Přede mnou stál kluk, který si držel ruce na obličeji, křičel, strašně moc. Taky měl proč… Nejspíš na sebe svrhnul konvici s horkou vodou, má celý opařený obličej, celý rudý a na pár místech už má puchýře. Kolem něho pobíhají Bill, Tom a Gustav, kteří se ho snaží uklidnit a dostat jeho obličej pod studenou vodu. Udělalo se mi tak strašně nevolno, to je tak strašný…
Bill popadl s kuchyňské linky utěrku, namočil ji pod studenou vodu a připlácl ji tomu klukovi na obličej. Teda, on to je ten Geeo, kdo by to byl jinej. Tom vytáhl z kapsy od džínů mobil a vytáčel nejspíš záchrannou službu. No a Gustav se snažil Geea uklidnit a dopravit ho pod kohoutek s vodou, protože utěrka nestačí.
"Hani, pojď odsud pryč" popadl mě Bill za loket a opatrně mě odvedl do obýváku. Bill byl hodně nervózní, v oku se mu zaleskla slza. Je to strašný, takhle koukat na utrpení druhého.
Pevně jsem Billa objala a zavřela oči. Nechci to vidět, nechci vidět další utrpení.
Uslyšeli jsme houkat sirény, to bud sanitka. Bill se ode mě odtrhl a šel otevřít zdravotníkům.
"Tady, do kuchyně" navedl je a zdravotníci i s jejich zdravotnickým materiálem zalezli do kuchyně.
"Dobrý den, uklidněte se, my vám pomůžeme, dejte prosím ty ruce z obličeje.." slyšeli jsme je mluvit a radši jsme s Billem zůstali dál v obýváku. Po asi pěti minutách z kuchyně vylezl jeden zdravotník, který došel pro lehátko, na ktére pak Geea uložili a dali do sanitky. S hlasitou sirénou odjeli a my zůstali doma sami. Z kuchyně po chvíli vyšli Gustav s Tomem, na tvářích měli ještě zbytky od slz. I kluci pláčou. Sedi si k nám na pohovku a zírali do země.
"Má opařenej celej obličej, už nikdy nebude vypadat tak, jako předtím. Ještě ke všemu si popálil jedno oko, takže možná už bude vidět jenom na jedno oko. Panebože!!!" vydechl Tom a schoval hlavu v dlaních.
Všichni jsme jen tak brečeli a mlčeli. Nakonec se Gustav zvednul a s kopáním do všeho okolo šel do předsíně.
"Pojedeme za nim, tady se nic nedozvíme" zapínal si mikinu. Začli jsme se taky oblékat, zavolali jsme Bennymu a o deset minut později jsme byli už na cestě do nemocnice.
"Dobrý den, před chvíli sem přivezli našeho kamaráda s popáleninami obličeje" ujal se řeči se sestrou na recepci Gustav.
"No, ano, právě ho ošetřují, můžete tu počkat, ale nevypadá to dobře. Znáte ho dobře??? Potřebujeme vyplnit jeho údaje" začala se ta sestra přehrabovat v nějakých papírech a pak nám podala nějaký formulář. Sedli jsme si na lavičku a čekali jsme, Gustav mezitím vyplnil ten formulář a pak ho vrátil tý sestře.
"Je to s ním hodně špatné, doktor se rozhodl, že ho ještě teď budou operovat, dostane přes obličej umělou kůži a pak se bude operovat oko. Bude to trvat dlouho, takže by bylo pro vás asi lepší, kdyby jste jeli domů a přišli až zítra dopoledne, to budeme vědět víc." Přišla k nám sestřička a zdělila nám tyto informace. Všichni jsme se teda zvedli a jeli jsme domů, Gustav radši bude spát u nás a zítra ráno pojedeme do nemocnice. Sice toho kluka vůbec neznám, ale je mi ho hodně líto, to musí být strašný. A kluci teď jsou psychicky na dně, je to holt strašný. Zbytek odpoledne nikdo s nikým nemluvil a nikdo nedělal nic kloudného, každém se jenom užíral ve svých myšlenkách. Simone volala, že se zdží v práci, proto tu nebude. Neřekli jsme jí, co se stalo, bylo by to ještě horší.
Gustav šel spát k Billovi do pokoje, Tom k sobě a Bill zůstal u mě. V objetí jsme usnuli až hodně pozdě.
"Hani, vstávej, jdeme do nemocnice, jdeš s náma???" budil mě ráno jemně Bill.
"Dobrý ráno. Půjdu s váma" hrabala jsem se už z postele a začla jsem se oblíkat. V půl devátý už jsme byli v nemocnici. Gustav šel zase za sestřičkou a chvilku s ní něco mluvil. Po chvíli se vrátil.
"Takže, Geeo je po operaci, ale levý oko je v háji a kůže na celým obličeji taky, jenom čelo a část krku jsou v pořádku. Kvůli tomu poranění mu museli oholit hlavu, kterou má obmotanou obvazem a i oči, protože když bude hýbat s jedním okem, tak automaticky hýbe i s timdruhym, ale to nesmí, protože to oko jinak ještě víc poškodí. Navždycky už asi bude mít znetvořenej obličej…" nevydržel to už Gustav a začal před náma všema brečet. Ani my ostatní jsme se neudrželi. Proč se takovýhle věci někomu stávají???
"Prej za ním můžeme jít, ale možná bude spát, zatím se ještě neprobudil. Je pod silnými anestetiky, aby necítil tu bolest. Nemáme tam být dlouho." Podíval se Gugu na ostatní, jestli za ním teda chtějí jít.
Vydali jsme se teda dlouhou chodbou, z které vedlo plno dveří do plno nemocničních pokojů. Došli jsme před pokoj s číslem sedmnáct a vešli dovnitř. Na posteli ležel Geeo, měl celou hlavu zabalenou v obvazech. Nic z hlavy nebylo vidět, jenom kousek nosu, z kterého vedly hadičky na dýchání. V ruce měl zapíchlé jehly od kapaček, kterými nejspíš dostával do těla živiny. Prostě pohroma v podobě zmrzačeného člověka. Všichni jsme na něj koukali s lítostivým výrazem v tváři.
"On.., pohnul rukou" zbystřil Tom. Došli jsme k Tedovi blíž. Opravdu pohl rukou.
"Geeo, cos nám to provedl" zašeptal Gustav a stiskl jeho ruku. Geeo ji taky stiskl. Sice nás nevidí, ale slyší nás. Takhle jsme tam stáli asi pět minut, dokavaď nás nevyhnala sestřička.
Haňyce