Tokio Hotel - "Naši fanoušci nám nepřejí nic zlýho"

Tokio Hotel - zpěvák Bill Kaulitz (třetí zleva :D) obklopen zbytkem bandu drží na fotce z tiskové konferenci nové album "Zimmer 483"
Děvčata vřískají. A vřískají. A hážou svoje spoďáry. Jejich hysterická euforie udělala ze čtyř kluků z Magdeburgu hvězdy. V pondělí měli "Tokio Hotel" v Berlíně představit svůj new singl. Členové skupiny vyprávěli o svých fans - a Tom, kytarista, prozradil, kvůli komu by křičel on sám. Náhle jsou venku, za černou Zdí, strašnej řev. To je jak kdybychom poráželi deset tisíc selat. Ale tohle nejsou selata. A taky nikdo není na porážce. To jsou děvčata, pravděpodobně mezi deseti a 16, přicházející sem na Potsdamerské náměstí, vyřvávat kvůli svým idolům: Bill Kaulitz, 17, jehož dvojčák [ prostě Zwillingsbruder :D] Tom, 17, Gustav Schäfer, 18, a Georg Listing, 19, všichni vespolek z Magdeburgu.
"Kvůli Angelině Jolie bych taky křičel" Čtyři jsou "Tokio Hotel". Když pořádají koncerty, dívky nejen křičí: Hážou svoje spoďáry na pódium, píšou vzkazy na štítky a milerády formulují, že by chtěli se svými idoly spát. Tom, kytarista, má pro to pochopení. [no Tomineee :D] Nosí Rasta-copy [nejsou to dredy? ^^], tmavé vlněné čapky, na nich velký baseballový kšiltky. Pak jenom dodá, že má pokaždý z toho vřískání radost, si to přímo vychutnává. Každopádně umí chování svejch fanoušků porozumět.Namyšlenost a arogance z něho vůbec nečiší, spíš vypadá jako někdo, kdo dokáže ostatní obdivovat. Když by jsem se setkal s Angelinou Jolie, určitě by jsem začal vřískat." řiká. "Tokio Hotel vám rozumí" by se mohlo pojmenovat.
Přitom měli Magdeburčani všechny důvody. "Tokio Hotel" je úspěšně vrstvená německá teenagerovská kultura uplynulých dvou let. V létě 2005 se skupině podařilo se singlem "Durch den Monsun" proniknout, první album "Schrei" bylo plné úspěchů. Od té doby, co padaly ceny, obchody bručí. [nechápu, ae neřešim :D] Zpěvák Bill je mezitím seznámen s tím, že má aspoň teď ještě filmovej job: v Luc Bessonově trikovém filmu "Arthur und die Minimoys" mluví hlavní roli.
Přitom měli Magdeburčani všechny důvody. "Tokio Hotel" je úspěšně vrstvená německá teenagerovská kultura uplynulých dvou let. V létě 2005 se skupině podařilo se singlem "Durch den Monsun" proniknout, první album "Schrei" bylo plné úspěchů. Od té doby, co padaly ceny, obchody bručí. [nechápu, ae neřešim :D] Zpěvák Bill je mezitím seznámen s tím, že má aspoň teď ještě filmovej job: v Luc Bessonově trikovém filmu "Arthur und die Minimoys" mluví hlavní roli.
Toto pondělí večer navštívila kapela Art Geräteraum v U-Bahn-Katakombenu pod Potzdamerským náměstí v Berlíne. Chcou představit svůj new singl "Übers Ende der Welt". V písničce jde o šedý svět a o svobodu, která se z něho vynoří. Kvůli vyjádření tohoto smutku jsou lidé v klipu oblečeni šedé uniformy. Nový singl je z každodenního stereotypu vypráví Bill.
"To je poselství toho songu." Má to být song, který vám dá odvahu v šedých katakombách musí číšníci, kteří žurnalistům nosí kávu a chlazené nápoje, v tneto večer vystoupí. Všechno patří tomuto dnu, ve který vyjde poprvé vydeoklip. Samotný singl má vyjít oficiálně v pátek, v únoru přijde nové album "Zimmer 483" a pak přijedou "Tokio Hotel" na tour.
"Mohla bych pro Vás zemřít"
Fans sice nejsou při Tiskové konferenci. Ale jsou všudypřítomní. "TH navždy. Bille a Tome, mohla bych pro vás zemřít", napsala, jak se zdá fanynka - venku, v kruté zimě, nečitelně naškrábáno v průvanu průchodního metra. "Miluji tě." Uvnitř není vidět nikoho. Ale jde to slyšet. Vřískají. Je to trochu absurdní. Na malém pódiu na pohovkových židlích s čerou kůží se nechá band především fotit. "Do leva!", "Koukejte do prava", "Můžete si lehnout?", volá fotograf. Mladé hvězdy dělají všechno, o co jsou žádáni. Cool. Profesionální. Milý. Pak budou kladeny otázky.
Působí tak, jako by je ta práce opravdu bavila.
Kdo nezná "Tokio Hotel" a má 25 let, budou vystoupením skupiny zaskočeni. Pozotivně. jasně, to je teenband. Jasně, v těch svých obalech vypadají tak zábavně. Především Bill, je to zjev, který upoutá pozornost, tenký zpěvák s černou tužou a namalovanýma očima, s černým lakem, s ženskými rysy a der Was-macht-eigentlich-Limahl-Frisur [žeby :D coeto?]. To vypadá, jako kdyby šel na dětský karneval. A jasně, hluboká globalizace kritiky je od "Tokio Hotel" právě tak trochu jako očekávání, Bože dík!, zpívající kritika obrovské koalice. Ale právě, protože ti čtyři se nesnaží být víc než jsou, působí autenticky a sympaticky. Svítí tou správnou švandou z jejich práce, kterou jsou superhvězdy. To přichází.
tokiacci-th.blog.cz = zdroj