Probudí mě až náraz letadla o přístávací plochu. "To už sme v Německu?" "Ano! V Berlíně." odpoví moje spolusedící. Než se stačím rozkoukat, už vystupujeme z letadla. U východu moc lidí nestojí. Jen jedna postarší paní s holí a jedna usměvavá paní... "Katharina?" osloví mě ta milá paní. "Jo! Ja sem Katharina!" Odpovím s ůsměvem. Ta osoba mi podává ruku a lámanou češtinou se mi představuje jako Zuzi Maier." No..tak to bude asi teta Zuzi. =) Nasedáme do auta a míříme přímo do Lotschie, městečka, kde bydlí. "Anete moc chtěla jet na letiště semnou, ale nešlo to , měli dnes ve škole nějakou akci." vysvětluje teta. " Ve škole? Vždyť je 1. července!" řeknu udiveně. " Anete ale chodí na soukromou školu, a proto jí končí škola až za týden." odpoí pohotově. A já už se tím dál nezabívám. Cesta tvá ještě dlouho. Když konečně dorazíme do Lotschie, sem trošku překvapená, je to tu docela malé, klidné, nikde nikdo. Asi se vyplnily moje obavy. Cestou mětstečkem potkáme jen pár důchodců. =) Teta zaparkuje před menší vilou. Jůů! Aspoň něco. Vyvalím se z auta a teta mě vede přímo ke vchodu.
Dům je squjelej! Mám krásnej pokoj s balkónem v prvním patře. Balkón je společný pro můj pokoj, a pokoj mojí sestřenice Anete. Super! No ale teď šup na vybalování... Sotva se mi podaří všechno z mého kufru roznístit do skříní a šuplíků, někdo zaťuká na dveře mého pokoje. Vstoupí asi 170 centimetrů vysoká černovlasá usměvavá holčina a začne na mě šprechtit německy. Jo.. to bude asi Anete, moje sestřenice. Tak se seznámíme a chvíli spolu kecáme. Jsme skoro jako ségry! Báječně si rozumíme.... obě sme jedináčci a nesnášíme hrášek a špenát =) Asi po dvou hoďkách kecání mi Anete navrhne mensší procházku po Lotschii. Proč ne?! Převlíknu se a můžeme vyrazit!
Procházíme se a Any mi dělá průvodce. Je to tu docela pěkný.... rozhodně hezčí než na první pohled. A pak příde řeč na místní obyvatele.... "No, moc lidí tu není.. Schneiderovi, Pfünerovi, Kaulitzovi, Wienerovi, Grünovi, Schafnerovi........" jmenuje Any. " No, Praha je Praha, ale není to tu zas tak marný, jak to vypadá." Tomu se musíme obě smát. A pokračujeme v procházce. "Kathy, tenhle pátek je v Krautzfeldu taková menší akce... nevyrazíme tam?" ptá se Any. "Co? Akce? No.. na to slyšim.... Kdeže? Krau... co??" "Krautzfeld, je to odsud kousek, asi 2 kiláky... to zmákneme pěšky." "Supeeer!! V patek? Ale ti je už za 2 dny!" Neboj! Zítra vyrazíme do Magdeburku na nákupy, já taky nemám nic na sebe!" =)
Crrrrrrr! "Neee! Zase ráno!" Rozlepím oči a jako vždy mířím nejdřív do koupelny. Po půl hodině, když konečně vypadám trochu jako člověk, mířim dolů do kuchyně na snídani. "Dobré ráno Katharin! Copak máte dneska v plánu s Anete?" ptá se mě teta. " Dobré ráno! Ale... Any říklala něco o Magdeburku." " Dobrá, až příde ze školy, hodím vás do Magdeburku." řekne s úsměvem teta. A teď mi najednou docvaklo, že Any je dneska ve škole... Panebože co já tu budu dělat?! Teta odjede do práce.... a já tu zůstanu sama, chjo chjo... Přesně jak sem předpokládala, teta frčí do práce a já zůstala sama. Vždyť je teprve půl 9!! Sednu si k telce, a chvíli jí sleduju. Nuda! Vyrazím ven! Tady se přeci nemůžu stratit! A navíc už to tu docela znám. Tak se teda frčím převlíknout, trošku zdokonalím svůj make-up a šup ven. Vezmu si klíč, a můžu vyrazit.
Jak se tak procházím po Lotschii, znuděná, najednou si všimnu nějakého kluka. Jo!!! Hurá! Konečně někdo normální! No... jak se to vezme. Má na sobě hadříky XXXXL. No, né že bych měla něco proti Hip-hop stylu, ale tohle bych v Lotschii, největším Německym zapadákově fakt nečekala. Zdá se, že on mě taky spozoroval, není divu, sem širokodaleko jedinej živej tvor. Nějak okatě se na mě usmívá, úsměv mu oplatím. Když se s dotyčným míjíme vypadne z něj "Nazdar kočičko!" ježkovyvoči co to na mě skouší? "Čau pejsku!" odpovím mu... No tak to asi nečekal...=) Po tomhle zážitku radši pádim domu.
kačenka