Tom rozzuřeně hodí mobil na stolek.
"Tome...můžeš mi říct, co se stalo, proboha?"vyšiluju, protože Tom mlčí a mlčí.
"Za čtyři dny máme koncert..."vypadne z něj nakonec a posadí se na postel.
Příjdu k němu, lehnu si, dám si ruce za hlavu a zadívám se do stropu.
"Vždyť to nevadí Tomí... Já to chápu. Chápu, že máš skupinu a chceš se jí věnovat... čtyři dny si to tady pořádně užijeme a pak odletíme nazpátek do Česka."rozhodnu.
Tom si lehne za mnou, vezme mojí dlaň do té své a začne si s ní pohrávat.
"Ani nevíš, jak tě miluju, boubelko..."zašeptá a lehounce se dotkne svými rty těch mých .Jeho piercing mě zastudí na rtech a tělem mi proběhne vlna vzrušení...
"Vždyť já tebe taky. Ale nesmíš zanedbávat skupinu."
"Ale já nechci zanedbávat tebe!"
"Kde máte ten koncert?" zeptám se a hlavu si podložím rukou.
"V Česku...fanynky se nějak dozvěděli, že jsme tady zůstali a chtějí další...Gustav s Georgem dorazí zítra a všechno připraví. Ani jsem nevěděl, že jsme tady v Česku takhle známí..."diví se Tom.
"Kdyby jsi věděl, kolik holek o Tobě a o Billovi ve škole básnilo...chvilkama to bylo až k nevydržení." přiznám a Tom se začne smát. Teď se směju taky ale tehdá...tehdá mi to k smíchu moc nebylo. Holky o nich básnili jako o nějakých bozích a jenom já jsem věděla, jaký ve skutečnosti jsou. Hanka naštěstí před holkama mlčela a já si myslím, že by mi stejně nevěřili. Bylo to hrozný... když jsem si představila, že Tom je někde v Německu a já ...
"Nad čím přemýšlíš?"vytrhne mě z přemýšlení Tom.
"Ále...nějak jsem se zamyslela...Tak co máme dneska na programu?"
"Mno...o něčem bych možná vědět."odpoví mi Tom a spiklenecky se na mě podívá.
"Pane Kaulitzi! Snad nemyslíte na nějaké prasečinky."pokusím se říct s vážnou tváří, ale směju se s Tomem.
Tom pustí mojí ruku a dá k sobě ukazováček a palec.
"Jenom...takhle trošičku."řekne a políbí mě. Moje ruce ho instinktivně obejmou okolo krku a prsty si hraju s jeho dredy, zatímco jeho dlaně bloudí po mých zádech...
"Příjdeš se podívat na náš koncert, že jo?"zeptá se mě mezi polibky.
Jenom přikývnu, protože na mluvení teď nemám ani pomyšlení :-)
***
"Já jsem IDIOT!!"křikne Tom a se slunečníma brýlema na očích se rozhlíží okolo sebe. Vyčerpaně si sednu na zem a napiju se limonády.
"Tome! Jestli jsme se ztratili, tak..."
"Ne...já vím úplně jasně, kde teď jsme."řekne a posadí se vedle mě.
"Jo? A kde teda?"
"Někde v Itálii..."odpoví mi a ukáže rukama okolo sebe.
To byl zase nápad!! Po krásné noci, kterou jsme spolu strávili se Tom druhé ráno rozhodl, že se půjdeme projít po Itálii. Šli jsme a šli a hodiny ubíhaly a my...my jsme došli!! Tom totálně neví, kam nás to zavedl. Napřed jsme hledali hospodu. Když jsme jí našli, tak jsme zjistili, že je v rekonstrukci, takže mají zavřeno. Chtěli jsme se tedy vrátit nazpátek... Říkala jsem Tomovi, ať jdeme stejnou cestou jako předtím, ale on stál za svým a vzali jsme to "zkratkou". Teď tady bloudíme jako dva pošuci, slunce nám svítí do xichtu a nevíme, kudy kam.
"Musím ti něco říct, Boubelko..."zašeptá najednou Tom a já se na něj zaraženě podívám.
"Co?"
"Nejspíš jsme se ztratili..."vypadne z něj a já ho pěstí bouchnu do ramene. Na to bych bez něj nepřišla!!
"Počkej...co mobil?"vykřiknu najednou a začnu ho hledat po kapsách...konečně! Hmm...bez signálu...
"Nemám signál."řekne Tom.
"Sqělý...já taky ne!"
"Mám nápad...najdeme nějakou silnici a půjdeme po ní. Třeba náhodou pojede nějaké auto a sveze nás..."
I když nerada stopuju, tak musím uznat, že nic jiného nám ani nezbývá. Ještě se naposledy napiju a prázdnou petlahev hodím do trávy. Snad se to někdy rozloží :-)
"Tak jdeme..."řeknu a postavíme se. Chytíme se za ruku a pomalým krokem se vydáme kupředu.
Bloudíme asi hodinu, když Tom najednou vykřikne větu, na kterou jsem čekala...
"Jupííí...silnice a jede zrovna nějaké auto...honem!!"křikne a táhne mě za sebou. Jelikož moje nohy už dááávno vypověděli službu, doslova za ním v tom běhu vlaju...
Tom okolo sebe začne mávat jako zblesilej, že to vypadá jako balet a ne jako stopování, ale to auto, které okolo nás zrovna projíždí se zastaví kousek za zatáčkou...
"Díky bohu."hlesnu a jdeme se podívat, jaká hodná duše nám zastavila.
Dojdeme k autu a za volantem sedí nějakej...tak třicetiletej chlápek, ruce potetovaný a v puse cigáro. Tohle se mi nějak nelíbí...
"Dobrej...kam spěcháte, mládeži?"zeptá se nás přes tmavé brýle a propaluje nás pohledem...
"No...nejdete náhodou k hotelu??"zeptá se Tom a popíše mu, kde náš hotýlek leží.
"Nasedejte...je to asi pět kiláků odtud.
Tom si sedne dozadu a já chci jít za ním, ale už tam není místo...na druhý sedačce jsou nějaké bedny a jsem ráda, že nevím, co v nich je.
"Tak pojď za mnou dopředu..."nabídne mi ten chlap a já se jenom vyděšeným pohledem podívám na Toma.
"Já si klidně dopředu sednu..."řekne Tomík - můj zachránce.
"Ty tam seď a ty sedej."řekne chlápek trošku drsnějším hlasem, proto si radši sedám a už mlčím...
Možná, že jsme měli přece jenom dojít. Něco mi říká, že tohle bude ještě dlouhá a zajímavá cesta...
(Nicolca)
"Tome...můžeš mi říct, co se stalo, proboha?"vyšiluju, protože Tom mlčí a mlčí.
"Za čtyři dny máme koncert..."vypadne z něj nakonec a posadí se na postel.
Příjdu k němu, lehnu si, dám si ruce za hlavu a zadívám se do stropu.
"Vždyť to nevadí Tomí... Já to chápu. Chápu, že máš skupinu a chceš se jí věnovat... čtyři dny si to tady pořádně užijeme a pak odletíme nazpátek do Česka."rozhodnu.
Tom si lehne za mnou, vezme mojí dlaň do té své a začne si s ní pohrávat.
"Ani nevíš, jak tě miluju, boubelko..."zašeptá a lehounce se dotkne svými rty těch mých .Jeho piercing mě zastudí na rtech a tělem mi proběhne vlna vzrušení...
"Vždyť já tebe taky. Ale nesmíš zanedbávat skupinu."
"Ale já nechci zanedbávat tebe!"
"Kde máte ten koncert?" zeptám se a hlavu si podložím rukou.
"V Česku...fanynky se nějak dozvěděli, že jsme tady zůstali a chtějí další...Gustav s Georgem dorazí zítra a všechno připraví. Ani jsem nevěděl, že jsme tady v Česku takhle známí..."diví se Tom.
"Kdyby jsi věděl, kolik holek o Tobě a o Billovi ve škole básnilo...chvilkama to bylo až k nevydržení." přiznám a Tom se začne smát. Teď se směju taky ale tehdá...tehdá mi to k smíchu moc nebylo. Holky o nich básnili jako o nějakých bozích a jenom já jsem věděla, jaký ve skutečnosti jsou. Hanka naštěstí před holkama mlčela a já si myslím, že by mi stejně nevěřili. Bylo to hrozný... když jsem si představila, že Tom je někde v Německu a já ...
"Nad čím přemýšlíš?"vytrhne mě z přemýšlení Tom.
"Ále...nějak jsem se zamyslela...Tak co máme dneska na programu?"
"Mno...o něčem bych možná vědět."odpoví mi Tom a spiklenecky se na mě podívá.
"Pane Kaulitzi! Snad nemyslíte na nějaké prasečinky."pokusím se říct s vážnou tváří, ale směju se s Tomem.
Tom pustí mojí ruku a dá k sobě ukazováček a palec.
"Jenom...takhle trošičku."řekne a políbí mě. Moje ruce ho instinktivně obejmou okolo krku a prsty si hraju s jeho dredy, zatímco jeho dlaně bloudí po mých zádech...
"Příjdeš se podívat na náš koncert, že jo?"zeptá se mě mezi polibky.
Jenom přikývnu, protože na mluvení teď nemám ani pomyšlení :-)
***
"Já jsem IDIOT!!"křikne Tom a se slunečníma brýlema na očích se rozhlíží okolo sebe. Vyčerpaně si sednu na zem a napiju se limonády.
"Tome! Jestli jsme se ztratili, tak..."
"Ne...já vím úplně jasně, kde teď jsme."řekne a posadí se vedle mě.
"Jo? A kde teda?"
"Někde v Itálii..."odpoví mi a ukáže rukama okolo sebe.
To byl zase nápad!! Po krásné noci, kterou jsme spolu strávili se Tom druhé ráno rozhodl, že se půjdeme projít po Itálii. Šli jsme a šli a hodiny ubíhaly a my...my jsme došli!! Tom totálně neví, kam nás to zavedl. Napřed jsme hledali hospodu. Když jsme jí našli, tak jsme zjistili, že je v rekonstrukci, takže mají zavřeno. Chtěli jsme se tedy vrátit nazpátek... Říkala jsem Tomovi, ať jdeme stejnou cestou jako předtím, ale on stál za svým a vzali jsme to "zkratkou". Teď tady bloudíme jako dva pošuci, slunce nám svítí do xichtu a nevíme, kudy kam.
"Musím ti něco říct, Boubelko..."zašeptá najednou Tom a já se na něj zaraženě podívám.
"Co?"
"Nejspíš jsme se ztratili..."vypadne z něj a já ho pěstí bouchnu do ramene. Na to bych bez něj nepřišla!!
"Počkej...co mobil?"vykřiknu najednou a začnu ho hledat po kapsách...konečně! Hmm...bez signálu...
"Nemám signál."řekne Tom.
"Sqělý...já taky ne!"
"Mám nápad...najdeme nějakou silnici a půjdeme po ní. Třeba náhodou pojede nějaké auto a sveze nás..."
I když nerada stopuju, tak musím uznat, že nic jiného nám ani nezbývá. Ještě se naposledy napiju a prázdnou petlahev hodím do trávy. Snad se to někdy rozloží :-)
"Tak jdeme..."řeknu a postavíme se. Chytíme se za ruku a pomalým krokem se vydáme kupředu.
Bloudíme asi hodinu, když Tom najednou vykřikne větu, na kterou jsem čekala...
"Jupííí...silnice a jede zrovna nějaké auto...honem!!"křikne a táhne mě za sebou. Jelikož moje nohy už dááávno vypověděli službu, doslova za ním v tom běhu vlaju...
Tom okolo sebe začne mávat jako zblesilej, že to vypadá jako balet a ne jako stopování, ale to auto, které okolo nás zrovna projíždí se zastaví kousek za zatáčkou...
"Díky bohu."hlesnu a jdeme se podívat, jaká hodná duše nám zastavila.
Dojdeme k autu a za volantem sedí nějakej...tak třicetiletej chlápek, ruce potetovaný a v puse cigáro. Tohle se mi nějak nelíbí...
"Dobrej...kam spěcháte, mládeži?"zeptá se nás přes tmavé brýle a propaluje nás pohledem...
"No...nejdete náhodou k hotelu??"zeptá se Tom a popíše mu, kde náš hotýlek leží.
"Nasedejte...je to asi pět kiláků odtud.
Tom si sedne dozadu a já chci jít za ním, ale už tam není místo...na druhý sedačce jsou nějaké bedny a jsem ráda, že nevím, co v nich je.
"Tak pojď za mnou dopředu..."nabídne mi ten chlap a já se jenom vyděšeným pohledem podívám na Toma.
"Já si klidně dopředu sednu..."řekne Tomík - můj zachránce.
"Ty tam seď a ty sedej."řekne chlápek trošku drsnějším hlasem, proto si radši sedám a už mlčím...
Možná, že jsme měli přece jenom dojít. Něco mi říká, že tohle bude ještě dlouhá a zajímavá cesta...
(Nicolca)