen nicota. Konec.
Nejhorší na tom ale je, že vím, co ztrácím. Neustále jsem zírala do Billových očí a hladila ho po tváři.
"Miluju tě. Buď se mnou, až do konce." Zašeptala jsem a ukazováčkem mu přejel po měkkých rtech.
"Ne, Cassie, prosím, to neříkej! Ještě mě neopouštěj!" chytil mě za ramena a zatřásl se mnou. Byl zoufalý, ale ne víc než já. Původně jsem měla v plánu, aby mi pomohl i s přípravou na "odchod". Ale to teď nepřichází v úvahu, nemůžu to udělat. Nemůžu to udělat jemu. Narovnala jsem se v zádech a zpříma mu pohlédla do obličeje. V mých očích četl odhodlání. Smíření. Klid.
Najednou mu zazvonil mobil. Přijal hovor a krátce kývl.
"Auto je tu." Zašeptal. Bylo vidět, že se třese. Chtěla jsem ho sevřít v náručí, utěšovat jej. Říct, že všechno bude dobré. Ale nedokázala jsem se ani pohnout. Možná je tak dobře. Protože kdybych jej objala, kdybych se k němu přitiskla - nedokázala bych odejít. Nedokázala bych se od něj odtrhnout. Připadám si, jako bych umírala žízní na vyprahlé poušti a pár centimetrů před nataženou rukou se vznášela sklenice křišťálově čisté ledové vody. Jen se natáhnout. Je to k smíchu! Podívejte se na mě - takhle vypadá zoufalec.
Sesula jsem se na podlahu a na vratkých nohách přešla ke dveřím. Venku čekal Tom. Přišla jsem k němu a objala ho.
"Děkuju za všechno." zašeptala jsem mu do ucha a stiskla ho ještě pevněji. "Mám tě moc ráda." Odmlčela jsem se. Na jazyk se mi drala poslední slova, která potřebuji, aby slyšel:
"Postarej se o něj." Odtáhla jsem se od Toma a vydala se chodbou ke schodům do vestibulu. Neotáčela jsem se, ale bylo mi jasné, co bych viděla v Tomových očích. Zmatek nebo pochopení? Snad oboje. Ale na tom už nezáleží. Teď záleží pouze na jediném. Dostat se co nejdříve domů. Ulevit už konečně své ztrápené duši.
Za sebou jsem slyšela rychlé kroky. Bill. Nespouštěl ze mě oči. Nevěděl, co má dělat. Ani se mu nedivím. Jistě ví, co se chystám udělat. A moc dobře ví, že mi v tom nedokáže zabránit. Možná, že právě v tuhle chvíli proklíná den, kdy mě poprvé uviděl. Nenávidí se za to pochopení a soucit, kterými mě v ten první den zahrnul. Vrátil by čas, nikdy se se mnou nesetkal? Možná.
V naprosté tichosti jsme došli až k přistavenému vozu. Sedli si dozadu a vyrazili. Otočila jsem k němu obličej. Byl jako socha, jako kamenný monolit, o který se roztříští i ta nejsilnější bouře. Bouře v jeho nitru. Dotkla jsem se Billovy paže. Chtěla jsem to udělat tady. Rozloučit se. Ta nejtěžší chvíle v mém dosavadním životě právě nastala. Nevěděla jsem, co přesně mu řeknu a ani jak to řeknu. Jestli vůbec něco řeknu.
"Víš, že tahle chvíle jednou musela přijít. Nedělej mi to ještě těžší, prosím!" pohladila jsem jej po ruce a propletla svoje prsty s jeho.
"Kdyby to šlo jakkoliv jinak, udělám to. Ale nejde. Nejde vrátit ten den, kdy jsem šla do nemocnice na vyšetření. Nejde vrátit ten den, kdy propukla nemoc a už vůbec nejde vrátit den, kdy jsem si poprvé uvědomila, že tě miluju. Miluju tě k zbláznění. To je na tom všem snad to nejtěžší - nechat tě tady. Ale vím, že to zvládneš. Tom ti pomůže. Jako vždycky." Slabě jsem se usmála a pevně stiskla jeho ruku. Plakal. Slzy mu tekly po tvářích a dopadaly na naše spojené ruce. Prudce mě k sobě přivinul a sevřel v náručí.
"Miluju tě. Miluju tě….." šeptal pořád dokola. "Je to tak nespravedlivý! Proč teď? Proč tak brzo!" vykřiknul.
****
Ležela jsem na posteli a sledovala stíny, které klouzaly po stropě. Cítila jsem, jak všechno odplouvá, jak mizí veškerá bolest. Starosti už nebyly……. zoufalství nebylo……… nic nebylo. Jen klid a mír.
Zavřela jsem oči a zhluboka dýchala. Chtělo se mi spát. Cítila jsem se tak unavená. Už to přichází. Už bude konec. Ano, takhle je to podstatně lepší. Žádné bolestné křeče, žádné nevolnosti, žádný strach. Jen klid, takový klid. Euforie se rozlévala mým tělem a já si uvědomovala, že právě v tomhle okamžiku se nadechuji naposledy. Konečně!
Už jsem neviděla mladíka, který zoufale ležel na své posteli a vzlykal neuvěřitelným žalem. Neslyšela bolest v hlasech mých nejbližších, kteří se se mnou loučili.
Byla tu jen nicota….prázdno…..KONEC.
Dania
KONEC
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Byl/a jsi tu ?

Klikni sem prosím

Komentáře

1 katka katka | 1. února 2007 v 13:39 | Reagovat

JE TO MOC KRÁSNÝ BULELA JSEM U TOHO JAK O ŽIVOT!!!!!!!!!

2 Melody Melody | 3. února 2007 v 21:38 | Reagovat

NAAADHERNEEE A TAKEE SMUTNEEE

3 rock-prinsess rock-prinsess | 25. února 2007 v 16:15 | Reagovat

je to moc krasny a strasne smutny!!!!

4 Tokiačka Tokiačka | Web | 23. března 2007 v 18:55 | Reagovat

bulim tu jak deBill doufám že sem ted neprijde segra to by byl trapas ...skončilo to strašně smutně hnusně!Ale svým způsobem hezky...To zas kecám blbosti...je to hezky napsaný jako ne že by to skončilo hnusně jako hnusně ale skončilo to hnusně jako hnusně-smutně ! :((((((((((((( já sem doufala že najdou lék na vyléčení AIDSU :D hele můžu to dát na svůj blog ??? :)) napiš mi na muj blog díík

5 leny leny | Web | 23. března 2007 v 18:57 | Reagovat

promiňale nemám povolení to dávat dál :(

6 tokiačka tokiačka | Web | 14. dubna 2007 v 9:40 | Reagovat

a nemůžeš mi dát e-mail na tu Daniu???pls moc

7 Kika Kika | 15. května 2007 v 16:12 | Reagovat

Ahojky bylo to MOC MOC KRÁSNÉ!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Celé jsem to probrečela:-D A to FAKT!!!!!!! Ale jinak je to jedna z NEJLEPŠÍCH FF co jsem kdy četla!!!!! Proste SUPER:-)

8 Edit Edit | 30. září 2007 v 19:41 | Reagovat

Já celou dobu čekám jak nejvetší deBill na to, až se zjistí, že nakonec nemocná není...že neumře a bude s Billem...jsem fakt naivní... Brečim tu jak želva a nadávám si, že jsem to vůbec četla... zas budu mít tejden o čm přemejšlet...Byla to jesna z nejlepších ff, co jsem kdy četla... díky, že jsi to napsala a jak jsi to napsala a díky za tenhle kone i když bych si strašně přále nějakej lepší... nebylo by to ono...takhle to mělo skončit...!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama