"Jak si přišla na to že půjdou nahoru?"zeptá se mě "No víš, když sem slyšela jak vzdychají.. bylo mi jasný, že půjdou nahoru si užít…"pronesu opatrně… "Ale co kdyby si to rozdali přímo tam dole??"zeptá e mě vyděšeně.. "No naši vždycky chodili do ložnice… mamka měla ráda pohodlí… najednou to docvakne.. ten hlas… vždyť to byl hlas mé matky.. vím to na sto procent… určitě… a ty podpatky.. a ten krok jakým chodila.. vznešený a přitom zároveň ležérní.. ale ten hlas nebyl určitě mého strýčka.. ona má zase někoho jiného… ve mně to vře vzteky… "Niki? Co se stalo?"zeptal se "Nic!! Nech mě na pokoji!!! Di pryč!!"zaječím a snažím se otočit.. ale Tom mě zachytne a přitáhne si mě k sobě.. "Co se stalo? Já se normálně zeptal co je? Tak mi odpověz"snažím se vyprostit z jeho sevření, ale on nepovoluje… má sílu na to jakej je drobnej… najednou mi do očí vjely slzy.. teď už byl Tom tak překvapený, že sevření povolil, ale já neodešla.. prostě sem mu tam brečela na rameni… už jsme byli dost daleko od chaty.. "Co je??Nikuš??" ptá se mě já jenom vzlyknu.. "Máma.."a on se mi podívá do očí.. jako by mě rozuměl… kouknu mu do očí a on je sklopil… "ty si to věděl!!" zařvu jak smyslů zbavená a koukám na něj.. proč mi všichni kolem mě lžou?? "věděl si to a proto si nechtěl, abych otevřela tu skříň.."ječím a je mi jedno jestli mě někdo uslyší.. ta bolest.. ta hrozná bolest v mém srdci.. to zklamání.. pořád sem si nalhávala, že mého strýčka milovala a proto to udělala.. ale ona ne… ona to dělala pro své potěšení… najednou mi zase vklouznou do očí slzy a v uších jakoby slyším písničku Ich bin nich ich… ta melodie mi vklouzla do uší.. ani nevím proč.. a začala jsem si ji zpívat… Tom mě mlčky poslouchal a potom se ke mně přidal.. má moc pěkný hlas… zpívám a všechna bolest jako by odcházela… "Máš nádherný hlas.."řekne potichu "jako anděl… a nejenom hlas.."pronese a koukne mi do očí.. já sem tak zamilovaná.. nevidím nic jiného než jeho… chci s ním být pořád… ale potom se mě v paměti vytasí zraněné oči Billa, když se mě ptal jestli Toma miluji… a já si uvědomím hroznou věc.. já je miluji oba…. Koukám Tomovi do očí a nevím jak si to mám urovnat v hlavě… nechám si to projít hlavou později… "Tome… budeme muset jít.. teď už vím asi kde je naše tábořiště… teda dočasné tábořiště…"mrknu na něj… a ukážu na potok.. je to ten samí co teče kousek od našich stanů.. vydáme se tedy proti proudu a skutečně se dostaneme k našim stanům… "Co když se jim něco stalo??? Co když se něco stalo mému dvojčeti a holce ke které ani nevím co cítím??"ječí Bill… skoro brečí.. a slyším v jeho hlase strach… Tom se na mě podívá se zvláštním výrazem a potom se podívá zpět k Billovi.. "On je do tebe zabouchlej…"pronese šeptem.. já ho však neslyšela.... předtím mě držel za ruku, ale teď mě pustil a kouká do země.. když se na něj tázavě podívám jen uhne očima nasadí pro mě už tak známej odmítavej postoj…
Tom:Já tu holku asi miluju.. ale můj bráška asi taky… on se už dlouho nezamiloval.. naposledy do tý holky co mu zlomila srdce…. Co teď??? Nechám to na ní, ale něco mi říká, že by si vybrala mě… přenechám ji Billovi…
Zase u mě:Do očí se mi vženou slzy a píchá mě u srdce.. proč se chová jako bych ho uštkla.. stydí se za mě??? Teď si teprve uvědomím ,že ho miluji víc než kohokoli jiného.. teprve, když sem ho ztratila jsem si uvědomila, že k Billovi cítím jen přátelství… jdeme pomalu k tábořišti.. uvidím Billa.. kouknu na něj a on mě uvidí… běží okamžitě ke mně a obejme mě a políbí.. skoro by mě umačkal, kdyby nezasáhl Georg a neodtáhl ho ode mě… "Kde jste proboha byli??"zeptá se mě Gustav a kouká na mě… Jenom mávneme oba rukou a řekneme, že jsme unavení… "Pojď si odpočinout ke mně do stanu.."řekne mi Bill a už mě táhne za ruku k jeho stanu… cítím smutný pohled Toma, který se na mě upírá do té doby než zmizíme ve stanu.. je mi ho líto a srdce mě táhne za ním, ale rozum mi jasně říká-nechce tě tak se mu nevnucuj-zůstanu tedy s Billem. Jen co za sebou zavřeme stan podává mi Bill pyžamo… "převleč se já se otočím a kdyby ti to vadilo klidně odejdu ze stanu…" "Promiň , ale mohl by si na chvíli odejít?"zeptám se ho a on jen kývne.. po chvilce se vrátí do stanu.. "Kolik je?"zeptám se ho "Kolem devíti hodin večer.. ale teď mi už prosím vyprávěj co se stalo"pronese kouká na mě… všechno mu po pravdě vypovím jen vynechám scény s Tomem.. "No a podle potoku sme vás našli…"dokončím svoje vyprávění a unaveně zívnu... uložím se a Bill mi jen oznámí, že už jde taky spát… lehne si ke mně a snaží se mě obejmout.. já se mu vytrhnu a ležím sama.. Bill na mě kouká značně ublíženě.. takovou reakci zřejmě nečekal.. když já se prostě už nedokážu chovat k němu jak dřív… usnu a uprostřed noci se probudím.. zvenku ke mně doléhá nějaký hluk… je hrozně Tichý.. ale mě probral.. zní to jako hraní na kytaru… hraje nějakou písničku.. ale tady nejde slyšet co.. hodím na sebe župan a otevírám stan… výjdu ven a jdu za zvukem kytary.. dovede mě až k nějakému jezírku.. ale to přece znám! To je to samé ve kterém jsem se koukala z jiné strany.. a teď už slyším i zpěv! Zpívá nějakou písničku.. neznám ji, ale je krásná… taková jemná a smutná… Sednu si kousek od něj a poslouchám.. zpívá to tak procítěně… zpívá o tom jak snadno se dokáže nenávist změnit v lásku.. jak nenáviděl nějakou dívku a teď ji miluje, ale že ji už nemůže mít, že je jeho bráchy… že on ji miluje.. že je jako anděl… kterého nemůže mít, že je pro něj stejně nedostupá… že může mít sice každou, ale on chce tu jedinou… začínám brečet… protože mi dojde význam těch slov.. on zpíval o mě… byla to tak krásná písnička a nádherný text… brečím.. slzy mi stékají pop tváři.. a koukám na něj.. takže on mě miluje! Já jeho taky.. slzy mě stékají po tváři a koukám na něj… je to skutečně pravda?? Nebo je to jen písnička.. říká můj rozum, ale moje srdce mi říká, že mě miluje a já jeho taky.. poslouchám dál.. zpívá jak je ošklivost pomíjivá… že krása není tak důležitá jako duše a on že miluje dívku s duší anděla… to už nevydržím a výjdu z poza keře, který mě schovával… župan mi nějak spadnul a já před ním stojím v měsíčním světle…
Jandria