Tom má pověst ukecaného a vždy otevřeně a čestně odpovídá na otázky. Proto jsme se v tomto interview zkusili dostat upřímné odpovědi kytaristy Tokio Hotel na intimní témata jako láska, přátelství nebo smrt. Karty na stůl!
Vyprávěj nám nejprve trochu o tom novém album…. je "Zimmer 483" je tvého názoru ještě osobnější než "Schrei"?
Nemyslím si to. Podle mě se podobají obě alba, protože obě nás inspirovaly naším vlastním životem a tím, jaké věci prožíváme, cítíme. Přesto jsou témata na druhém albu jiné. Od zahájení "Schrei" uplynuly dva roky a samozřejmě se nás pohled na různé věci změnil. Několik názvů z "Zimmer 483" mají něco společného s těmi dvěma šílenými roky, kdy jsme zažili věci, které jsme zažili, s věcmi, které jsme chtěli dělat, ale i které nás narušily. Mimo to je "Zimmer 483" muzikálně pro nás dalším obrovským vývojem. Billův hlas se od prvního alba výrazně zlepšil, což mu umožňuje ještě více vyjadřovat pocity. Také já si myslím, že sem se hudebně zlepšil. Přes neustálé koncerty dnes zahraji lepé určité akordy, které mi dřív dělaly trochu problém.
Jsou pro tebe koncerty spíš důvod strachu nebo je to jenom sranda?
Trochu z obou, ale právě to se mi na tom líbí. Mám rád tento vzrůst adrenalinu před každým koncertem. Potom si můžu říct, že to není poprvé a že se mi všechno daří - jsem pokaždé v panice.
Co se děje přesně po koncertě, když jste ve vašich šatnách?
Většinou začínáme ihned tím, že máme čas a hodnotíme koncert. Analyzujeme naši hru, typ, jakým reagovalo publikum, ale mluvíme také o chybách, které jsme udělali technicky. Potom jsou tu vždy lidé, kteří nás přišli navštívit do backstage. Můžou tu být fanouškové, novináři, lidé z nahrávací firmy nebo členové rodiny. Jedno je jisté - sami tu nejsme (smích).
Mimochodem, jak se změnil tvůj postoj k lidem, který ty neznáš a oni by tě chtěli poznat??
Musím říct, že úspěchem sem se stal nedůvěřivým proti osobám, které neznám a tváří se jako dobří přátelé. Dnes je to často tak, že většina lidí, který potkáme a lichotí nám z toho chtějí jen něco mít. Samozřejmě nemluvím a fanoušcích, ale o všech, kteří chtějí z naší slávy mít vlastní zisk. Když je člověk upřímný, je kolem nás hodně pokrytectví. Člověk je spřátelený, ale nechová se tak. Toto jsem si vždy myslel a není důvod můj názor měnit.
Vaše kousky pojednávají často těžká témata a někdy to dochází tak daleko, že je naznačena smrt. Zabíráš se tím?
Je těžké být živý, abychom nemysleli na smrt, které bohužel není z těch, které patří mezi odlučitelné věci. Ale já jsem raději optimista a když se mě někdo zeptá, jestli jsem myslel někdy na sebevraždu moje odpověď je: ne! To znamená, že bych jednoho dne rád na téma sebevražda v našich kouskách oslovil. Mnoho mladých lidí o tom přemýšlí a já můžu upřímně říct, jak může člověk ztratit tak velkou chuť do života. Všichni máme problémy a když to člověk zvládne, je tím ještě víc silnější.
Pomatuješ si na svoje začátky s hudbou??
Vzpomínám si, že já a Bill jsme byli velmi mladí, tak v 6 nebo v 7 letech jsme chtěli dělat hudbu. Viděli jsme se v televizi na koncertech a měli jsme zábavu napodobovat jiné skupiny. Potom Bill začal psát texty a já krátce potom začal hrát na kytaru. Měli jsme štěstí, naši rodiče nás stále povzbuzovali a podporovali morálně a finančně. Protože můj nevlastní otec je také kytarista, rozuměl naší vášni k hudbě a podporoval naše úsilí mít jednou profesionální skupinu. Když jsme měli náš první koncert, stáli moji rodiče v první řadě, aby nás podporovali. Přenášeli nám nástroje v jejich autě a zpívali naše písničky. Byli našimi prvními fanoušky a jim chceme z největší části poděkovat, že jsme to všechno zvládli a jsme tu dnes.
Jak reagují tvoji rodiče na fámy, které kolem vás jsou?
Ze začátku nám volali za každým, když se něco dočetli a ptali se jestli je to pravda. Dneska se už to naštěstí nestává často. Vědí, že si reportéři často vymýšlí. V novinách se píšou šílené věci, které z malé anekdoty vzniknou nakonec jen lži. Patří to k práci, a proto tomu nevěnujeme skoro žádnou pozornost, co se o nás vypráví.
Se zveřejněním druhého alba budete znovu na koncertech, což znamená, že se v nejbližších měsících znovu pořádně nevyspíte. Chybí ti někdy tvoje postel?
Když se člověk rozhodne tuhle práci dělat, patří k tomu takovéhle malé ale nutné nepříjemnosti, že je člověk zřídka doma. Je pravda, že jsme v posledních týdnech spali víc v hotelu než ve vlastní posteli a s představováním nového alba to nebude lepší. Naštěstí zůstaneme v kontaktu zatím co bude turné s naší rodinou a s úzkým okruhem přátel. To nám pomáhá, když se nám stýská po domově. Ale život na tour má také své dobré stránky. Jsme šťastní, že se potkáváme s našimi fanoušky a děláme koncerty na celém světě. V poslední době jsme cestovali přes celou Evropu a je přímo geniální poznat, jak naše hudba překročila hranice. Vyplácí se to někde přenocovat daleko od domova, když člověk za to všechno potká fanoušky v zahraničí. (smích)
Zdánlivě mluvíš upřímně o svém vztahu s děvčaty. Jsi snad někdo, kdo má One - Night - Stand (sex na jednu noc) s jinými?
Musím připustit, že v momentu nemám velkou chuť se pevně vázat. Život se skupinou, který teď vedeme, nám to ani nedovoluje. Přece - v rozporu s Billem - mi to vůbec není trapné mít One - Night - Stand. Naopak je to velmi vzrušující. Já sem někdo, kdo si ten moment užívá a bere příležitost za pačesy, když se mi to setkání nabídne. To neznamená, že za každou sukní jdu, ale když se mi dívka na párty líbí, může dojít k něčemu víc.
Když si na podiu, před tebou stovky fanynek, které by daly všechno za to, kdyby s tebou mohli chvíli strávit, jaké je to?
Právě naopak, co si myslí fanoušek, vidí člověk z podia velmi dobře, co se v publiku stane. Občas se stane, že uvidím při koncertě v první řadě dívku a diskrétně se na ni usměji. Takhle jí dám vědět, že sem si jí všiml. Když potom po show jdeme do obchodu, znovu se potkáme a jiskří to mezi náma, můžu se potom nechat zlákat.
Tvůj vzhled je úplně jiný než vzhled tvého bratra Billa, ale jak na něm, tak na tobě může člověk vidět, že se chcete svým oblečením zdůraznit. Odráží tvůj styl tvůj charakter?
Dá se to tak říct. Když sem si před několik lety nechal narůst vlasy, dělali si ze mě kluci ze školy srandu. To mě přivedlo k tomu, že sem si je nechal narůst pořádně dlouhé, jako naschvál, abych jim ukázal, že mi je jejich popichování lhostejné. Dneska jsou moje dready dlouhé skoro metr a neplánuji si je ostříhat. Někdy mi sice překážejí, ale nedokážu si představit mít pleš.
Právě mluvíš o odporu - tvé rebelství. Potřebuješ se cítit jinak než ostatní?
Tak daleko bych nešel, ale souhlasí, že mám rád věci, které se od normálu odlišují. Někdy mám rád pevný pořád, i když tim někdy lidi kolem sebe šokuji. Trošku provokace nemůže škodit, upřímně řečeno rád bych tak zůstal.
Mluví se o tobě často jako o někom, kdo nebere svoje názory zpět a říká co si myslí. Když při interwiev odpovídáš na otázku, mluvíš upřímně nebo provokuješ?
Jsem upřímný. Když mi dá někdo otázku, odpovím jednoduše bez dlouhého chození kolem horké kaše. Může se stát, že někdy trochu přeháním, ale dělám to pro dobrý účel. Kdybych stále mluvil pravdu, byly by rozhovory pěkně nudné.
supermusic.cz
Vyprávěj nám nejprve trochu o tom novém album…. je "Zimmer 483" je tvého názoru ještě osobnější než "Schrei"?
Nemyslím si to. Podle mě se podobají obě alba, protože obě nás inspirovaly naším vlastním životem a tím, jaké věci prožíváme, cítíme. Přesto jsou témata na druhém albu jiné. Od zahájení "Schrei" uplynuly dva roky a samozřejmě se nás pohled na různé věci změnil. Několik názvů z "Zimmer 483" mají něco společného s těmi dvěma šílenými roky, kdy jsme zažili věci, které jsme zažili, s věcmi, které jsme chtěli dělat, ale i které nás narušily. Mimo to je "Zimmer 483" muzikálně pro nás dalším obrovským vývojem. Billův hlas se od prvního alba výrazně zlepšil, což mu umožňuje ještě více vyjadřovat pocity. Také já si myslím, že sem se hudebně zlepšil. Přes neustálé koncerty dnes zahraji lepé určité akordy, které mi dřív dělaly trochu problém.
Jsou pro tebe koncerty spíš důvod strachu nebo je to jenom sranda?
Trochu z obou, ale právě to se mi na tom líbí. Mám rád tento vzrůst adrenalinu před každým koncertem. Potom si můžu říct, že to není poprvé a že se mi všechno daří - jsem pokaždé v panice.
Co se děje přesně po koncertě, když jste ve vašich šatnách?
Většinou začínáme ihned tím, že máme čas a hodnotíme koncert. Analyzujeme naši hru, typ, jakým reagovalo publikum, ale mluvíme také o chybách, které jsme udělali technicky. Potom jsou tu vždy lidé, kteří nás přišli navštívit do backstage. Můžou tu být fanouškové, novináři, lidé z nahrávací firmy nebo členové rodiny. Jedno je jisté - sami tu nejsme (smích).
Mimochodem, jak se změnil tvůj postoj k lidem, který ty neznáš a oni by tě chtěli poznat??
Musím říct, že úspěchem sem se stal nedůvěřivým proti osobám, které neznám a tváří se jako dobří přátelé. Dnes je to často tak, že většina lidí, který potkáme a lichotí nám z toho chtějí jen něco mít. Samozřejmě nemluvím a fanoušcích, ale o všech, kteří chtějí z naší slávy mít vlastní zisk. Když je člověk upřímný, je kolem nás hodně pokrytectví. Člověk je spřátelený, ale nechová se tak. Toto jsem si vždy myslel a není důvod můj názor měnit.
Vaše kousky pojednávají často těžká témata a někdy to dochází tak daleko, že je naznačena smrt. Zabíráš se tím?
Je těžké být živý, abychom nemysleli na smrt, které bohužel není z těch, které patří mezi odlučitelné věci. Ale já jsem raději optimista a když se mě někdo zeptá, jestli jsem myslel někdy na sebevraždu moje odpověď je: ne! To znamená, že bych jednoho dne rád na téma sebevražda v našich kouskách oslovil. Mnoho mladých lidí o tom přemýšlí a já můžu upřímně říct, jak může člověk ztratit tak velkou chuť do života. Všichni máme problémy a když to člověk zvládne, je tím ještě víc silnější.
Pomatuješ si na svoje začátky s hudbou??
Vzpomínám si, že já a Bill jsme byli velmi mladí, tak v 6 nebo v 7 letech jsme chtěli dělat hudbu. Viděli jsme se v televizi na koncertech a měli jsme zábavu napodobovat jiné skupiny. Potom Bill začal psát texty a já krátce potom začal hrát na kytaru. Měli jsme štěstí, naši rodiče nás stále povzbuzovali a podporovali morálně a finančně. Protože můj nevlastní otec je také kytarista, rozuměl naší vášni k hudbě a podporoval naše úsilí mít jednou profesionální skupinu. Když jsme měli náš první koncert, stáli moji rodiče v první řadě, aby nás podporovali. Přenášeli nám nástroje v jejich autě a zpívali naše písničky. Byli našimi prvními fanoušky a jim chceme z největší části poděkovat, že jsme to všechno zvládli a jsme tu dnes.
Jak reagují tvoji rodiče na fámy, které kolem vás jsou?
Ze začátku nám volali za každým, když se něco dočetli a ptali se jestli je to pravda. Dneska se už to naštěstí nestává často. Vědí, že si reportéři často vymýšlí. V novinách se píšou šílené věci, které z malé anekdoty vzniknou nakonec jen lži. Patří to k práci, a proto tomu nevěnujeme skoro žádnou pozornost, co se o nás vypráví.
Se zveřejněním druhého alba budete znovu na koncertech, což znamená, že se v nejbližších měsících znovu pořádně nevyspíte. Chybí ti někdy tvoje postel?
Když se člověk rozhodne tuhle práci dělat, patří k tomu takovéhle malé ale nutné nepříjemnosti, že je člověk zřídka doma. Je pravda, že jsme v posledních týdnech spali víc v hotelu než ve vlastní posteli a s představováním nového alba to nebude lepší. Naštěstí zůstaneme v kontaktu zatím co bude turné s naší rodinou a s úzkým okruhem přátel. To nám pomáhá, když se nám stýská po domově. Ale život na tour má také své dobré stránky. Jsme šťastní, že se potkáváme s našimi fanoušky a děláme koncerty na celém světě. V poslední době jsme cestovali přes celou Evropu a je přímo geniální poznat, jak naše hudba překročila hranice. Vyplácí se to někde přenocovat daleko od domova, když člověk za to všechno potká fanoušky v zahraničí. (smích)
Zdánlivě mluvíš upřímně o svém vztahu s děvčaty. Jsi snad někdo, kdo má One - Night - Stand (sex na jednu noc) s jinými?
Musím připustit, že v momentu nemám velkou chuť se pevně vázat. Život se skupinou, který teď vedeme, nám to ani nedovoluje. Přece - v rozporu s Billem - mi to vůbec není trapné mít One - Night - Stand. Naopak je to velmi vzrušující. Já sem někdo, kdo si ten moment užívá a bere příležitost za pačesy, když se mi to setkání nabídne. To neznamená, že za každou sukní jdu, ale když se mi dívka na párty líbí, může dojít k něčemu víc.
Když si na podiu, před tebou stovky fanynek, které by daly všechno za to, kdyby s tebou mohli chvíli strávit, jaké je to?
Právě naopak, co si myslí fanoušek, vidí člověk z podia velmi dobře, co se v publiku stane. Občas se stane, že uvidím při koncertě v první řadě dívku a diskrétně se na ni usměji. Takhle jí dám vědět, že sem si jí všiml. Když potom po show jdeme do obchodu, znovu se potkáme a jiskří to mezi náma, můžu se potom nechat zlákat.
Tvůj vzhled je úplně jiný než vzhled tvého bratra Billa, ale jak na něm, tak na tobě může člověk vidět, že se chcete svým oblečením zdůraznit. Odráží tvůj styl tvůj charakter?
Dá se to tak říct. Když sem si před několik lety nechal narůst vlasy, dělali si ze mě kluci ze školy srandu. To mě přivedlo k tomu, že sem si je nechal narůst pořádně dlouhé, jako naschvál, abych jim ukázal, že mi je jejich popichování lhostejné. Dneska jsou moje dready dlouhé skoro metr a neplánuji si je ostříhat. Někdy mi sice překážejí, ale nedokážu si představit mít pleš.
Právě mluvíš o odporu - tvé rebelství. Potřebuješ se cítit jinak než ostatní?
Tak daleko bych nešel, ale souhlasí, že mám rád věci, které se od normálu odlišují. Někdy mám rád pevný pořád, i když tim někdy lidi kolem sebe šokuji. Trošku provokace nemůže škodit, upřímně řečeno rád bych tak zůstal.
Mluví se o tobě často jako o někom, kdo nebere svoje názory zpět a říká co si myslí. Když při interwiev odpovídáš na otázku, mluvíš upřímně nebo provokuješ?
Jsem upřímný. Když mi dá někdo otázku, odpovím jednoduše bez dlouhého chození kolem horké kaše. Může se stát, že někdy trochu přeháním, ale dělám to pro dobrý účel. Kdybych stále mluvil pravdu, byly by rozhovory pěkně nudné.
supermusic.cz