Jenom bych chtěla říct, že jsem nevěděla, koho mám dát jako toho špatnýho a nakonec jsem dala Georga, je to jenom v tý povídce, není to nic, že by takovej měl opravdu být a ani nic podobného, tak se moc omlouvám, jestli vám to nějak vadí.
Doma šlo všechno jako obvykle, teda skoro jako obvykle, protože já jsem se ještě pořád z toho všeho klepala, ale nikdo na mě naštěstí nic nepoznal. Šla jsem spát hodně brzo, protože jsem byla z toho odpoledne s Georgem hodně vyčerpaná. Lehla jsem si na postel a nechávala se unášet sny.
,,No doprdele, kdo to zase volá.´´ řeknu otráveně, když mi zvoní mobil. Otevřu oči a šahnu pod polštář pro mobil, na displeji vidim neznámý číslo, o kterym vim, že patří Georgovi. Nechci to zvedat, ale musim.
,,Ano???´´ řeknu potichu do telefonu, proto, aby mě neslyšel někdo z rodiny, a taky proto, že se moc bojim.
,,Čau kotě, jsi mi odešla a ani jsme se nedomluvili, kdy zase příjdeš. Tak přijď třeba zase v pondělí, co ty na to???´´ zeptal se mě a mě už zase začaly téct slzy po tváři, jako by to všechno ještě pořád nestačilo.
,,Dobře, já příjdu.´´ řekla jsem mu, víc jsem ze sebe nedostala.
,,Takže zase ve tři, jo??? Budu se těšit´´ řekl a zavěsil. Měla jsem v sobě hodně vzteku. Chtěla jsem ten mobil rozmačkat, vymazat všechny věco okolo Georga, všechno. Naštvaně jsem silou hodila mobil o zeď, kéž bych tim, že jsem rozbila mobil rozbila i všechno to hnusný. Lehla jsem si zpátky a jen tak koukala do stropu. Nemohla jsem dlouho spát, ale nakonec jsem přeci jenom usnula.
Vzbudila jsem se do krásného slunečného sobotního rána, ale já jsem se k němu vůbec nehodila, protože jsem byla úplně na dně. Cejtim se opravdu jako štětka, nejsem nic jinýho, než štětka. Vůbec se mi nechtělo z postele a tak jsem jen tak ležela ještě asi hodinu, pak jsem se konečně zvedla a šla se dolů něčeho najíst. Celá rodina už byla vzhůru, sedla jsem si ke stolu a začala okusovat suchej rohlík.
,,Nechceš k tomu máslo, nebo džem???´´ zeptala se mě máma. Neměla jsem na ni náladu, jenom jsem se na ní znechuceně koukla a zase se zakousla do suchýho rohlíku. Máma jen protočila panenkami a odešla za tátou do obýváku. Rychle jsem se převlíkla a šla do lesa na moje oblíbené tajné místečko, o kterém nikdo nevěděl a nikdo tam nechodil, bylo jenom moje. Seděla jsem na kameni a nechala vítr, aby si hrál s mými vlasy. Jen jsem tak seděla, v hlavě jsem měla šedivo a nad ničím jsem vůbec nepřemýšlela, prostě jsem jenom seděla, ani nevím jak dlouho, ale vzpamatovala jsem se, až když se začalo stmívat, byla jsem tu asi dost dlouho, tak jsem se vydala domů.
,,No kde si byla??? Měli jsme o tebe s tátou hroznej strach! … Tak kde si krdele byla??? Si myslíš, že si můžeš jen tak trajdat někde venku??? Ještě tě pak někdo přefikne a co potom. Posledních pár dnů se chováš hrozně divně.´´ řekne mi máma a mě je úplně jedno, co říká. Neřeknu jí ani slovo a odejdu k sobě do pokoje. Pak už se jenom umeju a jdu spát.
V neděli ráno se vzbudim a jako včera nemam na nic náladu. Vstanu, obleču se, v kuchyni si vemu suchej rohlík, nazuju si kolečkový brusle a snažim se proklouznout nepozorovaně ven.
,,Hani??? Kam zase jdeš??? Proč si s náma včera vůbec nemluvila??? Co se s tebou děje???´´ zeptá se mě mamka. Jenom se na ni kouknu, cítím, jak se mí před ní derou do očí zase slzy. Nemůžu jí to říct, i když to je osoba které důvěřuju. Rychle jsem se otočila, otevřela dveře a jela jsem pryč, nedokážu to všechno unýst. Na tvářích mě pálí horké slzy, ale já je nevnímám, jedu dál, jako kdybych mohla všemu ujet, jenže si nevšimnu auta, auta, které má možnost mě od všeho vysvobodit. Ani to nezaregistruju a už letim vzduchem, po tom, jak do mě to auto narazilo. Nic necítím, ba právě neopak, mam zase jednou hrozně příjemnej pocit, pocit svobody a čistoty. Cítím, jak jsem měkce dopadla na zem, na tváři jsem vykouzlila úsměv a dál jsem ležela, byla jsem strašně unavená.
,,Haló. Děvče, slyšíš mě???´´ ptá se mě někdo, kdo se nade mnou sklonil. Ale já už ho nevnímám, mam zavřené oči a pomalu kráčím bílou chodbou, chodbou čistoty, je to tam, kde už necítím žádný strach, smutek, ponížení, stud a nenávist, tady je mi dobře. Nezastavuju se, jdu dál.
,,Hani, vrať se zpátky na zem, ještě není tvůj čas, nesmíš to vzdát.´´ slyšela jsem líbezný hlas, ale nevím komu ten hlas patří.
,,Kdo si???´´ zeptám se.
,,Já jsem tvůj strážný anděl, dávám na tebe pozor.´´ řekl ten hlas a já jsem se otočila na to místo, odkud vycházel. Přede mnou stál okřídlený anděl, který zářil na všechny strany a jeho oči, byly čisté jako studánky té nejčistší vody. ,,Ale proč si teda dovolil to s nim???´´ zeptám se ho, protože anděl strážný by měl zabránit tomu, co se mi stalo s Georgem. ,,Víš, jde o to, že i to špatné někdy nedokážeme ovládnout, já bych to nenechal dopustit, promiň, ale nebylo to v mých silách, musíš být silná, musíš se vrátit a bojovat se životem, budeš to ít možná těžký, ale vyplatí se ti to, nakonec budeš mít krásný život, tak za to bojuj.´´ řekl a já jsem byla rozhodnutá, že se musim vrátit zpět, musim bojovat a všechno zvládnout. ,,Budu bojovat slibuju ´´ řekla jsem mu, otočila se a šla zpátky tam, odkud jsem přišla. ,,A nezapomeň, jsem vždycky s tebou a snažím se tě chránit.´´´řekl ještě můj anděl strážný a já už jsem padala, padala jsem zpátky do života.
hanice.palice
ahoj lidičky vím že je to trapný ale na mym blogu probíhá jedna
Soutěž !!! Každej 10 komentář vyhrává !!!
http://extra-o-th.blog.cz/0707/soutez-for-you
Tak se kdyžtak jukněte a hrajte !
Prominte !!!