close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Kritika Tokio hotel

2. ledna 2007 v 21:36 | leny |  Tokio Hotel
Když se podíváme na současné Lunetic, německou skupinu Tokio Hotel, zarazí nás hned na pohled několik věcí: Jejich zpěvák jednak vypadá na první pohled jako holka (údajně mu v anketě o nejošklivější dívky světa přiřadili pěkné sedmé místo (-: a někteří stále odmítají uvěřit, že to není ženská ;), posuďte sami),
ale hlavně je celkem trapnou kopií Briana Molka z kapely Placebo, podobnost je však jen v zženštilém vzhledu, užívání tmavého make-upu, hezounkovství, černě nalakovaných nehtech, bisexuálním ladění a černých, odbarvených vlasech, pěvecky na zpěváka zpívajícího déle než dekádu a s fantastickým zabarvením hlasu (ano, mám hodně ráda Placebo) absolutně nemá a jeho zpěv zní jako křik čtrnáctiletého fracka. Buďme féroví, třeba z něj za pět, deset let něco opravdu bude, ale momentální úroveň jeho zpěváckých kvalit připomíná jistou protekční holčičku Natálku Kocábovou. Příliš brzo na tak rádoby dospělé písně, čímž se například Tokio Hotel odstavuje od hudebně zajímavějších a vyspělejších the Rasmus, kteří hrají podobný styl komerční hudby brnkající na depresivní notu, ale jejich zpěvák je opravdu zpěvák a celkový dojem z kapely je výrazně vyspělejší.

Protože se dospívajícím dívkám hodně líbí "hodně cool týpci," tak zpěvákův bratr hrající na kytaru má pro změnu udělané dready jak dealer z Václaváku. Další člen kapely je takový "obyčejný hezký kluk," aby se dostalo i na konvenčnější děvčata, a poslední člen se tváří jako metalista s vlasy na mikádo. Inu, producenti zkrátka neponechali nic náhodě (kapela má údajně čtyři! producenty, to by v tom byl čert, aby se to neprodalo), a důkladně zapracovali i na oblečení milých hochů - roztrhané džíny, americká z výroby sepraná trička s výraznými potisky, mohutné kovové šperky a tři "hiphopersko-skejťácké" čepice jsou jen jakousi tečkou na dortu. Ještě pořád jsme se nedostali k hudbě.

Jistou "poznávací značkou" kapel pro teenagery je globální depresivní vzhled i hudební ladění. Nevím, co tak strašného se současné generaci mladých lidí stalo nebo děje, mám trochu podezření, že jsou tak depresní z toho, že se jim děje právě naprosté hovno, protože drtivá většina z nich nepoznala válečný konflikt, rozdělení státu atp., ale protože k dospívání problémy a "depka" tak nějak patří, tak si je mírně vsugerovávají a v určitém smyslu tím zároveň revoltují proti rodičům i konformnosti společnosti kolem - např. ve škole. Ono je to z větší části za pár let přejde, menší část se pravděpodobně stane těmi, které litujeme, když je míjíme. Právě Tokio Hotel jsou ideální směsicí hezounkovství, revolty a pubertální deprese, aby vyvolali v dívkách pocit, že někdo prožívá totéž, líbili se jim a zároveň nevyvolali dojem Marylin Mansona, aby to rodiče zakazovali. V jistém smyslu se dá říci, že naplňují dívčí sny o tom, s kým by asi tak chtěly chodit. Už za mých středoškolských let byli "dreďáci" žádané zboží, zženštilým unisexuálům se pravděpodobně zrovna otevřely dveře.

Vzhled kapely tedy producenti dořešili do posledních detailů, a oficiální fotografie s patetickým výrazem dvou hlavních loutek tento aspekt jen podtrhují, tak pojďme na tu hudbu.

Kdo to slyšel, a neviděl, to nejspíš bez zaujetí přešel. Kdo to viděl, ten se buď zhrozil, bez zájmu odvrátil nebo mu zvlhly kalhotky. První "hitovka" se jmenovala "Durch den Monsun" (Skrze monsun) a je to producentsky téměř 100% dotažené. Aranžmá skladby je výborně vygradované od popíkové melodičnosti po téměř "rockový nářez." Umíračkovský a trochu cynický zpěv nezletilce je pro ty starší lehce úsměvný, ale kytary mají slušný zvuk a nebýt nezpěvné němčiny a příliš zřetelné nevyspělosti hlasu (jaký mají producenti plán B, až jim frajer začne mutovat a neuřve to tak vysoko, by mě vážně zajímalo!), mohla to být slušně průměrná pop-rockovka do TOP 30. Ale protože to jsou německé! děti, hrající si na tvrdé, životem zklamané šestnáctileté muzikanty zpívající o tom, že na "konci času, až nebude padat žádný déšť, to bude všechno dobré," (ufff) tak tato píseň doslova okupuje všechna rádia. Když se k tomu dodá velmi profesionální klip, kde zpěvák hází krasoňovské pohledy jako před sebevraždou a soutěží o Miss mokré tričko, je u náctiletých dívek úspěch zkrátka zaručen, i kdyby se jim stokrát nelíbili hubený kluci. Vezmeme nezletilé krasavce, patřičně je zmalujeme, navlečeme do trendy hadrů a jejich popinu převlečeme do kytar, a ono se to prostě prodá.

Abych nesoudila kapelu podle jedné písně, stáhla jsem si několik ukázek jejich alba, a pilotní píseň je ovšem asi to nejlepší, co mají.
Ještě vcelku zajímavá je oddrhovačka "Schrei," která opět stojí na dobře udělaném těžkotonážním aranžmá, které se nicméně k nevyspělým puberťákům hrozně nehodí, a s hlasem šestnáctiletého kluka to zní jako karaoke, ale text "řvi, dokud jsi sám sebou, řvi, i kdyby to bylo naposled, řvi, i když to bolí, řvi jak nejvíc můžeš" splňuje dokonale účel. Ono občas si zařvat od plic podvratné "Neeeeeeeeeeiiiiiiiiiiiiiiiiiin" může být i prospěšné ;-). Navíc tvrďácký klip s líbajícími se dívkami, rozbíjením vybavení domu je takový "odvaz," že kategorie "průměrné" lze písni s výhradami přiznat. Ale zbytek, to už je opravdu prachbída.

Úchvatně patetický klip k písni "Rette mich" (Zachraň mě, ach!!!!), kde bych nad výrazem zpěváka vytáhla kapesník i já, ukazuje, že hudebně poněkud dochází dech. Je samozřejmě obvyklé u komerčních kapel po tvrdších vypalovačkách nasadit do rotace baladu, a Rette mich má slušnou kytarovou linku, ale pěvecky je to opět Angelo Kelly před mutací, který zpívá "zachraň mě, uvnitř hořím, zachraň mě, bez tebe to nezvládnu, zachraň mě, tebe a mě." Fňuk. Metallicoidní vrchol písně o tom, jak všechny sny byly lží nepochybně brnká na něžnou strunu všech dospívajících, ale kalkul z toho smrdí až do Břeclavi. Nevěřím, že takový text si napsali šestnáctiletí kluci, jak někde tvrdí, ale spíše velmi vykutálení producenti, kteří dobře vědí, že něčím tak neupřímným a patetickým vůbec nic nezkazí, protože maminkám nebude vadit takovou muziku koupit /v žádném ze singlů není jediná nadávka/, a o umění tu přece nejde.

Z alba stojí za zmínku ještě Gegen Meine Willen, což je relativně průměrný rock á la Blink 182, ale slabší než např. Schrei, při Freunde Bleiben už docházely nápady a píseň je podprůměrná dvouakordová oddrhovačka bez zajímavějšího aranžmá, a Ich bin nicht ich a Jung und nicht mehr Jugendfrei už implikuje známky všestranného vyčerpání a přismrádá europopem. Ostatní písně jsou skutečný odpad bez hudebního nebo textového nápadu či producentské inovace. Wenn nichts mehr geht (Když už nic nejde (-;) je doslova podprůměrná apokalyptická depresoidní rádoby-rammsteinovina, u které se nad dětinskostí hlasu zpěváka s takovým nářezem v pozadí vyloudí úsměv na rtech mnohým. Zkrátka, hudebně to je stěží průměr, spíše to inklinuje k nevyzrálé sračkovitosti, tak typické u podobných producentských výplodů a výhřezů.

Když jsem se dívala, jak se milí hoši jmenují, upřímně jsem se zasmála, neboť tato jména udrží a VYSLOVÍ i Blanka z Bučovan v sedmé třídě (cílová skupina): Bill, Tom, Gustav, Georg. Teď už si to budete pamatovat i vy, ne? (-: Nevím, jestli to mají v občankách nebo jsou to umělecká jména na objednávku, protože třeba "Bill" mi dvakrát německy nezní, ale tak, proč ne.

Samozřejmě, že u "fenomenální" kapely s výrazným image tohoto typu už si obchodníci mnou ruce po dvou singlech: Oblečení s motivy kapely se údajně dobře prodává, Bravo, Popcorn a další mají jistotu, že vyprodají s hošíky na titulce číslo (stejně jako to bylo v dobách Kelly Family), a holčičky si pod polštářem sní o tom, jak se do nich Bill zamiluje a odvede si je na svůj hrad, a Mařka od vedle bude těžce závidět. Mimochodem, narazila jsem na nějaký deník těchto dívčích snů, a to mi na férovku lezly oči z důlku. Představy o tom, jak "u nás ve vesnici zastavil u rybníka černý mercedes a z něj vystoupil Bill s Tomem a šli se projít, tam jsme na polní cestě se potkali, pozvali je domů na maminčino vepřo knedlo, díky kterému se do nás zamilovali" (líbí se mi ten sociální altruismus, že u toho dotyčná myslí i na kámošku), mě mohou upřímně rozesmívat, ale na druhou stranu mě děsí, že tomu někdo propadá do té míry, že je schopen zapomenout žít vlastní život. Brečet každý večer nad plakáty a usínat se sny, které se velmi, velmi pravděpodobně nemají šanci splnit, mi připadá jako mrhání duše a nechápu, že je to po generace pořád stejné a nevidím pro to důvod. Obzvláště, když některé dívky začnou mít proto problémy ve škole, investují celé kapesné do "upomínkových" předmětů, některé přestanou jíst atp. Napadá mě, zda to není prakticky nulovou výplní volného času - málokteré školy pořádají sportovní nebo umělecké kroužky, a kolik lidí má támhle někde na maloměstě šanci dělat něco smysluplného, když dorazí ve dvě domů a nemají žádné klubovny ani jiné zázemí. Práce s mládeží nám tu podle mého vázne.

Většina děvčat říká, že "takový kluky kolem nemaj." No bodejť, protože oni vlastně neexistují. Jsou to jen dokonale vymodelované figurky ze slámy a plastelíny, které jsou líbivé a žádané, ale naprosto neživotné a pouze po zmáčknutí čudlíku tvrdí to, co chtějí dívky slyšet ("nemám přítelkyni," "líbí se mi normální holky…"). Stejně jako drtivá většina modelek neoplývá v civilu takovou krásou ani sex-appealem jako na fotkách, tak ani tyto figurky nemají vlastnosti, které jim dívky a média atribuují, a stejně jako se kluci diví, že holky kolem nevypadají jako na těch plakátech (a ani nemohou!), analogicky umělý život jsou tyto kapely. Nejsou to v jistém smyslu skuteční lidé, ale továrny na dívčí sny za účelem co největšího mamonu pro ně a producenty. Je s podivem, že tak jednoduchý recept stále funguje, ale funguje. Dívky místo aby se rozhlédly kolem a našly si někoho skutečného se všemi vadami a lidskými chybami a prožily opravdový vztah, raději se upínají k dokonalým a sterilním snům. Což je docela hrůza a mrhání životem.

Nevím, jestli jejich vlastní život je tak mizerný a lidé kolem ještě horší, ale co mají z mé zkušenosti tyto dívky společné, je v mých očích nízké sebevědomí a sebeúcta, protože ten, kdo věří sobě, nepotřebuje věřit snům.

Zůstává mi v jistém smyslu záhadou, jakou roli v tom všem sehrávají vlastní muzikanti: Jsou to evidentně loutky v rukou producentů, kteří zpívají a dělají to, co jim někdo jiný řekne, s dohodou o tom, že o výslednou hromadu se vhodně šábnou. To by mě osobně nebavilo ani neuspokojovalo, a řev a jekot fanynek je možná zajímavý ze začátku, potom to leze podle mého hlavně na nervy. Nevím, jestli jsou v šestnácti tak vypočítaví, aby to dělali pro peníze, nebo je k tomu manipulují rodiče (mám silné podezření), ale propůjčovat se k něčemu takovému je pro mě docela nevysvětlitelné. A důsledku toho všeho je mi nejvíce líto ubrečených a hysterických fanynek, jejichž sny se nesplní a časem vyblednou, ale kurňa nebylo by lepší investovat ten čas a zájem do něčeho užitečnějšího? Tyhle kapely by měly mít nepsanou povinnost dělat min. dva dobročinné koncerty ročně nebo odvádět část zisku nadacím, protože jinak po nich kromě zblblých puberťaček skoro nic nezůstává. Ani umění, ani radost, jen ubrečené třináctky.

Ohledně životnosti podobných kapel - no někdo to vidí na rok, maximálně dva; vzhledem k určitému zpoždění této mánie u nás vyvrcholí jančení během půl roku s dalším albem a pak postupně bude slábnout; objeví se noví, lepší idolové pro sny pod polštářem, provalí se jim jejich slečny a do dvou let neuslyšíme žádnou písničku v rádiu a do tří let si jejich jméno nikdo nespojí s hudbou ani tváří. Pokud se tedy nestane cosi neočekávaného a nevyprodukují opravdu kvalitní desku, ale to by byla očekávání maličko nerealistická k možnostem tak mladých muzikantů. Za reálnější považuji možnost, že za deset až patnáct let se někdo z nich zúčastní nějakého hudebně opravdu zajímavého projektu a v CV bude zmíněno, že kdysi hrál v klučičí partičce Tokio Hotel, kterou si ale téměř nikdo nevybaví. Jak jednoduché, že. A jak to neomylně funguje. Taková televize O nebo Evropa 2 dávno pochopila, že je ideální se na takové vlně svézt, a tak "speciál" o Tokio Hotel vysílá TV Óčko třikrát denně (!!!), jednou za tři hodiny rotuje Durch den Monsun na E2 a vsadím se, že nebude trvat dlouho, abychom ho slyšeli i na Impulsu. Jediným pozitivem může být, že si dívky zopakují němčinu a procvičí si při zpěvu slovíčka (-;, ale jinak je chybou, že neexistuje protipól nabízející seriózní umění a hlubší motivaci než sladký kukuč. Nicméně nám nezbývá nic jiného než se obrnit trpělivostí a tolerancí jak vůči vnucované hudbě, tak naivním snícím dívkám a doufat, že z toho rychle vyrostou. A tak pořád dokola.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Byl/a jsi tu ?

Klikni sem prosím

Komentáře

1 ewka ewka | 8. června 2008 v 22:23 | Reagovat

zboznujem th!!!:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama